Nové regulace pro poskytování hypoték, které od října naordinovala finančníkům Česká národní banka, nemusí být poslední „ťafka“. Další doporučení (banky si je nedovolí neplnit) centrálních bankéřů totiž nejsou tak jednoznačná jako požadavek na hotovost klienta ve výši deseti, respektive 20 procent (banky mohou mít jen 15 procent 90procentních úvěrů) kupní ceny nemovitosti a splnění DSTI (výše měsíční splátky může dosáhnout maximálně 45 procent čistého příjmu klienta) a DTI (maximální výše hypotéky může činit devítinásobek ročního příjmu žadatele). Banky by totiž také měly půjčovat na nákup nemovitosti k pronájmu (tzv. investiční byty) jen 60 procent ceny, zatím ale není jasné, jestli je takovou nemovitostí každý šestý, třetí nebo druhý byt a banky se dosud příliš neptají.
Poněkud volně je zatím vykládán i zákaz dofinancování nemovitostí dalším úvěrem. Patrně se tak často děje prostředním stavebního spoření, jinak si lze jen těžko vysvětlit jeho loňský nárůst o 13 miliard. Banky by také měly vždy skórovat klien ta na sazbu vyšší o dvě procenta - to už celkem běžně dělají - ale i zohlednit jeho možný budoucí pokles příjmů. Ten ale může nastat už v okamžiku začátku čerpání úvěru. Klienti totiž již delší dobu zase běžně kupují byty z „papíru“, takže mezi uzavřením běžně hypoteční smlouvy a jejím naplnění mohou uplynout i tři roky.
Bankéřům také vrtá hlavou, zda je s vývojem judikatury týkající se zákona o spotřebitelském úvěru nemůže s úspěchem napadnout sám klient v obtížích s poukazem na to, že banka nedostatečně prověřila jeho schopnost splácet. To by pak moc nevydělaly. Když navíc modelový příklad 30letého Pražana s průměrným příjmem 30 tisíc korun, který má našetřeno 312 tisíc korun, ukázal, že dosáhne na maximální hypotéku 2,8 milionu, což mu v souhrnu vystačí v metropoli na 29,4 metru novostavby, není divu, že nehledí do budoucnosti s úsměvem na rtu. Že by se z Prahy stalo Tokio, patrně věří asi tolik jako v ochotu centrálních bankéřů přemýšlet o drahém bydlení jinak než jako o možném zárodku bubliny.