Číňané mají globální ambice a kříží plány Washingtonu
Kým je pro Američany čínský prezident Chu Ťin-tchao, který je v minulých dnech poctil svou návštěvou? Nepřítelem, rivalem, nebo spojencem? Platí všechny tři varianty. Záleží na úhlu pohledu a pocitech konkrétního pozorovatele. Za studené války to bylo v tomto ohledu mnohem jednodušší. Spojené státy prosazovaly své chápání demokracie, bývalý Sovětský svaz šířil svou verzi socialismu. Jednotlivá období se lišila spíše tím, zda se dvě hlavní supervelmoci věnovaly vyhrocenému soupeření a ideologickým sporům, nebo mírovému soužití. Logika bipolárního světa se tím však neměnila.
Jestliže Sovětský svaz mimo jiné představoval odlišný - a také výrazně méně úspěšný - ekonomický model, o dnešní Číně a tamních dosud vládnoucích komunistech to již neplatí. V nejlidnatější zemi světa převážil kapitalismus. V čínském pojetí tržního hospodářství nadále hraje silnou roli stát, polostátní firmy dobývají světové trhy a uměle se udržuje kurz čínské měny vůči dolaru, což jde Američanům na nervy. Podobně jako Číňané se ovšem v té či oné míře chovaly či chovají i jiné kapitalistické ekonomiky.
Zatímco zahraniční politika dnešní administrativy George Bushe staví na idealistické strategii šíření demokracie ve světě, Číňané žádné podobné ambice nemají. Chtějí však hrát stále významnější roli v globálním měřítku a jsou v tom vytrvalí. Navazují politické styky a obchodní kontakty v různých částech světa - Africe, Latinské Americe, Asii. Příliš se neohlížejí na to, jaký režim v té či oné zemi vládne. Súdán je pro ně stejně dobrý jako Venezuela Huga Cháveze. Vidět jsou i tam, kde už Američané dlouho nebyli - například v Íránu, odkud dovážejí ropu (více na straně 68). Čína je stále silnějším hráčem v oblasti, které se za studené války začalo logicky říkat „třetí svět“. Sama se považuje za jakéhosi lídra rozvojových zemí.
Čínské vedení spoléhá na to, že se udrží díky sázce na národní hrdost obyvatel říše středu. Klíčovou ideologií se proto v domácích poměrech stává nacionalismus, ten se však nedá šířit do světa. O to je zahraniční politika Pekingu pragmatičtější. Dá se tvrdit, že má paradoxně blíže k realistickému pojetí učitele mezinárodních vztahů Henryho Kissingera než ta současná americká. Číňané dokážou podobně jako Kissinger důkladně formulovat národní zájem a také ho prosazovat. Nemají příliš velké zábrany, ale také vědí, že mnohdy je lepší se s druhou stranou dohodnout. Podobně jako Kissinger také Číňané více vycházejí z představy, že se zrodil multipolární svět, v němž budou hrát významnou úlohu regionální velmoci.
Není divu, že se mnozí Američané stále dívají na Čínu s velkou nedůvěrou, zvláště když jsou jim dobře známy mnohé neshody mezi Washingtonem a Pekingem v ekonomických vztazích (více na straně 106). Je to právě Peking, kdo může Bushově administrativě v jejím úsilí o prosazování demokracie bránit. Očekává se, že Čína bude kupříkladu blokovat zavedení tvrdších sankcí vůči Íránu, zatímco Američané by rádi v Teheránu změnili režim.
Ani americká politika však v současnosti není postavena pouze na ideálech. Zdá se, že také díky ministryni zahraničí Condoleezze Riceové ve Washingtonu spojili neokonzervativní idealistickou rétoriku s větším realismem v praxi. Je sice hezké šířit demokracii, ale je také nutné se zamyslet nad vhodnými způsoby. Katastrofický stav dnešního Iráku ukazuje, jak to dopadne, když se to se zaslepeným idealismem přežene. Realisté ve Washingtonu dnes dobře vědí, že je lepší s Chu Ťin-tchaem hledat společnou řeč. A je možné sázet i na to, že sami Číňané se chtějí světu představovat v příznivém světle. Vedou je k tomu národní zájmy, neboť pro další hospodářský vzestup potřebují zahraniční trhy. Vede je k tomu ovšem i ona národní hrdost, neboť tu nejvíce povzbudí dobrá pověst v zahraničí. Jak si Číňané přejí, aby svět obdivoval jejich schopnost upořádat letní olympiádu v roce 2008!
Dnešní obrázek je naprosto odlišný od toho, který se nabízel v době, kdy George Bush mladší zahajoval své první prezidentské období. Tehdy se Čína jevila jako protivník srovnatelný s někdejším Sovětským svazem. Přelomem bylo 11. září 2001. Od té doby je naprosto jasné, že hlavním nepřítelem je někdo jiný. Čína bude rivalem, ale v lecčem i spojencem.
