Byl srpen 2002 a stopadesátitunová loď Kristian Marco ohrožovala starobylý Karlův most. Plavidlo bylo třeba zajistit. Nábřeží rozbouřené Vltavy nedaleko Novotného lávky se proto zaplnilo vojenskou technikou. Ta nepatřila jen armádě. Jako první dorazil tank z Milovic s partou nadšenců vedených Pavlem Komendou (40). Svoje prvenství vysvětlují dnes pouhou náhodou. „Měli jsme pomáhat v Kralupech na Vltavou se zajištěním remorkéru, nemohli jsme tam však již nijak pomoct. Vyrazili jsme do Prahy a měli jsme štěstí. Policie nás navedla z okraje metropole, a proto jsme byli na místě první,“ vypráví Komenda vlastnící čtyřicet kousků vojenských vozidel, s nimiž si vydělává na živobytí.
Koruna za kilo.
Náhody hrají v Komendově životě důležitou roli. Vystudovaný strojní inženýr si militaristickou kariéru rozhodně neplánoval. „Po revoluci dávala dráha do šrotu tank. Jeho rozřezání jsem považoval za barbarství, tak jsem stroj koupil. Obrněnec měl třicet tun a já dal korunu za kilo,“ vzpomíná Komenda. Hned poté se mu naskytla první zakázka. „Stavěl se ropovod z Ingolstadtu, autobus dojel jen na konec asfaltu a dál museli dělníci šlapat v blátě. Na stavbě chtěli, abych je vozil tankem. To byl nesmysl, ale v Praze v bazaru stálo zdravotní BVP (bojové vozidlo pěchoty - pozn. red.). Vůz jsem koupil,“ komentuje svůj vstup do podnikatelského světa Komenda. Zároveň tím začala vznikat jeho neobvyklá sbírka, která se dnes krčí ve dvou rozlehlých milovických hangárech.
Ruský originál.
Zpočátku kromě občasného výdělku na různých stavbách prezentoval svoji sbírku jen na přehlídkách vojenské techniky. První nabídka zúčastnit se filmového natáčení přišla v roce 1996. Nejslavnějším snímkem, při jehož výrobě Komenda se svým týmem asistoval, byly Harissonovy květy s Andie McDowellovou v hlavní roli. Během natáčení si Komenda všiml osobitého pohledu režisérů na autentičnost vojenské techniky: „Dělali jsme film z druhé světové války a producent potřeboval německé auto. Nabídli jsme mu originál, ten byl však podle jeho názoru malý. Hned vedle stál ale mohutný ruský Ural a ten si nakonec ve filmu zahrál. Naše tvrzení, že vůz není německý, a navíc vyrobený až po válce, nezabralo.“ Snímky, na kterých se Komenda podílel, se převážně týkaly konfliktu v bývalé Jugoslávii. Později „přišel do módy Afghánistán“, kde se používala jiná technika. Komenda navíc nechtěl konkurovat svým přátelům, tak se z filmové produkce stáhl. Začal se více věnovat pracovnímu využití své techniky a sbíral zkušenosti. Jeho tanky držely šedesátitunové plynové potrubí, pokládaly a zatěžovaly mosty, stavěly vysílače v horách nebo tahaly devítisettunovou loď z děčínské loděnice.
Velká voda.
Získané poznatky se hodily při povodních. Nejdřív to byly ty na Moravě v roce 1997 a poté české v srpnu 2002. „Vyjeli jsme 13. srpna a poslední tank se vrátil až dva dny před Vánocemi,“ říká. Začali v Praze a pokračovali do Děčína. Právě děčínská zkušenost ukázala, jak ošidné může být podnikání. „Tahali jsme třináctitunový ponton. Měli jsme tam být den a nakonec to trvalo celý týden. Neřekli nám totiž, že se protrhl a nabral písek. Cena za práci byla naneštěstí domluvena na ten jeden den,“ vysvětluje. Následky povodní likviduje Komenda ve firmě dodnes. Největším soustem byla pod děčínským mostem utonulá a dnem nahoru obrácená stodvacetitunová loď s pískem. „Pohnuli jsme s ní jen o metr. Nakonec plavidlo rozřezali na šest dílů a my je odtahali,“ vzpomíná.
Vojenská ekologie.
S tanky jsou spojeny někdy i překvapivé zážitky. „Po odchodu Rusů se v Milovicích objevily vzácné rostliny. Po pěti letech však začaly mizet – do kytek se pustila luční tráva a šípek. Nevědělo se, co s tím. Vypalovat se nesmělo, sekání rozsáhlých ploch bylo nereálné. Nakonec se našlo nečekané řešení. Dostali jsme povolení vyjet tam s tanky. Přitom ekologové zjistili, že tankový pás představuje ideální způsob údržby. Šípek zmizel a vzácné rostliny se vrátily. Bohužel později ekologové na další podobné akce již nenašli peníze,“ vypráví Komenda.
Vstup zdarma.
Jen z provozu tanků a ostatní techniky však Komenda nežije. Provozuje rovněž stanici technické kontroly ve vesnici Draho. „Byla období, kdy se zdálo, že naše podnikání nedává ekonomicky moc smysl. V té době jsem přišel s myšlenkou sbírku doplnit a otevřít muzeum,“ říká. Inspiroval se Francií, kde akce s vojenskou technikou přilákají až deset tisíc lidí denně. „Na první ročník přišly dvě tisícovky diváků. Bohužel jsme to hned po tom prvním vzdali,“ dodává. Je otázkou, zda by Komenda prorazil v situaci kdy státní vojenská muzea zrušila vstupné. Nedávno ovšem dostal podnikatel zajímavou nabídku, a to participovat na integrovaném záchranném systému.
Přes rozsáhlou sbírku není Komenda žádným milionářem. Lidé z oboru oceňují jeho snahu o zachování historické vojenské techniky. „Tyto věci mizí jako sníh na jaře. Musím říct, že podobné podnikání je nesmírná řehole. Nemůžete si dovolit ani odjet na dovolenou. Navíc pro Komendu je to srdeční záležitost a má výsledky,“ tvrdí ředitel a spolumajitel Vojenského muzea na demarkační čáře v Rokycanech František Koch.
