Vzájemné útoky vítězů voleb brání vytvoření stabilní koalice. Možným řešením je dočasná vláda, která provede nutné reformy, a pak nové hlasování
Výsledky italských voleb jsou sice známy již dva měsíce, ustavení nového kabinetu je ovšem zatím stále v nedohlednu. „Za normálních okolností bych řekl, že se můžeme pokusit vzít Belgii světový rekord v tahanicích při jednání o nové vládě,“ komentoval to ironicky florentský starosta Matteo Renzi a dodal: „Jenže máme nejhorší hospodářskou krizi od války. I katolická církev, která určitě není známa bleskovou rychlostí svých rozhodnutí, si problém vedení vyřešila mnohem dříve než my.“
V parlamentu, když skončí předvolební sliby a potyčky, nakonec platí jen jedno: počty poslanců a senátorů, které umožní stanovit, kdo vyhrál a kdo prohrál. Jenže tentokrát nevyhrál nikdo. Tři největší strany – demokraté vedení Pierem Luigim Bersanim, pravice Silvia Berlusconiho i Hnutí pěti hvězd bývalého komika Beppeho Grilla získaly každá přibližně třetinu hlasů. Těch zbývajících deset procent dostal zklamaný dosavadní premiér Mario Monti. Nová vláda je možná jen za předpokladu, že se alespoň dvě ze tří největších stran spojí v koalici. To se však doposud nepodařilo. Političtí fanoušci Bersani, který získal o něco více hlasů než ostatní dvě seskupení, dostal od prezidenta Giorgia Napolitana mandát, aby se pokusil o vytvoření vládní většiny. Prozatím nevyhnutelně ztroskotal na jedné věci, která je pro italský způsob života stejně typická jako pizza: Italové musejí někomu fandit, jinak je to přestane bavit.
Tak se země rozdělí mezi Kapulety a Monteky, ve středověku na zastánce papeže či císaře, na stoupence Říma proti Milánu a naopak.
V tomto byl rozený reklamní agent Silvio Berlusconi geniální: z každé předvolební kampaně se mu podařilo udělat referendum na téma „já, anebo nenáviděná levice“. Takže se v Itálii často nevolí proto, aby vyhrál váš kandidát, ale hlavně aby to nevyhrál ten druhý, kterého nemůžu ani vidět… Liberální novinář Indro Montanelli kdysi svým čtenářům poradil, aby „si zacpali nos a volili křesťanskou demokracii, jinak to vyhrají komunisté“.
A protože nakonec většina Italů není politicky na levici, skončilo to za posledních dvacet let často tak, že Berlusconi vyhrál, protože „on sice má své chyby, ale přece nebudeme volit levici“. Totéž v bleděmodrém ovšem platí i pro opačný tábor, levici, která v žoviálním magnátovi vidí ztělesněné zlo. Takže štvavá kampaň pokračovala i po volbách a mezi oběma tábory se vykopala taková propast, že jakýkoli pokus o rozumnou dohodu na jakékoli téma je považován za zradu ideálů a hodnot. Třetí vzadu Toto vše mohlo fungovat, dokud nepřátelské tábory byly jen dva. A dokud nepřišla hospodářská krize, mohly strany doufat, že tato situace bude pokračovat donekonečna. Situace se ale prudce zhoršila, z Itálie se začalo opět emigrovat. Tentokrát to ale nejsou pologramotní zemědělští dělníci z jihu, nýbrž vysokoškolsky kvalifikovaní mladí lidé, kteří doma nenacházejí uplatnění. Do této situace vtrhlo Hnutí pěti hvězd, které již několik let opakuje stále stejnou písničku: celý politický systém je zkorumpovaný, jedinou nadějí je smést současné politické strany a pokusit se o novou demokracii založenou na přímé účasti každého občana.
Důležité přitom není vědět, že je to nebezpečná utopie, ale že třetina Italů dospěla k názoru, že jen tvrdá rána tradičním politickým uskupením může způsobit obrat. Takže ani Hnutí pěti hvězd nemůže opustit své principy a dohodnout se s levicovými demokraty na reformách. Jak se říká v místní politické hantýrce, třetina hlasů je u ledu, a tudíž nepoužitelná pro vytvoření jakékoli parlamentní většiny.
Berlusconi proto již druhý měsíc vyzývá demokraty, aby s ním vytvořili „společnou silnou vládu, která by vyvedla zemi z krize, jinak bude nutné okamžitě vypsat nové volby“. Bersani to odmítá a má k tomu dobré důvody.
Posadit do společné vlády lidi, kteří na sebe už 20 let útočí, nedává žádnou záruku úspěchu. Bez ohledu na to, že magnát je znám rychlými a radikálními změnami svých názorů. Navíc, polovina stoupenců Demokratické strany by v příštích volbách přešla na stranu Pěti hvězd, kdyby k dohodě s Berlusconim opravdu došlo.
Takže jediné řešení nejspíš bude dohoda o vzniku dočasné politicky příliš nezabarvené vlády, která by měla prosadit některé neodkladné reformy (nový volební zákon, snížení počtu poslanců a senátorů, naléhavá opatření na oživení ekonomiky). Nejpozději za rok by se pak měly konat nové volby, které snad konečně jasně řeknou, kdo je vítěz a kdo poražený. Podle nedávného průzkumu institutu SWG by volby nejspíš těsně vyhrál Berlusconiho Lid svobody (32,4 procenta) před Bersaniho demokraty (30 procent) a Pěti hvězdami (24 procent).
O autorovi| Josef Kašpar, spolupracovník redakce, Řím
