Ekonomičtí historikové uvažují nad příčinami Velké deprese, ale jen málo jich mluví o zločinech a podvodech. Tenkrát to lidé viděli jinak. Když krachy bank zlomily v roce 1933 Chicagu hřbet, místní žalobci hledali viníky.
Našli magnáta Ernesta Stevense, obžalovali jej z podvodu a defraudace v souvislosti s dluhopisy jeho firem. Byl odsouzen na deset let. Nejvyšší soud v Illinois o rok později rozsudek zrušil s tím, že šlo o zoufalé, ale rozhodně nikoli zločinné žonglování s financemi. Přesto Stevensův otec zemřel na infarkt a bratr spáchal sebevraždu. Tento příběh by měl být varováním pro ty, kteří dnes chtějí vidět více vrcholových bankéřů ve vězení kvůli „zločinům“, jež údajně vedly k Velké recesi. Někteří dál rozdmýchávají plameny populismu. Nejvyšší a odrazující trest za kšefty se špatnými hypotékami však vynesly trhy. Role spravedlnosti jistě existuje také, ale měla by být opatrná. Je lidskou přirozeností redukovat složité historické procesy na machinace několika zlých jedinců. Vláda práva však existuje proto, aby tuto nebezpečnou tendenci držela pod kontrolou.
SME: Vladimirův cukr a bič
I když se ukrajinský ministr energetiky bil v prsa, že Kyjev si klidně vystačí i bez ruského plynu až do konce roku, po týdenním přerušení dodávek Ukrajina obnovila nákupy z Ruska. Ne že by tato přestřelka něčím vybočovala z choreografie nekonečné plynové války našich východních a ještě východnějších sousedů. Jen decentně upozorňuje, že nula na měřicím zařízení v Kapušanech není uzavřená historie a při troše „štěstí“ se může znovu ukázat už v lednu 2014. Křik Gazpromu, že nedostatek plynu v ukrajinských zásobnících ohrožuje tranzit, může být jen účelový, ale spát proto klidněji nebudeme. Konflikt ruské železné pěsti a ukrajinské prázdné kasy je tentokrát jen jednou větví vícevrstevné hry, v níž není v sázce nic menšího než geopolitická budoucnost Ukrajiny. Metodou cukru a biče – cukrem jsou služby a výhody plynoucí z takzvané eurasijské unie – dává Vladimir Putin kolegovi Janukovyčovi pocítit, co jeho zemi čeká, pokud si vybere „špatně“ a podepíše asociační dohodu s EU.
The Daily Telegraph: Zázrak jménem Mini
Budeme přehánět jen trošku, když řekneme, že každý z nás někdy v životě řídil Mini, nebo se v něm alespoň vezl. Tyto vozy jsou tak pevnou součástí materie našeho národa, že lze celkem snadno unést i skutečnost, že automobilka je dnes majetkem BMW. Ostatně Němci se stali spasiteli těchto vozů, když je vysvobodili z ruin Roveru. A nyní chystají novou verzi. Dnešní Mini je možná delší a také (o malý kousek) širší než to staré. Ale pořád zůstává věrné stylu a designu, které vozu vdechl zesnulý sir Alec Issigonis, pořád je na první pohled patrné, že je to Mini. BMW se podařilo rozšířit záběr značky, aniž by to poškodilo její přitažlivost pro cílové zákazníky, především mladé. Nepravděpodobná, ale zároveň velice inovativní a fungující spolupráce mezi Oxfordem a Bavorskem dokázala zachránit milovanou britskou ikonu. A udělat z ní skvělý příběh o úspěchu.
Čtěte také:
Kyjev má blízko k plynu ze Slovenska
Trumfy automobilek: Jaguar investuje, BMW pošilhává za oceán, Hyundai do Evropy
