Tam, kde bydlí královna

Návštěva proběhla ve znamení ropného a plynárenského byznysu

Ačkoli je pouze prezidentem, v Británii byl minulý týden Vladimir Putin srovnáván s carem. Poslední návštěva hlavy ruského státu ve Velké Británii se uskutečnila v květnu 1874, kdy car Alexandr II. navštívil královnu Viktorii. Přestávka v oficiálních stycích trvající 129 let byla gestem britské královské rodiny, která se rozhodla vyjádřit solidaritu s ruskou carskou rodinou, vyvražděnou ruskými revolucionáři v roce 1917.
Loď cara Alexandra II. uvízla tehdy na mělčině u holandských břehů, což tisíce Britů, kteří si koupili vstupenky, aby viděli na vlastní oči carský příjezd, přivedlo k zuřivosti. Alexandr II. kvůli zdržení dorazil do Británie za tmy a žádný z platících diváků jej nespatřil. Na rozdíl od svého předchůdce však Putin neměl s příjezdem na ostrovy žádný problém: poklidně přistál na letišti Heathrow.
Pokud se týká oficiálního programu a obsahu politických rozhovorů, lze mezi někdejším carem a současným prezidentem nalézt vícero podobností. Oba navštívili Británii v čase mezinárodního neklidu, oba si měli se svými hostiteli co vysvětlovat. A hlavně více než o politice oba mluvili o ekonomice a hospodářství.

Pod taktovkou Gazpromu.

Ruský prezident sice poblíž Windsoru neobdivoval ukázku parních zemědělských strojů jako Alexandr II., ale zúčastnil se spolu s premiérem Tonym Blairem konference o energetice a posvětil s ním významnou dohodu mezi British Petroleum (BP) a ruskou společností TNK.
Britská BP, která je v Rusku aktivní již od roku 1997, zaplatí během čtyř let 4,17 miliardy liber za padesátiprocentní podíl v TNK. Tento třetí největší ruský ropný producent přitom nedávno posílil své postavení tím, že koupil 50 procent akcií další ruské společnosti Slavněfť. Sečtou-li se kapacity obou firem, TNK bude produkovat 1,2 milionu barelů denně.
Vstup BP do TNK je dosud největší zahraniční investicí, která kdy do Ruska přišla. Britský ropný gigant s její pomocí naplňuje svou strategii získat přístup k novým energetickým rezervám a zároveň reaguje na kroky konkurence - jeho rival Royal Dutch/Shell v Rusku nedávno investoval také.
Dalším ekonomickým počinem ruského prezidenta Putina a britského premiéra Blaira bylo podepsání rámcové dohody o spolupráci na výstavbě plynovodu propojujícího Rusko přes Pobaltí a západní Evropu s Británií. Projekt plynovodu, který v délce 1200 kilometrů povede na dně Baltského moře, představuje investici ve výši 3,7 miliardy liber. Stojí za ním ruský Gazprom, jehož šéf Alexei Miller Vladimira Putina na cestě do Británie doprovázel. Kromě British Petroleum jedná Gazprom o spolupráci na plynovodu rovněž se společností Shell, finskou Fortrum a německými Ruhrgas a Wintershall.

Obavy ze závislosti.

Smlouvy o spolupráci s ruskými firmami jsou součástí britského plánu nahradit vlastní přírodní zásoby ropy a plynu. Co se týče ropy, Velká Británie bude zcela závislá na dovozu od roku 2006, v případě plynu od roku 2010. Údaje BP uvádějí, že v Rusku leží asi 50 trilionů kubických metrů přírodního plynu, v celé Evropské unii se nacházejí pouze tři triliony kubíků, v oblasti Blízkého východu 53 trilionů. V porovnání se zásobami je ovšem současná ruská produkce zanedbatelná: nyní je pouze pětkrát vyšší než v Británii.
Navzdory diplomatickým lichotkám, jichž se během Putinovy návštěvy objevilo mnoho, ne všichni na ostrovech s novými britsko-ruskými velkorysými smlouvami souhlasí. Například nedávný člen Blairova kabinetu Brian Wilson, který byl odpovědný za energetiku, prohlásil, že se Velká Británie stává na Rusku energeticky příliš závislá. Země bude brzy získávat 70 procent veškeré elektrické energie z plynových elektráren – a od roku 2020 bude muset 90 procent potřebného plynu dovézt. „Rusko musí být pouze jedním z dodavatelů plynu,“ uvedl Wilson, „Jedním z několika, nikoli jediným.“ Prý se příliš zapomíná, jak tvrdí bývalý člen vlády, na jiné zdroje plynu v Norsku, Alžírsku, Venezuele, Kataru či v Trinidadu a Tobagu.
Brian Wilson patří v Británii k té skupině odborníků, podle níž by se země měla vrátit k jadernému energetickému programu. Takzvaný „white paper“ britského kabinetu o energetice zmiňuje především obnovitelné zdroje – vítr a vodu, které by měly dodávat deset procent veškeré elektrické energie, kterou Británie potřebuje. Na úkor těchto představ se jaderný program zastavil, což Wilson nepovažuje za perspektivní.
Nejen členové současné britské vlády, ale i jiní experti mají Wilsonovy obavy za přehnané. William Powell ze společnosti Platts Global Energy se například domnívá, že „Rusko by mohlo naplnit dvacet procent britských plynových potřeb“. „To není tolik,“ dodává Powell, „zvláště když Francouzi a Němci odebírají ruský plyn již dlouho a bez jakýchkoli potíží.“

Lichotkami se Čečensku nevyhnul.

Putinova návštěva v Británii však měla i silný politický rozměr. Přestože se jak Putin, tak Blair snažili do všech televizních kamer přesvědčovat, že otázka Iráku a Čečenska nijak nepoškozuje vzájemné vztahy, bylo zřejmé, že jejich rozhovory v těchto bodech jednoduché nejsou. Britský premiér sice patří k těm západním politikům, kteří uznali, že ruské potíže v Čečensku jsou podobné potížím Západu s terorismem (Blair se dokonce dostal do křížku s čečenskými bojovníky, kteří vydali rozhořčené prohlášení odmítající jeho poznámku o tom, že někteří ozbrojenci z Čečenska bojovali v Iráku za Saddáma Husajna), ale stejně si nemůže dovolit neříct: kdy v Čečensku přestanete porušovat lidská práva, kdy otázku tamních lidí vyřešíte?
Podobných slov se Vladimir Putin dočkal dokonce i v Edinburghu. Skotský regionální parlament totiž zavázal prvního skotského ministra Jacka McConnella, aby při setkání s Putinem téma Čečensko nastolil. Ruskému prezidentovi nepomohlo ani to, že ve skotské metropoli prohlásil, že navštívit Skotsko vždycky toužil. Obdivuje prý skotské architekty, kteří v 18. století Rusko tolik ovlivnili.
Jinde ruský prezident používal obvyklou taktiku. Ještě dříve, než byl na Čečensko dotázán, rychle všude hlásal: Rusko a Británie mají podobné zkušenosti - o terorismu víme své. Britská média však na tuto léčku neskočila.
Návštěva jako celek, byť svým způsobem historická, příliš pozornosti nebudila. Očekávalo se, že Vladimir Putin se bude chtít ujistit, že Rusko má navzdory irácké kontroverzi váhu celosvětového hráče, ale ze soukromých rozhovorů politiků se žádné podstatné informace na veřejnosti neobjevily.

Ušanky a mlha.

Pomineme-li obchodní kontrakty, královský banket a větu Alžběty II., že Rusko a Británie musí být přáteli, jedním z nejzajímavějších výsledků britské cesty cara Putina jsou průzkumy, které se uskutečnily v obou zemích zároveň. Vyplynulo z nich totiž, že Britové a Rusové se vůbec neznají.
Čtyři Rusové z deseti nedokážou říct ani slovo, pokud si něco mají vybavit pod pojmem Velká Británie. Polovina Britů naopak neví, jak se jmenuje současný ruský prezident. Nejznámějším Rusem je mezi Brity Gruzínec Stalin, nejznámější Britkou je v Rusku Margaret Thatcherová. Řada Rusů zařadila mezi velké Brity také dva Američany: Jacka Londona a Theodora Roosevelta. Na Winstona Churchilla si vzpomnělo pouze devět procent Rusů, na Beatles dokonce jen šest.
Pokud z dotazovaných přece jen něco vypadlo, byly to tradiční a stereotypní fráze. Britové vědí, že v Rusku je zima, nosí se tam ušanky, byl tam komunismus a obyvatelé jsou depresivní. Rusové naopak zaznamenali, že v Británii je neustálá mlha, často doplňovaná deštěm, a stále ještě tam bydlí královská rodina.
Takové zjištění není příliš lichotivé, ale premiér Blair a prezident Putin pracují na změně. Podaří-li se jim, co si předsevzali, budou možná příští odpovědi obyčejných Rusů a Britů vypadat zcela totožně: děláme s nimi velký ropný a plynový byznys.