Benedikt XVI. zvolil nestandardní "výzvu" k dialogu s muslimy
Vím, že islám znamená mír, prohlásil svého času papež Jan Pavel II. Vůči muslimům chtěl být především vstřícný. A co vlastně na stejné téma nyní řekl jeho nástupce, Svatý otec Benedikt XVI.? To je i pro odborníky taková malá záhada. Názory na to, co měl přesně ve své nedávné akademické přednášce během návštěvy Německa na mysli, se různí. Jisté je spíše to, co neřekl. Rozhodně nevyzval k nějakému křižáckému tažení proti islámu. Použil kritický citát z dávné historie, který byl hodně přísný vůči proroku Mohamedovi a jeho „zlému a nehumánnímu“ učení. Sám papež ale nic špatného o islámu neřekl a ani říci nechtěl. Pokud přesto v jeho přednášce najdeme náznaky pochybností o tom, zda je víra muslimů slučitelná s rozumem, ještě výrazněji kritizoval západní společnost. Vadí mu právě to, že na Západě se často oddělují otázky náboženství a rozumu, ačkoliv evropská civilizace vyrůstala z duchovních i filozofických kořenů.
I když připustíme, že mnoha muslimům je vzhledem k jejich víře trnem v oku jakákoli negativní zmínka o Mohamedovi, popuzená reakce vůči papežově přednášce byla neadekvátní. Papež evidentně vyzýval především k dialogu představitelů různých náboženství. Advokáti Benedikta XVI. dokonce naznačují, že slova o Mohamedovi, který chtěl šířit víru násilím, se do papežovy řeči dostala vlastně náhodou. Klidně prý mohl použít i jinou citaci. Toto tvrzení je ale sporné. Benedikt XVI. je příliš zkušený na to, aby nevěděl, že taková slova mohou vyvolat polemiku. To, co nemusel nutně odhadnout, je spíše rozsah odmítavé reakce.
Muslimové jsou různí.
Klíč k tomu, co chtěl papež vlastně říci, lze pravděpodobně najít v prohlášení při pozdější generální audienci ve Vatikánu (20. září). Benedikt XVI. doufá, že nedorozumění ohledně sporného citátu bude využito k pozitivnímu a sebekritickému dialogu mezi náboženstvími. Původní slova o Mohamedovi se tedy v tomto pojetí paradoxně stávají jakýmsi svérázným startem diskuse křesťanů s muslimy. Dialog si papež představuje evidentně jinak než jeho předchůdce Jan Pavel II. Americký týdeník Newsweek citoval katolického teologa George Weigela, podle něhož Benedikt XVI. především chce důkladnou diskusi o roli víry. A nepřímo se ptá: Dokáže být významná část islámu sebekritická?
Papež vlastně povzbuzuje samotné muslimy k tomu, aby si mezi sebou vyjasnili, zda lze víru šířit násilím. Bez jasného přesvědčení, že násilí k ničemu nevede, by neměl žádný dialog smysl. Předpokládá se, že Benedikt XVI. má o přesvědčení muslimů své pochybnosti. Ale už to, že reakce na papežova slova v muslimském světě byly velmi rozdílné, ukazuje, že neexistuje jediná interpretace islámu. Čtenáři evropských a amerických novin znají ty nejradikálnější postoje, jejichž autory jsou třeba vůdci teroristické sítě al-Káida. To, že jsou takové výroky mediálně zajímavé, však neznamená, že je celý islámský svět posedlý násilím.
Superstar a intelektuál.
Jan Pavel II. byl označován za „superstar“, Benedikt XVI. je intelektuál. Prahne zřejmě po hluboké debatě, i když to v ní zajiskří. To je zásadní změna. Jan Pavel II. se bezpochyby zasloužil o sbližování věřících různého vyznání. Sázel více na vstřícná gesta a omluvy než na nacházení společných stanovisek v konkrétních záležitostech. Věděl, jak jsou gesta v moderní době důležitá, což možná Benedikt XVI. podceňuje. Teolog Hans Küng ale kupříkladu Janu Pavlovi II. vyčítal, že sice „vyhledával dialog s velkými náboženstvími, ale zároveň tato náboženství prezentoval jako nedůsledná ve víře, čímž je vlastně diskvalifikoval“.
Benedikt XVI. každopádně vidí oblasti, v nichž jsou zájmy křesťanů a muslimů společné. Vadí mu klesající důraz na duchovní a morální záležitosti v moderním světě. „Společně s muslimy jsme odhodláni bránit a prosazovat sociální spravedlnost, morální hodnoty, mír a svobodu pro celé lidstvo,“ uvedl papež ve Vatikánu.
Mnohé ale nasvědčuje tomu, že za změny ve vztazích katolické církve k islámu nemohou pouze rozdílné osobnosti dvou papežů. Vatikánský novinář John Allen v listu The New York Times napsal, že v církvi se stále více ozývá volání po reciprocitě. Křesťané a další menšiny v islámském světě mají mít stejná práva jako muslimové na Západě. Letos v březnu jednal papež se 179 kardinály za zavřenými dveřmi. Vztah k islámu byl jedním z hlavních témat. Výsledkem byla údajně dohoda, že se má více požadovat právě reciprocita.
Zneužití strachu a frustrace.
Bylo by ale dobré vědět, proč muslimové v té či oné zemi reagovali tak popuzeně. Protesty vůči papežově přednášce bylo možné zaznamenat ve většině islámských zemí. Na palestinských územích byly napadeny křesťanské kostely, jinde vypouštěli ostrá slova někteří duchovní a třeba v Pákistánu, který je blízkým americkým spojencem v boji proti al-Káidě, papeže ostře kritizovali poslanci. Důvody takových nesmiřitelných postojů jsou ovšem rozdílné. V místech, kde se muslimové cítí být utlačováni nebo napadáni lidmi jiného vyznání (palestinská území, Irák, Kašmír), výroky Benedikta XVI. vyvolávají strach, že se proti vyznavačům islámu spolčují nepřátelé z celého světa. Tito muslimové netuší, co vlastně papež přesně řekl, ale od svých vůdců vědí, že určitě něco hrozného. V jiných státech se politici bojí islamistické opozice, nechtějí jí přenechat iniciativu, a proto raději „peskují“ Vatikán sami.
Významný muslimský učenec Tarík Ramadán ve švýcarském listu Le Temps napsal, že zlobu vůči komentářům Benedikta XVI. šířily nedemokratické vlády v islámském světě. Někteří vládci využili takovéto krize k tomu, aby obrátili hněv frustrované společnosti proti vnějšímu nepříteli. Ramadán zvláště lituje toho, že rozzlobené davy vyvolávají dojem, jako by mezi muslimy nebyla žádná debata. O tom, co přesně znamená svatá válka džihád se přitom v islámském světě diskutuje. Odmítání násilí má mnohem více stoupenců, než by se na Západě mohlo zdát. Samotnému papeži pak Ramadán vyčítá spíše to, že nepovažuje islám za součást evropské identity. Kořeny Evropy jsou podle něj nejen v křesťanství a v řecké filozofii. Příspěvek islámu byl také významný, tvrdí muslimský učenec.
V jednom pytli s Bushem.
Velký paradox spočívá v tom, že část muslimů vlastně „strčila“ papeže Benedikta XVI. do jednoho pytle jako třeba amerického prezidenta George Bushe či izraelské politiky. Přitom právě Vatikán byl v minulosti velmi skeptický vůči šíření demokracie silou a válce v Iráku. Někteří politici islámských států si pak zřejmě nesmyslnost takového postoje vůči papeži uvědomili.
Poučná byla v celé kauze stanoviska představitelů Íránu, o němž se dnes spekuluje jako o dalším terči amerického vojenského útoku. Mužem číslo jedna v íránské mocenské hierarchii není dobře známý prezident Mahmúd Ahmadínežád, ale nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí. Hlavní autorita íránských šíitů uvedla, že Svatý otec se stal nástrojem v rukou zločinných velmocí, Ameriky a sionistů. Spíše než zlé úmysly vytýkal Benediktovi XVI. to, že se nechal zneužít. Chameneího reakce vůči papežově přednášce bezpochyby patřila k těm nejostřejším.
Mahmúda Ahmadínežáda pak tiskové agentury později prezentovaly jako smířlivého pozorovatele, který uznal, že papež svá slova o islámu nakonec poopravil. Ahmadínežád se ovšem takto vyjádřil v katolické Venezuele, s jejímž vůdcem Hugem Chávezem společně vytvářejí koalici zemí z různých koutů světa proti „agresivní politice“ Spojených států. Na rozdíl od duchovního vůdce se íránský prezident věnoval spíše realpolitice. Nelze vyloučit, že i v tomto případě se ukázala Ahmadínežádova snaha získat značnou nezávislost na šíitských klericích.
Celá kauza kolem papežových výroků pak může být velmi smutná pro zahraniční příznivce Turecka, kteří v této zemi vidí most mezi Západem a islámským světem. Ostré výroky proti papeži se totiž tentokrát ozvaly také právě odtud. Objevily se dohady, že vše souvisí se sílícím odmítáním budoucího členství Turecka v Evropské unii. Chystaná listopadová návštěva Benedikta XVI. v Turecku by se proto mohla stát zcela mimořádnou událostí.
