Na všech televizních stanicích stačila ODS popřít své propojení s Investiční a Poštovní bankou. Na tiskové konferenci minulý čtvrtek ale obrátila vynaložené úsilí vniveč. Václav Klaus nečekal na podrobné informace od vlády a po vzoru Švejka oznámil, že vlast ovinula temná mračna. Po čtyřech dnech panické orientace v nově vzniklém problému označil celou operaci nucené správy v IPB a její prodej Československé obchodní bance za bankovní loupež, k níž se spikli šéfové ČNB a někteří nejmenovaní ministři financí s belgickými rozvraceči našich pořádků. Má patrně více zpráv než tuzemské i zahraniční finanční trhy. Ty totiž přijaly razantní akci po počátečním překvapení velmi příznivě. Považují odchod současného vedení IPB z finančního sektoru za velmi příznivý signál a konsolidaci na bankovním trhu za významný krok vpřed. O tom, že by si Klaus vzpomněl na skutečné loupeže organizované jeho vládou při projektech privatizace takzvanou českou cestou, nelze uvažovat. Prodej podniků lidem bez vlastního kapitálu a na stamilionové a miliardové krátkodobé a střednědobé úvěry nevyhnutelně znamenal, že noví vlastníci se museli v zakoupených podnicích sakra rozhlížet, aby našli a vytunelovali dost peněz na splátky. Když se jim to nedařilo, končili často v rukou právě úvěrující IPB. Bez provozních prostředků, konkurenceschopného výrobku a zejména bez perspektivního vlastníka, zralí k revitalizaci s pomocí státních dotací.
Není divu, že na Klausovu výzvu k odporu proti spiklencům v barvách ČSOB se ozvala pouze potrefená Nomura, která ještě v pondělí vyhrožovala všem, kdo budou šířit informace o její účasti v IPB, právními kroky.
Poslední vývoj jednoznačně potvrzuje, že v pátek 16. června došlo k události, která poznamená politický život v České republice na měsíce a možná i roky. Václav Klaus je v úzkých, protože na jedné straně jeho ODS ztratila ekonomickou základnu, z níž odvíjela podstatnou část svého mocenského vlivu, a na druhé straně se bojí zašlapat do země opoziční smlouvu. To vysvětluje jeho trapné lavírování, kdy omlouvá Miloše Zemana, kudy chodí, a vinu za vše svaluje na tandem Tošovský–Mertlík. Hlasy v jeho vlastní straně žádající konec opoziční smlouvy jsou ale v tomto okamžiku už velmi silné. Každý zasvěcený je totiž obeznámen s tím, že nucenou správu jako ozdravné opatření tlačila především vláda proti Tošovskému, který vzhledem ke zkušenostem s Agrobankou dával přednost kooperativnímu řešení spočívajícímu v dohodě se současnými vlastníky.
V této složité situaci zvolil předseda ODS opět mobilizační slovník a svolává věrné k obraně soukromého vlastnictví. Neváhal dokonce obvinit vedení KBC, belgického vlastníka ČSOB, z vyšetřování pro daňové úniky. Vysoké státní představitele označil – aniž by jmenoval – za spiklence podporující finančně mocenskou skupinu kolem Patrie a jejího šéfa Zdeňka Bakaly. Pramálo ho přitom trápilo svědomí z toho, že nikdo z KBC nebyl nikdy obviněn, zatímco představitelé Nomury v době, kdy jí jeho vláda předávala moc ve třetí největší bance v zemi, padli za oběť korup–čnímu skandálu plnícímu první stránky světových novin a samotná banka byla postižena nejpřísnějšími tresty regulátora, například zastavením obchodů.
Je zjevné, že v případě Klausova útoku nejde ani vzdáleně o legitimní snahu opozice o kontrolu vlády a jejích rozhodnutí podstatných pro vývoj ekonomiky v České republice. Ta by byla nepochybně na místě. Vždyť vláda a ČSOB musí nalít čistého vína těm, jejichž peníze velkoryse použily, tedy především daňovým poplatníkům. V případě ODS však jde o panickou hrůzu z toho, co nyní může následovat v podobě vyklízení léta budovaných pozic v politice i ekonomice. Role toho, kdo bude držet vládu Miloše Zemana, je nyní volná. Vyjednávání mohou začít.
