ČEB a EGAP by – na rozdíl od státu – prospělo, kdyby je ministr financí řídil jako soukromé firmy
Ve vládní proexportní politice se dějí velké věci a jde o záležitost nejednoduchou a s obtížně dosažitelným řešením, které bude nepochybně nepopulární. Děje se tak celkem pochopitelně bez širší publicity a pozornosti veřejnosti, byť jde o desítky miliard a přinejmenším tisíce pracovních míst.
V týdeníku Euro jsme docela nedávno komentovali vládou prosazované nové principy fungování České exportní banky a Exportní garanční a pojišťovací společnosti jako likvidaci jediné opravdu účinné pomoci státu českým exportérům. V tomto vydání se situací v obou státních firmách zabýváme hlouběji a závěr je opět tristní – ministerstvo financí podle všeho neumí a zároveň zřejmě ani nechce rozplétat chuchvalec lumpáren, lemplovství a běžného obchodního rizika a kloní se k jednoduchým, jenže nesprávným řešením.
Situaci komplikuje i skutečnost, že málokdo z těch, kteří znají stav bilancí i souvislosti z minulosti, je ochoten hovořit veřejně. Není divu, když některé případy vyšetřuje policie. A je jistě dobře, že vyšetřuje. Jen je trochu otázkou, co vyšetří.
Zákulisní zdroje uvádějí, že ztrátových obchodů je v bilanci proexportních institucí až za padesát miliard korun. Ta suma je obrovská a je nutné si jasně říci, kde udělali soudruzi chybu. Je zcela nesporné, že zde lze najít podvodné projekty, které ČEB financovala a EGAP pojistila, protože na tom byl nějaký lobbistický zájem, a skutečným testem rizika nesplacení se nikdo vážně nezabýval. Jenže mnohem více bude i takových, kdy prostě selhala státní instituce a její zaměstnanci, kteří nevedli správně dokumentaci k jednotlivým případům, nezajistili včas pohledávky podle smluv, propásli termíny pro žaloby atd. Spravovat pohledávky v zahraničí, a to často exotickém, je vysoce odborná záležitost a ne vždy jsou i soukromé banky schopny vybavit příslušná oddělení kvalifikovaným a zdatným personálem, takže se jim dějí podobné věci jako v ČEB. Nicméně o tom, že ve státní firmě byl z tohoto pohledu podstatně větší nepořádek, nelze příliš pochybovat. A pak jsou zde jistě i případy, které by byly bývaly standardně splaceny, nebýt recese, ale s tím se potýkají všechny banky při financování dlouhodobějších projektů, jako jsou investiční celky.
Každopádně ani to nejúspěšnější policejní vyšetřování nic nezmění na skutečnosti, že je třeba ČEB dokapitalizovat a nedobytné pohledávky řešit nějakým racionálním způsobem.
Jejich prodej dlužníkům, jak navrhovali někteří lidé z ministerstva financí, je pak tím nejhorším z možných řešení.
Aby se to neopakovalo, je třeba především vylepšit corporate governance. Dosud jsou rozhodovací a schvalovací kompetence na politicky nominovaných a pramálo kompetentních dozorčích radách, a nikoli na odborném a odpovědném managementu, což je absurdní. A pak je třeba obě společnosti dovybavit opravdu kvalitními odborníky, jednak na vymáhání pohledávek v zahraničí a jednak lidmi, kteří rozumějí financování projektů a řízení rizik. A zatřetí je nutno vybavit je zdroji, které ke svému fungování nezbytně potřebují.
Jednoduše řečeno, tady je – na rozdíl od politického rozhodování – namístě, aby ministr financí postupoval jako ve firmě. Ve firmě, která potřebuje restrukturalizovat a pozměnit obchodní model, aby více odpovídal situaci po recesi. Zatím se zdá, že se do toho Andreji Babišovi tak nějak nechce. l
O autorovi| paralp@mf.cz