Státem organizovaná vražda bývala v dobách Sovětského svazu celkem běžným pokračováním politiky jinými prostředky.
V červenci roku 1937 svíral Sovětský svaz strach. Lidé mizeli každou noc po tisících a „ústředí“ paranoidně stahovalo ze západní Evropy jednoho špiona za druhým, aby s ním přikrmilo Velkou čistku. Jeden z elitních sovětských špionů Ignatij Reiss se domů vrátit odmítl. Vzdal se Řádu rudého praporu a Stalinovi napsal, že ho nemůže nosit v době, kdy jsou věšeni „nejlepší reprezentanti ruského dělnictva“.
NKVD (předchůdce KGB a dnešní ruské FSB) ho nicméně vystopoval v Lausanne a nasadil na něj německou komunistku Gertrudu Schildbachovou. Ta mu sice odmítla dát - švýcarskou policií později nalezené - bonbony plněné strychninem, ale v září toho roku Reisse vylákala na silničku za městem, kde ho spolupracovník NKVD Roland Abbiate rozstřílel samopalem. Měl sice v sobě 15 ran, ale ještě stihl Schildbachové vytrhnout pramen vlasů.
Dva měsíce poté „defektoval“ Walter Krivickij - Reissův přítel a rodák z (dnes) západoukrajinské vesničky Podvoločisk. Chvíli to vypadalo, že aspoň on dokáže začít nový život. Odjel do Spojených států a na pokračování tam s velkým úspěchem vydával knihu Ve Stalinových tajných službách. Jenže ani s ním to nedopadlo dobře. V únoru 1941 ho pokojská našla ve washingtonském hotelu Bellevue s prostřelenou hlavou a třemi dopisy na rozloučenou. Zřejmě už nikdo nikdy nezjistí, jestli si opravdu sáhl na život sám.
V dobách Sovětského svazu bývala státem organizovaná vražda vcelku běžným pokračováním politiky jinými prostředky a sovětští vůdci měli pocit, že jim náleží právo vynášet rozsudky smrti nad krajany žijícími za hranicemi: zběhlými špiony, bělogvardějci, ukrajinskými vlastenci či trockisty. Skripalů a Litviněnků tenkrát zemřely desítky.
Výbuch v Rotterdamu
Někdy Sověti postupovali skrytě, jindy šlo o okázalé akce, které - podobně jako když v květnu 1938 explodovala na rušném rotterdamském bulváru Coolsingel nálož - rozpitvával snad všechen světový tisk. „Náhle ohlušující rachot. Stoupá ohnivý sloup. Okenní tabule řinčí. Na chodníku leží strašlivě zohavená mrtvola muže. Jeden chodec byl těžce zraněn, jiní tři utrpěli těžký otřes nervů,“ psaly o události pražské Národní listy.
Bomber. Agent NKVD Pavel Sudoplatov vyhodil roku 1938 v Rotterdamu do povětří ukrajinského emigranta Jevhena Konovalce.
Mrtvý měl československý pas na jméno Joseph Novak, ale brzy se ukázalo, že je falešný. Ve skutečnosti šlo o šéfa emigrantské protibolševické Organizace ukrajinských nacionalistů Jevhena Konovalce. Podle nizozemské policie se Konovalec chvíli předtím sešel v jedné malé kavárně s jakýmsi Valukem, Ukrajincem, který už rok a půl organizaci finančně podporoval. Také toho dne si s sebou odnesl malý balíček, „netuše, že místo bankovek je v něm pekelný stroj“. Policie vůbec nepochybovala, že vraždu provedla sovětská tajná služba NKVD, jenže Valuk okamžitě zmizel, a tak nebyl nikdo obviněn.
Informace o atentátu, které si před 80 lety mohl přečíst každý Evropan v ranních novinách, byly až překvapivě přesné, dnes toho ale přece jen víme o něco víc. Nešlo o balíček s penězi, nýbrž o falešnou bonboniéru, máme jistotu, že vraždila NKVD, a známe dokonce i vykonavatele. Byl jím jeden z nejschopnějších sovětských agentů Pavel Sudoplatov, který mnohem později ve své biografii napsal, že mu vraždu se slovy - „naším cílem je zbavit se v předvečer války hlavy ukrajinského fašismu a přinutit ty gangstery, aby se při boji o moc navzájem pozabíjeli“ - nařídil osobně Stalin.
Loď do Moskvy
Ještě větší rozruch vzbudilo v lednu 1930 záhadné zmizení šéfa antibolševického Ruského vševojenského svazu (ROVS) - generála Alexandra Kutěpova. Scénu popsalo hned několik svědků. Před Kutěpovem zastavilo znenadání za bílého dne na jedné pařížské ulici auto, vystoupili z něj dva muži a chtěli po generálovi, aby s nimi odjel na policii. Kutěpov se zdráhal, v tu chvíli k nim ovšem přišel, jak s odvoláním na závěry francouzského vyšetřování psaly Národní listy, falešný strážník v uniformě a „salutoval oněm dvěma pánům, čímž generál nabyl asi přesvědčení, že jsou to opravdu policejní agenti“, nastoupil a vůz odjel.
Pátraly po něm čtyři stovky policistů, avšak marně. Dnes už víme, že Kutěpova nechtěla sovětská tajná služba zabít, ale unést do Moskvy, ovšem akce se jí poněkud nevyvedla. Podle první verze dostal Kutěpov hned v autě infarkt a tělo pak únosci zahrabali kdesi na kraji Paříže, podle druhé ho dovezli až na sovětskou loď v přístavu Le Havre a teprve tam skonal kvůli příliš velké dávce chloroformu.
Kutěpov každopádně nebyl poslední a nejspíš ani první „bílý“ generál, o kterého se sovětská tajná služba „postarala“. Nového šéfa ROVS Jevgenije Millera vydal o sedm let později jeho pobočník (agent NKVD Nikolaj Skoblin) do rukou sovětského komanda. Sureté (francouzská kriminální policie) mínila, že Miller byl zavražděn, ovšem únosci ho ve skutečnosti vecpali do kufru, převezli do Le Havru a „posadili“ na sovětskou loď. V Moskvě na generála čekalo mnohaměsíční mučení a nakonec kat. Nejasnosti obestírají i náhlou smrt Kutěpovova předchůdce Pjotra Wrangela, kterého v dubnu 1928 -i když pro to neexistují důkazy - se slušnou mírou pravděpodobnosti otrávil sovětský agent.
Velký inkvizítor
Když se na začátku 60. let vynořil odnikud sovětský historik Josif Romualdovič Grigulevič - sepsal třeba (i u nás vydané) Dějiny inkvizice či obsáhlé biografle Bolívara, Che Guevary či Allendeho -, nikdo netušil, o koho jde. Český historik Vladimír Nálevka později vzpomínal na setkání s Grigulevičem na jednom amerikanistickém kongresu: „Konverzoval snad ve všech světových jazycích, hýřil vtipem a bonmoty, znal kdekoho z veřejného a odborného světa Latinské Ameriky, byl lehce ironický vůči tehdejšímu sovětskému establishmentu.“
Přečtěte si rozhovor s bývalým rozvědčíkem:
S Corbynem jsem se stýkal nejen pracovně, říká špion Sarkocy
Až o 30 let později se ukázalo, že Grigulevič byl (zemřel roku 1988) možná vůbec nejpozoruhodnějším Stalinovým mužem cvičeným na „mokryje děla“, tedy politické vraždy. S pořádnou „prací“ začal ve Španělsku za občanské války. Úkolem NKVD tu nebylo bojovat s Francem, ale čistit vlastní řady od ideologických úchylkářů. Pole to bylo neorané a odhaduje se, že na deset tisíc interbrigadistů padlých v bojích s frankisty připadal tisíc dalších, kteří byli „vyčištěni“. NKVD kromě toho zcela potřel španělskou trockistickou stranu POUM, přičemž Grigulevič se v červnu 1937 osobně podílel na fyzické likvidaci jejího předáka Andrése Nina Péreze. NKVD ho před zastřelením tři dny zvěrsky mučila. „Tekla krev, olupovala se kůže, svaly se trhaly. Byly to fyzické útrapy až na samé hranici lidské výdrže“ vzpomínal později španělský komunista Jesús Hernández.
Když Franco ve Španělsku vyhrál, Grigulevič „přeskočil“ do týmu čekisty Leonida Ejtingona, kterého Stalin pověřil provedením operace „Utka“ (kachna), tedy vraždou Lva Trockého ukrývajícího se v mexickém exilu. Trockého vliv byl v té době takřka nulový, ovšem Stalin neodpouštěl. Již v únoru 1938 zemřel v Paříži za podezřelých okolností Trockého syn Lev Sedov. Tajemníka trockistické Čtvrté internacionály Rudolfa Klementa unesl NKVD jen o pár měsíců později a jeho bezhlavé tělo pak pohodil do Seiny.
Od Trockého k Titovi
Grigulevič dohlížel na první neúspěšný pokus o atentát na Trockého, po kterém policie ve zdech jeho ložnice napočítala třiasedmdesát děr po kulkách, ale dávný Stalinův sok přežil schovaný pod postelí. Grigulevič poté musel z Mexika utéci, ovšem druhý, poněkud sofistikovanější pokus - během kterého se Španěl Ramón Mercader vetřel do Trockého přízně a poté mu v srpnu 1940 vrazil cepín vší silou do týlu - vyšel dokonale.
Brzy poté si Grigulevič přisvojil identitu nemanželského syna jednoho nedávno zemřelého občana Kostariky a od té doby vystupoval pod jménem Teodor B. Castro. A pan Castro byl až nebývale činorodý. Odjel do Itálie, v Římě založil firmu na dovoz kávy, stal se kostarickým chargé ďafiaires a navázal celou řadu důležitých přátelství - například s premiérem De Gasperim. Kostariku kromě toho zastupoval ve Vatikánu (měl prý celkem 15 audiencí u papeže, což byl na litevského Žida slušný výkon) a hlavně v Titově Jugoslávii.
Po sovětsko-jugoslávské roztržce z roku 1948 nahradil ve Stalinově posedlé mysli Tito v roli ústředního padoucha Trockého a Grigulevič se měl stát vykonavatelem pomsty. Detaily se ladily v únoru 1953 na schůzce ve Vídni, během které Grigulevič nadřízeným navrhl čtyři způsoby, jak Tita sprovodit ze světa. Nabízel, že ho může zastřelit při dvou různých příležitostech, věnovat mu šperkovnici se zásobníkem otravného plynu či během audience rozprášit v místnosti zárodky smrtelné plicní choroby. Během měsíce však Stalin zemřel, z plánu sešlo a brzy poté začal Grigulevič pracovat na civilní kariéře historika.
Kyanid a thalium
Starý zvyk vraždit příliš aktivní emigranty či uprchlé sovětské špiony Stalinovou smrtí neskončil. Jen na sebe vzal méně brutální, zato však sofistikovanější podobu.
V roce 1954 například KGB vycvičila Nikolaje Chochlova, aby v Německu - elektrickou pistolkou na kyanidové kuličky ukrytou v krabičce od cigaret - zavraždil předáka jedné emigrantské organizace Georgije Okoloviče. Jenže Chochlov na to neměl žaludek, a tak místo vraždy konsternovanou oběť kontaktoval: „Přijel jsem za vámi z Moskvy. Ústřední výbor KSSS si objednal atentát na vaši osobu.“ Poté Chochlov detailně popsal plán vraždy, a dokonce novinářům na tiskové konferenci dotyčnou pistolku ukázal. Tři roky poté došlo na Chochlova, když ho kdosi otrávil thaliem či poloniem. Jeho obličej hrál sice všemi barvami a počaly se mu rozpadat kosti, ale nakonec vcelku bez následků přežil, a mohl tak ještě v roce 2006 komentovat podobně provedenou Litviněnkovu vraždu slovy, že ruské vedení je stále plné „starých dinosaurů, kteří se neumějí zbavit svých zvyků“.
Rusko se snaží podkopat spojenectví USA a Česka. Tvrdí to Paul Ryan
Dokonale úspěšné naopak byly vraždy předáků ukrajinské emigrace - Lva Rebeta (říjen 1957) a Stepana Bandery (říjen 1959). Ze světa je oba sprovodilo zařízení, které jim do obličeje vystříklo proud kyanidu a způsobilo okamžitou zástavu srdce. Úřady si dlouho myslely, že šlo o přirozená úmrtí, ovšem roku 1961 do západního Německa emigroval agent KGB Bogdan Stašinskij, který se k vraždám přiznal. Stanul kvůli tomu před soudem, ten však uznal jeho obhajobu, že primárním viníkem bylo vedení KGB, a uložil Stašinskému mírný osmiletý trest.
Pomsta vesnického policajta
K vraždám, únosům a podezřelým úmrtím docházelo i za Brežněva. Například v prosinci 1975 zmizel ve Vídni Nikolaj Artamonov, někdejší sovětský námořní důstojník, který o 16 let dříve uprchl na Západ. Podle pozdějšího vyjádření generála KGB Olega Kalugina zemřel Artamonov na infarkt během pokusu o únos. Politickou vraždou byla nepochybně rovněž likvidace afghánského prezidenta Hafizulláha Amína. Sověti v prosinci 1979 zasáhli do krvavého sváru mezi frakcemi afghánské komunistické strany (Amín nechal před pár měsíci ručníkem zardousit svého prosovětského předchůdce Tarakího) a při útoku na prezidentský palác zabili nejen Amína, ale i jeho jedenáctiletého syna.
Zdaleka nejznámější je každopádně „deštníková vražda“ bulharského emigranta Georgiho Markova v Londýně. Provedla ji bulharská státní bezpečnost (Državna sigurnost) s pomocí KGB. Markov se přitom neprovinil ničím jiným než zesměšňováním bulharského „rudého cara“ Todora Živkova ve vysílání BBC, a to výroky typu, že má „odporně průměrný smysl pro humor“, tyranské způsoby či rozhled „vesnického policajta“.
Odpor k Rusku sílí. Bojkotujme šampionát, zní z Anglie i Německa
Začalo to úplně nenápadně. Když Markov čekal 7. září 1978 na autobus, ucítil najednou v pravém stehně píchnutí a za sebou uviděl jakéhosi muže, jak rychle zvedá ze země deštník. Večer se mu udělalo špatně a za tři dny byl mrtev. Pitva ukázala, že má ve stehně zaraženou miniaturní - asi jako špendlíkovou hlavičku velkou - platinoiridiovou kapsli naplněnou smrtícím ricinem. Tu mu vrah do nohy vstřelil speciálním tichým zařízením ukrytým ve špičce deštníku - jednoho z dalších vynálezů technického oddělení KGB, které podobné „hračky“ vyvíjelo již od Stalinových dob. Ze stejně malicherných důvodů se Bulhaři pokusili v Paříži zavraždit dalšího otravného disidenta Vladimira Kostova, ovšem kapsle tentokrát selhala.
Zvyk je železná rubaška
Nehledě na to, že se Sovětský svaz rozpadl a komunismus přestal být vládní ideologií, vraždy „odpadlíků“ a nejrůznějších nepohodlných živlů jsou v Rusku nadále chápány jako cosi normálního a legitimního. Smrt hned několika čečenských předáků - Dudajeva zabila raketa, Jandarbijeva roztrhala v Kataru bomba a Maschadov zemřel při přestřelce s lidmi z FSB - reprezentují ty jasné případy. A pak tu jsou podezřelá úmrtí politiků, novinářů či nevěrných zpravodajců, o kterých musí teprve někdo zevnitř promluvit, jako v minulosti promluvil o únosech Kutěpova a Millera, vyhození Konovalce do povětří či otrávení Bandery, Rebeta a Markova.
Čtěte také:
