Marně hledá volič, kterému záleží na tom, v jakých podmínkách budou žít a pracovat jeho děti
Nelze popřít, že čeští senioři si nijak zvláště vyskakovat nemohou. Penze nejsou ohromující a důchodci jsou aktivní voliči, kteří chodí k volbám, a tak se jim politici snaží patřičně zavděčit. Letos je to pětistovkou vykutanou právě schválenou novelizací valorizačních pravidel.
Ono se to rozdává, když nám minulý rozpočet skončil přebytkem a tenhle skončí až po volbách. A i opozice potřebuje hlasy seniorů. Jenže ono nejde o první zásah této vlády do stability budoucích státních financí. To, co v dobách zlých prosadily pravicové vlády, bylo zcela destruováno. Byl zastropován věk odchodu do důchodu na 65 letech, měl se plynule zvyšovat s průměrným věkem dožití a byl zrušen druhý pilíř, který měl podpořit spoření na penzi a maličko snížit budoucí náklady státu na výplatu důchodů. Tím levicová vláda s Babišem zahodila gyroskop, který do budoucna alespoň trochu vyrovnával příjmy a výdaje státu na penze. Pak vláda nechala zrušit své omezení rozhodovat volně o valorizacích, aby v dobách nízké inflace a nízkého růstu mezd, tedy v krizi, mohla zvyšovat penze víc, než odpovídá valorizačním pravidlům, a i ta nyní velmi změkčuje. Takže po vyřazení automatických stabilizátorů ještě přidává plyn a dosti významným způsobem destabilizuje veřejné finance v horizontu nějakých deseti či patnácti let. Ta nezodpovědnost vůči budoucím generacím je opravdu neuvěřitelná a hanebná i na nestandardní předvolební poměry.
Není zastání
Ačkoli jsou jistě senioři významnou politickou silou, nelze pominout, že stejně významnou silou jsou lidé, kteří tohle všechno musejí platit, a vláda jim momentálně garantuje, že jejich budoucí platby budou větší a větší. Sociální odvody a celkové zdanění práce jsou u nás jedny z nejvyšších na světě a patří k hlavním důvodům momentálně tak kritizovaného pomalého růstu mezd. I lidé, kteří objektivně trpí a budou trpět touto socialistickou korupcí penzistů, jsou přece voliči a měli by mít své stranické zastání. Jenže kde vzít a nekrást? Člověku se chce volat: Haló, tam napravo, je tam někdo? Marně se rozhlíží volič, kterému záleží na tom, v jakých podmínkách budou žít a pracovat jeho děti, po nějakém politickém zastání.
Socialisty zajímají jen ti, které mohou uplácet z cizích peněz. Lidovci jsou jen socialisté, co chodí do kostela, a Babišovu firmu nezajímá, co bude za patnáct let, střední třídou opovrhuje a drobné podnikatele má za zloděje, jejichž byznys Agrofert hravě nahradí. „Na čo drahý obed v reštaurácii, když v Albertu prodávajú grilované Vodňanské kurča, co chutná i Džegrovi. EET na vás.“
Koho volit?
ODS zírá na Babiše jako na kobru, holedbá se svými osmi až deseti procenty preferencí ajejí poslanci se těší na další klidný mandát a drobky z Babišova stolu. Že by se postavila rozdávačnému šílenství, nemůže být ani řeči. Topka je sice ostřejší, ale úspěšněji křížit svůj tradiční sluníčkářský volební potenciál se skutečným pravicovým voličem se jí zrovna nedaří aje to na preferencích vidět. Přitom elektorát skutečné pravicové strany i v jinak levicovém Česku dosahuje rozměru mezi třiceti a čtyřiceti procenty a se ztrácející se svobodou a vírou v budoucnost, které jim kradou Sobotka s Babišem rukou nerozdílnou, se tito lidé zoufale rozhlížejí, koho by mohli volit.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
