Teď, nebo nikdy!

Dohoda s Appianem je nejspíše nutná

Není příliš mnoho českých společností, které mohou aspirovat na pozici významného hráče v rámci celého evropského trhu. Kromě ČEZ možná ještě Zentiva a ve vzdálenější budoucnosti třeba plzeňská Škoda. Pro celou českou ekonomiku je však nesmírně důležité, aby významné české firmy odvážně vykročily do světa. Zrovna ČEZ totiž mohou následovat desítky dodavatelů technologií i služeb. Často je to jejich jediná šance uspět na nových trzích. Elektrárna vlastněná třeba EdF jistě turbínu od Škody Plzeň neobjedná. A právě v nejbližším roce či dvou se bude rozhodovat, zda nadnárodní ČEZ bude realitou, nebo zůstane jen snem.
Je pravdou, že vláda už udělala pro růst českého energetického monopolu poměrně dost tím, že ho spojila s rozhodujícími distributory energie, a zachovala tak jeho dominantní pozici na domácím trhu. Nyní záleží na managementu, jak využije nabízející se příležitosti, které se už nebudou opakovat. Dosavadní výsledky lze označit za střídavý úspěch. Vítězství v tendrech na distribuční společnosti v Bulharsku a v Rumunsku jsou jistě významné, ale stejně významná je prohra na Slovensku, kde šlo především o výrobní kapacity.
Těch není v celé Evropě nazbyt, především kvůli silnému odporu ekologických aktivit proti jaderné energetice. To, co nezlomil Kjótský protokol ani další katastrofické prognózy dopadů emisí skleníkových plynů, nejspíše zlomí ekonomická nutnost. O obnovení programu jaderné energetiky již rozhodlo Finsko, první jaderku chtějí stavět Poláci, ale nejvhodnější a nejlépe připravenou lokalitu v Evropě má ČEZ v Temelíně.
Na rozhodnutí o dostavbě Temelína je ještě času dost. Ale už nyní se firma musí rozhodnout, jak dál v klasické energetice. Jistě bude možné nakoupit řadu elektráren od polského pobřeží Baltu až k černohorským plážím Jaderského moře. Zcela klíčové jsou však v tomto okamžiku tepelné elektrárny pod Krušnými horami. Současné klasické energetické zdroje při kvalitní údržbě vydrží maximálně příštích deset let. Pokud by nebyly obnoveny, přijde ČEZ o šest a půl tisíce megawattů výkonu. Z druhého největšího exportéra elektřiny v Evropě by se tak stal největší dovozce. Není divu, že už nyní vedení společnosti rozhoduje o prvních rekonstrukcích. Jenže říci postavím elektrárnu je jedna věc, a zajistit na dobu její životnosti odpovídající dodávky uhlí za přijatelnou cenu je věc druhá. Už předchůdce nynějšího šéfa ČEZ Martina Romana Jaroslav Míl usiloval o získání Severočeských dolů tak vehementně, až ho to stálo kariéru. Postavil se totiž do cesty skupině uhlobaronů kolem Antonína Koláčka z Mostecké uhelné. Jejich vliv na politiku sociální demokracie byl a je stále ještě velmi silný. A protože Míl měl pocit, že když má pravdu, tak může jít hlavou proti zdi, nemohl neztroskotat. To Roman je politicky mnohem obratnější a zdá se, že bude mít úspěch. Prohlášení ministra Urbana, že ČEZ bude dobrým majitelem dolů, nikdo nijak zvlášť nekomentuje a ani nerelativizuje. Těžko si však představit, že by Romanův úspěch mohl jít na vrub zájmů Antonína Koláčka. ČEZ se stejně jako například Penta pokusil koupit Mosteckou uhelnou, a zbavit se tak nepřekonatelného problému. Peněz přitom rozhodně nelitoval a nabídka to byla velkorysá. Ale Koláček neprodal, a tak bude muset dojít k dohodě. A Martin Roman bude náhle v delikátní situaci, protože Koláček byl fakticky jeho nadřízeným v době, kdy stál v čele plzeňské Škody Holding, patřící do skupiny Appian, a jejich vztahy byly vždy považovány za velmi dobré. Zejména zahraniční akcionáři ČEZ budou zřejmě velmi pečlivě sledovat případnou dohodu o hnědouhelných dolech. Jakákoli netransparentnost by se okamžitě stala předmětem ostré kritiky a možná i akcionářských žalob. Šéf ČEZ je si toho dobře vědom. Podstatné však je, aby si to uvědomoval i premiér a klíčoví ministři.
Vyvažovat zájmy zahraničních institucionálních investorů - jejichž miláčkem momentálně ČEZ nepochybně je - s někdy prapodivnými prioritami sociálnědemokratické vlády je občas neobyčejně složité. Ukazuje to příklad pokusu odprodat desetiprocentní balík ze státního podílu přímo do rukou ČEZ. Je to postup, jehož jediným cílem může být pouze nasypání slušných pár miliard korun do věčně hladové státní pokladny. Záměr byl nejprve za silné mediální pozornosti a překvapivých reakcí trhu projednán, a nyní je zřejmě zase uložen k ledu. ČEZ by tento zpětný odkup nijak nepomohl a peníze potřebuje skutečně spíše na akvizice. Tiché usnutí tohoto záměru lze jistě Martinu Romanovi přičíst k dobru.
Pokud se podaří uchránit ČEZ před různými nekvalifikovanými experimenty státu, má všechny předpoklady uspět i v dalších akvizicích ve střední a východní Evropě. Současný management je přitom dobře motivován. Velký mezinárodní ČEZ asi nebude nejsnadnějším privatizačním soustem ani pro největší světové hráče. Postupná privatizace prostřednictvím burzy je zcela logická a není preferovaným řešením jen ze strany současné vlády sociální demokracie. Jako nejvhodnější privatizační metodu pro ČEZ uvedl prodej na burze už loni v Parlamentních listech i stínový ministr průmyslu ODS Martin Říman. V takto privatizované firmě je jistě snazší si udržet křesla, než kdyby podnik koupil v tendru například E.ON.