Do olympijského parku na Letné přišly statisíce lidí hlavně sledovat sportovní přenosy na obřích obrazovkách
Malé Soči na Letné, jinak též pražský olympijský park zorganizovaný Českým olympijským výborem (ČOV), začal typicky olympijsky: skandálem a protestem. Současně se zažehnutím zdejšího olympijského ohně, o což se postarali známí někdejší olympionici Dominik Hašek, Aleš Valenta a Kateřina Neumannová, vzplál i spor o to, jestli ČOV nepostavil v duchu zkorumpovaného putinovského Soči i pražský sportovně-televizní park načerno, tedy bez stavebního povolení. Tyto obavy vyvrátil Stavební úřad Prahy 7 s vysvětlením, že stavební řízení není v tomto případě třeba.
O protest se pak postarala asi stovka lidí, kteří slavnostní otevření parku doprovodili transparenty s hesly, jako Ivane, jdi domů, Umíme se bavit celoročně a zadarmo nebo Letná není Soči. Vadily jim především vysoké náklady olympijského parku: celkem 66 milionů korun, přičemž přes 18 milionů šlo ze státních peněz; 15 milionů poslalo ministerstvo školství, dalších 3,2 milionu dodal resort průmyslu a obchodu.
Zbytek prý ČOV zaplatil z peněz sponzorů a partnerů.
Vynořily se také spekulace, že celá Letná je propagační a megalomanskou sólovou akcí šéfa ČOV Jiřího Kejvala, který na ni narychlo sháněl peníze, kde mohl. Logicky tedy skončil i u státu, oblíbené banky poslední záchrany, případně polostátních podniků. „Doufám, že se tady bude návštěvníkům líbit, že si vyzkoušejí různé sporty a nebudou pouze radit sportovcům od televize,“ řekl k projektu sám Kejval a dodal, že věří, že po návštěvě parku začnou děti sportovat, takže se vynaložené peníze vyplatí.
Sportem k televizi Vyrazil jsem do olympijského parku na Letné s Kejvalovými slovy na paměti. Čtrnáctého února byl nádherný jarní den plný hřejivého slunce, navíc svátek zamilovaných. Tedy ne úplně čas na imitaci Soči se špinavým umělým sněhem a ledem. Přesto se do parku hrnuly zástupy lidí všeho věku, od malých dětí, přes dospívající i dospělé, až po důchodce. Někteří si s sebou nesli brusle a lyže, jiní akci pojali jako odpočinkový rodinný výlet.
Ti mimopražští cestou řešili, kdy jim pojede vlak zpátky, případně kolik teď stojí odtažení auta z modré parkovací zóny. To olympionici neplatili.
Vstup do parku byl nápadně neolympijský. Nikdo u návštěvníků po vzoru Soči nehledal bombu ani protistátní diverzantská hesla. Navíc vstup byl v tento láskyplný den zdarma, takže jsem i já mohl snad poprvé v životě za něco poděkovat státu. Olympijský park byl skutečně řešen sportovně: mohli jste si zde zaběhat na lyžích a po vzoru biatlonistů (běžci na lyžích s flintou na zádech) si u toho elektronicky i vystřelit – samozřejmě jen do terče. Také jste mohli využít hned dvojí ledový ráj; jeden pro krasobruslení, druhý pro bruslení. Vzhledem k velikosti dráhy se však nedoporučovalo soutěžit zde s Martinou Sáblíkovou. Samozřejmě na Letné nechyběla ani ledová plocha na curling či hokej včetně střídaček. A taky snowpark pro vyzkoušení lyží, snowboardu, bobů a saní na umělém sněhu. Po prvním českém olympijském zlatu snowboardistky Evy Samkové, jejíž nenápadný ruský triumf sledovalo na Letné pět tisíc nadšených diváků, si i zdejší umělý bílý svah našel dostatek jejích rádoby následovníků. Ano, to vše na Letné skutečně bylo. Malí kluci zde usilovně stříleli pukem na hokejovou bránu, zatímco jim zařízení elektronicolympiáda ky měřilo rychlost střely. Mnohé děti zde také bruslily, byť si led v mé přítomnosti spíš užívali dospělí. Jenže stejně dětí jsem cestou ke sportovištím našel i ve stanu firmy T-Mobile, kde se dívaly – jak jinak – na televize. Motivy na obrazovkách sice byly sportovní, hlavní motiv stanu pak ale samozřejmě komerční: volejte všichni s námi!
Chtěl jsem proto zkusit i stan České spořitelny, další v pořadí, zarazila mě ale ochranka. „Máte pozvánku?“ zeptal se mě méně vstřícně vyhlížející hromotluk. Zeptal jsem se ho na oplátku, co je vevnitř tak důležitého, že potřebuji pozvánku? Zvenku totiž stan inzerovalo vcelku přátelské a neutrální slovo „fanouškiáda“. „To vás nemusí zajímat, když nemáte pozvánku,“ odpověděl sympaticky.
Jako další mi stál v cestě stan ČEZ, dalšího z hlavních partnerů našeho olympijského týmu. Uvnitř polostátní podnik věnoval návštěvníkům výstavu fotografií našich olympioniků, zatímco venku se na stupních vítězů v životní velikosti fotili asijští turisté.
Nezbytná cedule s logy všech sponzorů pochopitelně nechyběla, i ti patří na momentku z Prahy. Skutečný dětský sportovní triumf mě ovšem čekal v nenápadném stanu bez sponzorského nápisu. Šlo o přístřešek pro školní výpravy, které vyhrály cestu do Prahy, takže se jejich účastníci ulili z vyučování. Suverénně nejvíc dětí zde stálo u obrazovek a věnovaly se činnosti nejvíc ze všeho připomínající hraní počítačových her. Než jsem se jich stačil na něco zeptat o sportu, požádala mě ochranka, abych stan opustil.
Kejvalova slova o fandění u televize mě nakonec doběhla ve „studiu“ České televize. Lidé, jichž se tu shromáždilo suverénně nejvíc z celého areálu, zde nefandili u jedné, ale hned u dvou televizí! Panovala tu skvělá sportovní atmosféra: lidé upřímně fandili dvěma našim biatlonistkám, které v Soči právě dobíhaly s medailovými ambicemi do cíle. Je však tohle aktivní sportování, které má stát podporovat miliony korun? Rozlišuje pasivní a aktivní fandění velikost obrazovky? Pro koho?
Při odchodu z Letné se nešlo ubránit otázce: k čemu vlastně sloužil virtuální olympijský park, ze kterého si nejvíc ze všeho zapamatujete kompletní modelovou řadu Škody (dalšího sponzora ČOV)? Už před otevřením parku se poukazovalo na to, že jde o drahou a jednorázovou akci primárně sloužící k prezentaci sponzorů, jejíž sportovní efekt skončí přesně ve chvíli, kdy areál zavře své brány. Při pohledu na malé kluky střílející puky na bránu mě ale napadla ještě jiná otázka. Jestliže dnes rodiče stojí dítě hrající hokej kolem 50 tisíc korun ročně, nebylo lepší rozpustit oněch 66 milionů korun přímo mezi děti? Třeba by za to i sportovaly.
„Doufám, že se tady bude návštěvníkům líbit, že si vyzkoušejí různé sporty a nebudou pouze radit sportovcům od televize,“ líčil smysl olympijského parku na Letné šéf ČOV Kejval. Vstup do parku byl nápadně neolympijský. Nikdo u návštěvníků po vzoru Soči nehledal bombu ani protistátní diverzantská hesla.
glosa
Promo za šest pětek Přilákáme nové děti a naučíme je zimním sportům. Kdo jednou přičichne, již se bez sportu neobejde. Tak zněl ve zkratce jeden z argumentů, se kterými Český olympijský výbor (ČOV) zdůvodňoval budování „čtrnáctidenního“ olympijského parku za 66 milionů korun na pražské Letné. Akce byla úspěšná, desítky tisíc lidí přímo v areálu fandily českým medailovým nadějím. Loga sponzorů ČOV shlížela v takřka každém přímém vstupu na diváky zpravodajských televizí a obnovit v budoucnu sponzorské smlouvy jistě nebude problém. „Tak jsme se zase pořádně zviditelnili,“ může spokojeně konstatovat šéf ČOV Jiří Kejval. Jen původní záměr nalákat k aktivnímu sportu tisíce dětí se poněkud vytratil. (foj)
O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz
