Terorista, vězeň, prezident, otec národa. Tím vším byl Mandela

V pětadevadesáti letech zemřel bojovník proti apartheidu a první černošský prezident Jihoafrické republiky Nelson Mandela. Národním symbolem boje za rasovou rovnost se stal už jako vězeň, v devadesátých letech se i pro bílé stal otcem národa. Pro samé pečování o národ ale neměl příliš času na péči o vlastní rodinu.

„Jihoafričané, náš milovaný Nelson Rolihlahla Mandela, zakládající prezident našeho demokratického národa, odešel,“ oznámil ve čtvrtek současný prezident JAR Jacob Zuma. Neopomněl zmínit Mandelovo prostřední jméno Rolihlahla, které znamená cosi jako potížista. Tak ho pojmenoval jeho otec, náčelník jednoho z kmenů v oblasti Východního Kapska.

Mandela byl potížistou vždy – ve svém kmeni, na školách, v rodinném soužití. Přesto nakonec ze synka náčelníka kmene holdujícího mnohoženství a negramotné matky vyrostl jeden z největších státníků dvacátého století.

Čtenář Marxe, ale ne komunista

Jméno Nelson dostal až v metodistické škole od učitelky angličtiny. Další vzdělání z práva si doplnil na univerzitě ve Fort Hare, jakémsi černošském „Oxbridge“, protože šlo o školu vyčleněnou jen pro původní obyvatelstvo. Mezi jeho spolužáky patřil například i pozdější zimbabwský diktátor Robert Mugabe. Ze školy ho ale vyhodili za studentský protiuniverzitní bojkot. Potom přesídlil do Johannesburgu, ale na práva nezanevřel.

Třikrát ho vyhodili od závěrečných zkoušek na jiné univerzitě a Mandela věřil, že to bylo proto, že je černý. K diplomu se dostal až v roce 1953 a stal se populárním obhájcem černochů v Johannesburgu. Když neměli na poplatky, Mandela jim je často odpustil.

Vedle toho si ale už několik let budoval politickou kariéru. Na Západě ho později budou brát jako komunistu, ale tak tomu nikdy nebylo. Mandela s komunisty úzce spolupracoval, byl nadšený jejich řečmi o rovnosti ras, ale jako metodista nemohl odhodit svoji víru. Nikdy však na ně nezanevřel.

„Po mnoho dekád byli komunisté jedinou politickou silou v Jižní Africe, která byla připravena jednat s Afričany jako s lidskými bytostmi a sobě rovnými. Byli schopni s námi jíst, mluvit, žít s námi i pracovat s námi,“ prohlásil v roce 1964. Doma měl sice spisy Marxe, Engelse a Lenina, ale zastřešující hnutí Afrického národního kongresu (ANK) zamýšlel vždy jako spíše osvobozeneckou sílu se sociálnědemokratickým programem.

Od řečnění k ozbrojenému boji

V roce 1948 se definitivně ustavila již dlouho fakticky existující politika apartheidu, tedy rasové segregace. Bílá minorita vládla, ostatní se mohli pohybovat ve vyhrazených prostranstvích, dopravních prostředcích, školách. Případně mohli přežívat v několika loutkových státech, fakticky rezervacích s částečnou samosprávou.

Na jedné straně tak Mandela v roce 1953 otevíral advokátní kancelář v prvotřídním obleku v Johannesburgu, na druhé straně jako radikální lídr Ligy mladých ANK hovořil na mnohatisícových demonstracích a měl za sebou už odsouzení k nuceným pracím za komunistickou agitaci.

Přesto byl v takové situaci schopen prožívat i bouřlivý osobní život. V roce 1944 zahlédl na zastávce autobusu krásnou Evelyn Mase, která byla navíc aktivistkou ANK. Sice spolu měli čtyři děti, ale to přitažlivému Mandelovi nebránilo v početných avantýrách. Po práci si prý domů dokonce vodil sekretářku Ruth, aby jí diktoval dopisy v ložnici.

V roce 1958 se podruhé oženil s Winnie Madikizelou a měli také čtyři děti, ale opět to Mandelovi nebránilo nadřazovat rodině nejen politickou agitaci, ale i početné aférky. Jejich manželství navíc začalo být neslučitelné s politikou.

Mandela se rozhodl pro ozbrojený odpor a stal se velitelem ozbrojené složky ANK Kopí národa. Sotva se mu v druhém manželství narodila druhá dcera, už se nechal propašovat do Etiopie, aby podstoupil vojenský výcvik a bojoval za osvobození po vzoru Fidela Castra či Mao Ce-tunga. Opět ho to sblížilo s komunisty, protože ti do jeho organizace vstupovali jako prakticky jediní bílí.

Mandela ani na vrcholu své „teroristické“ epizody nenechal propuknout nesmyslné násilí. Jeho partyzáni si vyhlíželi vojenské cíle, infrastrukturu, klíčové sklady. Mandela doufal, že toto spolu s lobbingem na ekonomické sankce by mohlo apartheid položit.

V 71 letech nový život

Zatímco mnozí členové ANK opouštěli zemi, Mandela zůstal a věděl, že si tím nad sebou pravděpodobně podepisuje ortel. V roce 1962 byl zatčen za „pouhé“ podněcování ke stávce, ale když režim odhalil celou vojenskou organizaci, udělal ze soudu Mandely a jeho druhů monstrproces.

V roce 1964 Mandela v takzvaném Rivonijském procesu unikl smrti, ale režim ho poslal na doživotí za mříže. Právě z tohoto soudu pochází asi Mandelova nejslavnější řeč: „Celý život jsem zasvětil boji za africký lid. Bojuji proti bílé dominanci, bojuji proti černé dominanci. Vzývám ideál demokratické a svobodné společnosti, ve které všechny osoby žijí v harmonii a mají stejné podmínky. Je to ideál, který, doufám, zažiji a dosáhnu. Ale pokud to bude potřeba, je to ideál, pro který jsem ochoten položit život.“

Mandela pak strávil dlouhých 27 let v různých vězeních. V roce 1985 odmítl podmínečné propuštění, pokud se zřekne ozbrojeného boje. Když po konzervativním prezidentovi Willemu Bothovi v roce 1989 nastoupil pragmatičtější Frederik Willem de Klerk, došlo mu, že s Mandelou je nutné co nejdříve sjednat mír, než se režim sám zhroutí.

V únoru tak vyšel Mandela z vězení. Mnoho jeho příznivců ani nevědělo, jak jejich idol vypadá. A najednou se zjevil před bránou věznice prošedivělý, ale usmívající se muž se zaťatou vztyčenou pravicí. „Jakmile jsem prošel skrze bránu a nastoupil do auta, cítil jsem, že i přes 71 let, pro mě začíná nový život.“

Loajalita ke korupčníkům

Mandela se stal v roce 1991 předsedou ANK a vedl dlouhé a obtížné hovory s de Klerkem o svobodných volbách. Mandela se nikdy nezřekl práva na ozbrojený odpor, de Klerk zase tajně podporoval sobě nakloněné militantní skupiny.

Přesto oba získali za otevření cesty ke svobodným volbám v roce 1993 Nobelovu cenu míru. V dubnu 1994 Mandela s přehledem vyhrál a stal se prvním černošským prezidentem. „Ať svoboda zavládne,“ prohlásil při inauguračním projevu.

Jeho prezidentování má však o poznání více kritiků než jeho neohrožený boj za rasovou rovnost. Mnoho jeho kompromisů ale bylo nutných, aby se země neponořila do občanské války. Když si po dlouhém přesvědčování naklonil bílé generály na svou stranu, prý při jejich salutování poznamenal: „Před pár lety by mě místo salutování zatkli.“

V první vládě měl k ruce dva zástupce, de Klerka a Thabo Mbekiho. De Klerk později odešel a faktickým vládcem se stal Mbeki. Nešlo však o Mandelovi zas tak blízkého spojence, ale v té době byl nejsilnějším politikem v ANK. Tento tým slábnoucího prezidenta a sílícího premiéra dokázal celkově převést režim apartheidu do nových podmínek a neohrozit důvěru investorů, ale některé kroky se výrazně nepovedly.

Skokově narostla kriminalita, korupce se stala všudypřítomnou, vedení státu se stalo obětí handlu mezi předáky ANK. Další výrazný bojovník proti apartheidu, arcibiskup Desmond Tutu vzdal nyní poctu příteli, ale zmínil se i o jeho chybách: „Jako ty nejzářivější diamanty byl i on doslova bez kazu. Jistě, měl zároveň chyby, například pevnou loajalitu ke své organizaci a některým kolegům, kteří ho zrazovali. Dále nechával v kabinetu podprůměrné ministry, občas doslova nekompetentní.“

Přesto několikrát ukázal, jaká je síla jeho osobnosti v usmíření společnosti. V roce 1995 například na světovém mistrovství v ragby v Johannesburgu se oblékl do barev národního týmu. Přitom donedávna výhradně bílý ragbyový tým byl jedním ze symbolů segregace. Od převážně bílého obecenstva se ozvalo nadšené: „Nelson! Nelson!“

Politik až do posledního dechu

V roce 1999 se Mandela stáhl do ústraní. Snažil se napravit některé své prezidentské chyby. Mezi asi největší patřilo Mandelovo dlouhé mlčení k epidemii AIDS, na které navázal jeho nástupce Mbeki. Mandela byl ale schopen překročit svůj stín a začal podporovat boj se zhoubnou nemocí, dokonce přiznal i úmrtí několika rodinných příslušníků na AIDS.

Po boku se svou třetí manželkou Graçou Machelovou bojoval po celém světě za lidská práva, snažil se usmířit africké konflikty a zabránit například válce v Iráku bez posvěcení OSN. Od léta byl Mandela hospitalizován, 5. prosince, kdy do kin šel jeho životopisný film, zemřel.

Čtěte také:

Apple uctil památku Nelsona Mandely změnou hlavní stránky

Ani Zeman, ani Rusnok. Památku Nelsona Mandely poletí uctít ministr Kohout

Kouzlím s časem, uvedl Rusnok na omluvu nechuti jet na pohřeb Mandely