I když se to nezdá, svět neovládají korporace, ale rodinné firmy. V jejich rukou je osmdesát procent veškerého světového podnikání. V ČR představují rodinné podniky dle odhadů zhruba pětinu všeho byznysu. Příčiny tohoto nízkého čísla jsou jasné, soukromníky jsme kdysi vyvlastnili.
I jinde se znárodňovalo - například Francie uzmula po válce automobilku rodině Renaultů, jako trest za spolupráci s nacisty. Ale to byla spíše výjimka. V někdejším Československu se zestátňovalo důsledně, a tak zmizela celá třída zahálčivých kapitalistů, zůstal jen pracovitý proletariát. Za patnáct let, uplynuvších od revoluce, se ještě staré časy nestačily vrátit. Je to znát nejen ve statistice, ale také v malé politické síle podnikatelů a jejich nízké stavovské hrdosti. V Německu a Rakousku jsou místní byznysmeni dobře organizováni, snad v každém okrese vydávají časopis a pravidelně se schází. Jejich cítění třídní příslušnosti je hluboké, nešli by se bavit do dělnické hospody. V ČR podnikatelé ani nevědí, proč by se sdružovali. Po revoluci vyšli z nivelizovaných socialistických poměrů, ve volném čase nejdou do bridžového klubu, ale na pivo se svými starými kamarády. Až jejich děti si možná uvědomí stavovskou příslušnost, postavenou na rodinné tradici a pak se teprve začne vytvářet standardní podnikatelská třída. Nové hnízdo zahálky? Ne, zdravý základ ekonomiky.
