Berlínská výstava Hitler a Němci. Národní pospolitost a zločin vzbuzuje rozporuplné reakce
Proč se nechal německý národ zlákat pochybným vůdcem? To se snaží ukázat berlínská výstava Hitler a Němci. Národní pospolitost a zločin.
Američan Jim Donough provází v Berlíně po místech spjatých s nacistickou třetí říší. Trasa končí u Hitlerova bunkru, což je místo v trávě u dětského hřiště. Němci se sem moc nehrnou, mnozí o něm ani nevědí. Pro Jima je ale samozřejmé, že právě taková místa je nutné si připomínat. Abychom nezapomínali na zrůdnost režimu a jeho oběti.
Míst spojených s Hitlerem najdeme v Berlíně i celém Německu stovky. O Hitlerovi a třetí říši byly natočeny tisíce dokumentů a napsány stohy knih. Po válce se führerova fotografie objevila jen na titulní straně prestižního týdeníku Der Spiegel šestačtyřicetkrát. Samostatné výstavě o Hitlerovi se ovšem státní německá muzea vyhýbala jako čert kříži. Kdo by také chtěl čelit nařčení z heroizace největšího zločince všech dob?
Riskovat nechtělo ani Německé historické muzeum v Berlíně, které před šestnácti lety uvažovalo o tom, že by převzalo výstavu fotografií o vůdci od mnichovských kolegů. Přesídlení se ale nekonalo. Plakáty s Hitlerem by prý mohly v Berlíně, se kterým měl Hitler dalekosáhlé plány, vyvolat fascinaci zlem a výstava by se mohla stát poutním místem neonacistů. Ačkoli podobných nočních můr se experti na německou historii 20. století nezbavili dodnes, po deseti letech debat a šest a půl desetiletí od konce druhé světové války se k hitlerovské expozici přece jen odhodlali.
Zlo skutečně přitahuje
Někdo si čekání krátí hovorem se sousedem, jiný si čte noviny či knihu, další píše esemesku. Všichni trpělivě stojí v dlouhé frontě, byť zejména po ránu přituhlo a někteří mají za sebou i několik hodin jízdy. Domácí návštěvníci a turisté jsou ale zvyklí – německá metropole nabízí natolik atraktivní výstavy a události (například znovuotevření Nového muzea na Ostrově muzeí nebo expozice Fridy Kahlo), že stojí za to, vytrvat. Jen v prvních šesti dnech po otevření zhlédlo výstavu dvacet tisíc lidí. Nápor je tak velký, že se muzeum rozhodlo alespoň v pátek prodloužit otevírací dobu o tři hodiny. A je také možné, že výstava nepotrvá jen do ohlášeného 6. února příštího roku, ale o něco déle.
Je to první expozice o nejkontroverznější postavě německých dějin. Nepojí se s žádným konkrétním datem nebo novými objevy či exponáty. „Je prostě tady a teď. Disponujeme jednou z největších sbírek svého druhu a přišel vhodný okamžik je představit,“ říká ředitel Německého historického muzea Hans Ottomeyer. Až taková náhoda to však není. Sjednocená demokratická země nepřestává demonstrovat zodpovědnost za svou minulost a také to, že se z ní poučila, že se s ní vyrovnává.
V místnostech expozice se mísí jazyky i generace. Jedni návštěvníci jsou například z amerického San Rafaela: „Trávíme dva týdny po Evropě. O výstavě jsme slyšeli na CNN, je prý kontroverzní, tak jsme tady,“ prohlašují třicátníci Jack a Marsha. Míjím skupinku asi patnácti žáků z Cách, kteří si do Berlína přenesli seminář o historii. „Je to mnohem lepší než sedět ve škole. Tady vidím vše potřebné na vlastní oči, je to jako učebnice dějepisu v kostce,“ libuje si Patrick.
Lze se ale vůbec o Hitlerovi a dvanácti letech nacistického teroru dovědět ještě něco nového? Některé ze šesti stovek předmětů a čtyř stovek fotografií dav jen prolétne očima. Jsou to mnohokrát viděné výjevy. U jiných se naopak zdrží déle, zejména u těch se svastikou, která je v Německu zakázaná a kterou zde chrání vitríny. Hitler ve formě hraček, respektive figurek, u některých vzbuzuje spíše úsměv – ten naopak zamrzá při pohledu na žlutou látku potištěnou židovskými hvězdami. Velké pozornosti se těší zatykač ze Spojených států, na němž je diktátor zobrazen v šesti různých možných převlecích – s plnovousem, v brýlích, vyholený, s nagelovanými vlasy a podobně. I tak mohl vypadat. Nechybí ani ukázka persifláže Hitlerových projevů v podání Charlieho Chaplina z filmu Diktátor. Do německých kin se snímek, který měl v New Yorku premiéru v říjnu 1940, dostal až v roce 1958.
Němci toužili po zachránci
Na plakátu k výstavě v Německém historickém muzeu jsou pouze písmena. Žádná fotografie či portrét. Že by se tým tvůrců kolem renomovaného historika z Münsteru Hanse-Ulricha Thamera zalekl vlastního odvážného projektu? Že by se obával potlesku neonacistů?
Pár kluků v košilích značky Thor Steinar se už přišlo podívat. Asi byli zklamaní, nejde totiž o autobiografickou výstavu. Osobním věcem Hitlera, například svátečním uniformám či fragmentům lebky, které jsou uloženy v moskevském Státním archivu, se tvůrci vědomě vyhýbali. Místo kultu o vykupiteli, mýtu o geniálním charismatickém vůdci s téměř hypnotizujícím účinkem tu návštěvník najde fakta o milionech mrtvých a milionech Němců, kteří nadšeně hajlovali. Do jaké míry právě oni přispěli ke vzestupu Hitlera k moci? Jak a proč mohl celý národ propadnout diktátorovi a jeho zničující politice? Dělníci i intelektuálové, spodina i elita…
Hitlerova ideologie je důkladně obsažena v díle Mein Kampf, a kdo tvrdí, že nic netušil, nejpozději od roku 1934 lhal. Už tehdy se objevily první cedule s nápisem Židé nejsou vítáni a názvy berlínských stanic nadzemní dráhy byly přejmenovány podle nacistických pohlavárů. Podle tvůrců výstavy nesouvisela Hitlerova moc s jeho osobními vlastnostmi, nýbrž se stavem společnosti. V době, kdy doznívaly hrůzy první světové války, kdy vládla nespokojenost s Výmarskou republikou, kdy miliony lidí byly v důsledku světové hospodářské krize bez práce, hledali Němci někoho, kdo by je vedl. Kdo by jim rozuměl, povzbudil je a dal jim novou sílu. Hitler je vyslyšel, prezentoval se jako jeden z nich, jako osamělý asketický muž sloužící pouze svému lidu, který nikdy nevystavoval na odiv své metály. I díky všudypřítomné propagandě se zrodila diktatura souhlasu.
Hned u vchodu se vyjímají tři obrovské fotografie diktátora. První dvě jsou dílem jeho osobního fotografa Heinricha Hoffmanna: Hitler jako mladý voják a Hitler jako mocný vůdce. Třetí snímek je fotomontáží jeho lebky s typickou patkou a knírkem. Každých pár vteřin se mění osvětlení a za portréty se promítnout jiné obrazy: krize a její nezaměstnaní, vojenské pochody a nadšené davy. A také násilí, zkáza, vraždění.
Nekončící otázky
U veřejnosti výstava nevyvolává jednoznačné reakce. Pro někoho je odvážná, pro jiného průměrná. Jedna strana tvrdí, že se tu poprvé v širokém kontextu veřejně poukazuje na loajalitu lidu vůči nacismu, na podíl Němců na Hitlerově vzestupu. Kritické hlasy ale namítají, že nestačí jen předvádět dobové artefakty a podružné kuriozity. Chceme vědět, proč se to všechno tak seběhlo.
Německá média výstavě vytýkají především to, že klade příliš velký důraz na Hitlerovo charisma a nacistickou propagandu. Nejde dostatečně do hloubky, neanalyzuje kořeny jeho smýšlení. Nepoukazuje například na celý systém moci. Vždyť třetí říše byla továrnou na kariéru, stoupenci nacismu požívali značné materiální i společenské výhody při postupu vzhůru.
Otázka, jak se mohl nacistický režim tak rychle etablovat, jak s pouhým příslibem lepších zítřků dokázal svést jeden z nejkulturnějších národů v Evropě, se stala jedním z nejdůležitějších témat celého dvacátého století. Už šedesát pět let si ji klademe, už bůhví kolikátá generace se snaží najít jasnou a přesnou odpověď. Ale stále jsme tak trochu bezradní. Víme o Hitlerovi a nacismu téměř vše, ale stále nerozumíme: Jak se to mohlo stát? Jako kdyby tohle velké hledání vyjadřovala i slova v katalogu k výstavě: S Hitlerem ještě zdaleka nejsme hotovi.
