TĚŽKÉ SOUSEDSTVÍ V DOWNING STREET

Napětí mezi premiérem Blairem a šéfem financí Brownem stoupá

Kdyby Tonyho Blaira přejel autobus, Gordon Brown by se stal britským premiérem. Ovšem nikoli samosebou. Současný ministr financí by musel nejprve dokázat, že onen autobus neřídil on sám. Podobně vtipkují britská média již několikátý rok. Letošní listopad by však mohl být nazván měsícem dvojice Brown/Blair. Mezi dvěma sousedy z Downing Street, někdejšími nerozlučnými přáteli, prý vyrůstá stále vyšší plot. Hybatelem mediální vřavy se tentokrát stala bývalá ministryně pro Severní Irsko Mo Mowlamová. Ta v televizním dokumentu BBC, vysílaném v polovině minulého měsíce, pravila, že vztah mezi premiérem a ministrem financí vždycky „ochromoval vládu“. Její slova zazněla deset dní před plánovaným projevem šéfa financí o chystaném státním rozpočtu a spíše obecné obvinění dostalo aktuální obsah: Mají vůbec Tony Blair a Gordon Brown stejné priority? Euro je rozděluje.
Ne zcela. Co se například týká přijetí evropské měny euro, Tony Blair je okamžitě pro, neboť sleduje dlouhodobý zájem Británie hrát v Evropě důležitou roli. Gordon Brown o sobě tvrdí, že je eurooptimista, ale s přijetím eura by nespěchal - spatřuje v něm krátkodobé ohrožení britské ekonomiky. Jde-li o rozpočtové priority, ani v tomto případě není shoda mezi oběma politiky úplná. Obyvatel Downing Street 11, jako všichni strážci pokladny před ním, odmítá velké utrácení. V předvolební kampani sice sliboval, že stát bude investovat do sektoru veřejných služeb, ale ve skutečnosti se takovým krokům brání; čas strávený v křesle ministra financí jej prý přesvědčil, že financování některých projektů je vyhazováním peněz do černé díry. Rozdíl mezi Brownem a jeho předchůdci je ovšem v tom, že propaguje vlastní politicko-ekonomický program, totiž systém daňových úlev pro rodiny s nízkými příjmy. Perspektiva muže z Downing Street 10 je odlišná. Jednak je více politická, jednak je orientovaná spíše na střední vrstvy. Blair ví, že v čase, kdy veřejnost vyžaduje zlepšení národního zdravotního systému, školství a drah, představují úlevy chudším vrstvám malý politický zisk. Navíc je Tony Blair v posledních týdnech kritizován za přehlížení domácích témat na úkor hyperaktivity válečného diplomata. Proto příslušným ministrům slíbil, že rozpočty jejich resortů se v příštím roce zvýší. Za vrchol všech priorit pak označil „vzdělání, vzdělání, vzdělání“.

Zdravotnictví, zdravotnictví…
V úterý 27. listopadu ale bylo všechno jinak. Takzvaný Pre-Budget Statement, přednesený Gordonem Brownem ve Sněmovně, obsahuje především jím dlouho navrhované rozšíření daňových úlev, a pokud se týká veřejných investic, dá se o něm říci jediné: zdravotnictví, zdravotnictví, zdravotnictví. Žádné velké výboje, prý kvůli celosvětovému ekonomickému propadu a kvůli vysokým nákladům na válku v Afghánistánu.
Ačkoli konečné slovo o rozpočtu padne až v březnu, projev vzbudil rozporuplné emoce. Parlamentní lídr Skotské nacionální strany Alex Salmond prohlásil, že „veřejné investice do vzdělání, dopravy, bydlení a zdravotnictví zkrachovaly jako za Toryů“ - a Toryové se labouristům vysmáli, že nedodržují sliby. Kořeny napětí mezi padesátiletým Brownem a o dva roky mladším Blairem je nutné hledat v roce 1994. Tehdy Tony převzal vedení labouristické strany navzdory Gordonovu přesvědčení, že vůdcovství patří právě jemu. Toto přesvědčení v něm utvrzuje posledních sedm let poměrně početná skupina „brownovců“, která si myslí, že premiérem měl být už dávno. Ostatně, donedávna Brown představoval jasného a snad jediného možného Blairova nástupce. V posledních týdnech se v této souvislosti začalo mluvit také o ministru vnitra Davidu Blunkettovi, což podle britských médií Browna velmi znervóznilo. V minulosti si mohl být Gordon Brown svým postavením vždycky jist. Po posledním jasném volebním vítězství už to neplatí. Tony Blair se totiž, jak upozorňují analitici BBC, uvolnil a odvážil se postavit kabinet podle svých představ. Nepostradatelného Browna si ponechal, ale pozval do vlády několik ministrů, kteří Gordonovi rozhodně nakloněni nejsou. Ministr financí, který je povahově Blairovým protikladem, spíše temný, uzavřený, vyžadující oddanost povinnostem, válčí především s těmi členy kabinetu, kterým ministerský předseda slíbil investice. Jeden z vyšších úředníků ministerstva školství označil Browna v médiích za „krvavého monetaristu“. Volně přeloženo: nedal na cosi ani penny. Některé ministry přivádí Gordon Brown k šílenství především kvůli pozici, kterou si vybudoval. Jeho ministerstvo nerozhoduje pouze o tom, kolik peněz který úřad dostane, ale i o tom, zač a kdy je utratí.

Knihy o nich dvou. Vztah mezi Tony Blairem a Gordonem Brownem vzbuzoval v minulosti zájem také kvůli knihám, které o nich vyšly. Na přelomu let 1997-1998 rozčilila ministra financí jeho vlastní biografie sepsaná Paulem Routledgem z Independent on Sunday. Autor v ní odkrývá rozpory mezi oběma politiky a tvrdí, že jsou ve válce nejen oni, ale i jejich poradci. Publikace využil tehdejší šéf konzervativců William Hague, když obvinil labouristy z vnitřních půtek, nahrazujících skutečné vládnutí. Mluvčí Downing Street 10 tehdy prohlásil, že autor byl „mylně informován“, mluvčí sousední „jedenáctky“ médiím řekl, že životopis „není autorizován, a tudíž není důvěryhodný“. Následující titul, Servants of the People (Služebníci lidu), vyšel na podzim roku 2000 a napsal ho politický komentátor Andrew Rawnsley. Téma je znovu o vztazích: Blair a Brown podle autora neustále válčí o to, kdo má větší autoritu. Navíc se v knize objevilo několik detailů ze zákulisí. Ministr financí se prý v roce 1997 snažil zlikvidovat guvernéra Bank of England Eddieho George, protože v něm údajně spatřoval konkurenta. V jiné pasáži jsou citováni nejmenovaní Brownovi poradci, kteří prozradili, že Brown pohrdá Blairovými ekonomickými vědomostmi. A konečně nejmenovaný zdroj z Blairova okruhu v knize tvrdí, že premiér podezřívá ministra financí z psychické lability. Mluvčí obou politiků se opět shodli; práce je senzacechtivá, stoprocentně falešná, pomlouvačná. Přestože Tony Blair i Gordon Brown v posledním roce tvrdili častěji než jindy, že jsou sehraným, bezkonfliktním politickým manželstvím, letos na podzim vyšla další kniha - The Rivals (Rivalové). Jejím autorem je moderátor rádia BBC 4 James Naughtie a její hlavní novinkou je údajný pakt mezi oběma politiky. Tony Blair prý Gordonu Brownovi slíbil, že mu po skončení druhého volebního období předá žezlo, jenže tuto dohodu nehodlá dodržet. Podle Naughtieho má k tomu dva důvody: „Uspět v referendu, neboli zavést v Británii měnu euro, a vyhrát třetí volby.“ Dále se v knize uvádí, že Tony Blair říká v soukromí doslova: „Doufám, že mě nahradí Brown, ale druhé období mé vlády má mít svůj vrchol v referendu, a nikoli v mém odchodu do důchodu.“ Poslední literární počin změnil zavedené reakce. Tentokrát mluvčí mlčeli a na pomyslném pódiu se objevil sám Gordon Brown. V rozhovoru pro deník Times řekl, že Tony Blair je jeho „nejlepším přítelem v politice“ a odmítl obvinění, že v roli ministra financí jedná pouze tak, aby mohl naplnit ambici stát se Blairovým následníkem. Tony Blair odpověděl, že rozhovor je „velmi příjemnou četbou“.

Politický pár.
Záchranné práce politiků ale nedokázaly změnit nic na tom, že zmíněná kniha připravila úrodnou atmosféru, do níž nakonec zapadl citovaný výrok bývalé ministryně Mowlamové. Mediální šeptanda se rozmohla natolik, že několik novinářů začalo politický pár hájit. „Většina článků je založena na rozhovorech, které vedou novináři mezi sebou, a na rozhovorech s marginálními figurami, které předstírají, že jsou vlivnější, než doopravdy jsou,“ napsal například Steve Richards 25. listopadu v nedělníku Independent. Další autoři konstatují, že i Brownova a Blairova politická odlišnost se přeceňuje. Politický korespondent BBC Nick Assinder upozorňuje, že Gordona Browna nelze popsat pouze jako levicovějšího politika, „který v Británii zavedl redistribuci bohatství, aniž si toho příliš lidí všimlo“. Levicové křídlo labouristů například rozčiluje Brownův vřelý vztah, který udržuje s City, a odpustit mu nemůže ani to, že navázal na výdajovou politiku konzervativců. Andrew Marr, politický editor BBC, zase tvrdí, že vztah Gordona Browna a Tonyho Blaira zůstane neproniknutelně osobní i v budoucnosti a politicky vydrží. Ministerský předseda prý ví, že ekonomické úspěchy jeho vlád jsou spojeny s Brownovým rukopisem, a ví údajně i to, že se jeho soused z Downing Street musel naučit žít s následující ironií: Čím výraznější bude volební vítězství, tím méně šancí má stát se napříště premiérem. Jestli se ale Gordon Brown nepokusí naplnit přezdívku, kterou dostal v době, kdy se Tony Blair staral především o záležitosti světové: Gordon Brown, Domestic Prime Minister. Funkci „domácího premiéra“ by Tony Blair sousedovi z Downing Street 11 asi přece jen neodpustil.