Přítomnost Johna Kerryho v Tokiu jen podtrhla vážnost a hloubku krize kolem Severní Koreje. Japonský premiér Šinzó Abe vydal rozkaz obranným jednotkám země sestřelit jakoukoli severokorejskou raketu, která naruší japonský vzdušný prostor.
Zatímco v minulosti Japonci vždy odmítali odvetné údery, nyní jim nezbude než reagovat, dopustí-li se KLDR nepředložené akce. Nový americký ministr zahraničí zopakoval výzvu vůdcům KLDR, aby „zodpovědně přišli ke stolu“.
Ale nelze čekat, že by Kerryho snaha přinesla mnoho ovoce. Klíče od řešení problému totiž leží v Pekingu. Američtí představitelé věří, že je patrný jistý posun ve vztahu Číny vůči jejímu delikventnímu sousedovi. Možná takový, že by Peking mohl být připraven použít svůj velký vliv na Pchjongjang, aby zabránil propuknutí nejhoršího konfliktu v regionu od korejské války. Musíme skutečně doufat, že je to tak. Vojenská konfrontace by měla tragické následky pro všechny zúčastněné včetně Číny.
Die Welt: Hra se strachem z eura
Trvalo to dlouho, než se pochyby o měnové unii staly nosným politickým a stranickým tématem. Jak daleko znechucení a strach z budoucnosti mezitím zašly, se ukáže v mezidobí mezi zakládajícím sjezdem Alternativy pro Německo a volbami do Bundestagu.
Každý třetí Němec by si podle průzkumů přál návrat marky. Kolik z nich tuší, že je to technicky téměř nemožné a jaká by z toho mohla být katastrofa, nevíme. Situace kolem eura je však dál plná rizik a vedlejších účinků. Ještě horší než tápání od krize ke krizi by ovšem bylo rozpuštění měnové unie. Byl by to skok do temnoty.
Německo by bylo osamoceno, EU by se otřásla v základech. Staré německé problémy by se vrátily, tentokrát v hospodářské a monetární formě. Kdo takové riziko pokládá za zanedbatelné, měl by si vzpomenout na strachy, které předcházely sjednocení země na přelomu let 1989 a 1990. Tehdy se bruselský koncept hospodářské a měnové unie výrazně urychlil. Ne proto, že by doba byla zralá, ale proto, že Paříž a Bonn potřebovaly vytvořit novou rovnováhu.
SME: Pánové ze SaS, stačilo
Bez ohledu na to, že štěkání je rysem nové slovenské pravice, pánové ze Svobody a solidarity by udělali nejlépe, kdyby se přestali veřejně okřikovat. Stačilo. Mírnit by se měli hlavně v případech, kdy hlásají nesmysly.
Názor Ľubomíra Galka, že omluvit se za pád vlády Ivety Radičové bylo od jeho kolegy Juraje Miškova ubohé, je zvláště nemístný. Byla to první rozumná věc, kterou rebelové proti Richardu Sulíkovi za dlouhé měsíce udělali.
„Promiňte“ směrem k voličům za to, že zpronevěřili mandát, který jim byl svěřen, měli už dávno vyslovit všechny čtyři strany, které rozprostřely Ficovi červený koberec k moci. Že to dokázal jediný předseda SDKÚ Pavol Frešo hned po svém zvolení, to vydá za celé romány o staré i nové pravici. Galkova kritika Miškova, že když se hlasovalo o eurovalu, s postupem SaS také souhlasil, svědčí o svém autorovi. Nic nezapomněl, nic se nenaučil.
Čtěte také:
KLDR mate rozvědky, zřejmě připravuje rakety na odpal
Němci za krize stále více přicházejí na chuť euru
Sulíkovi, šéfovi slovenských liberálů, utíkají straníci
