V sobotu pár minut po deváté večerní se objevila zpráva, že vyjednávači v Ženevě dosáhli dohody nad íránským jaderným programem. Už ve 21.08 hodin, dříve než byly známy jakékoli detaily dohody, přišel na Twitteru s první kritikou Ari Fleischer, bývalý mluvčí George Bushe. Dohodu označil za kapitulaci.
Za tři minuty reagoval na Fleischera další Bushův veterán Ron Christie: „Přesně,“ napsal, aniž o dohodě cokoli tušil, „hanebný pakt.“ Ještě než Obama oznámil detaily, přidávali se další a další. V očích republikánů má dohoda s Íránem jednu zásadní chybu: vyjednala ji Obamova administrativa.
Tento prezident by mohl dojednat smlouvu týkající se baseballu či jablečných koláčů, a republikáni by ji označili za nový Mnichov. Opozice se v tomto případě chová naprosto tupě. Můžeme mít pochybnosti o čistotě íránských úmyslů, ale dohoda je dočasná a lze ji snadno vypovědět. Bylo by lepší jít do války dříve, než se vyčerpají diplomatické možnosti? To už jsme si zkusili, když Fleischer stál na pódiu v Bílém domě.
Der Standard: Oheň starého konfliktu
Po třech letech relativního klidu jsme svědky dalších masových protestů v Thajsku. Statisíce lidí jsou znovu v ulicích, naštěstí zatím nejsou hlášeni žádní mrtví. Na rozdíl od roku 2010, kdy podporovatelé premiéra Thaksina Šinavatry prakticky ochromili Bangkok a musela zasahovat armáda. O život tehdy přišlo více než 90 lidí.
Jiskru, která nově zažehla starý, léta jen doutnající konflikt, vykřesala Thaksinova sestra a současná premiérka Jinglak Šinavatrová svým návrhem amnestie. Ta by umožnila politickým loutkářům vrátit se z útěku před spravedlností do Thajska bez rizika trestu.
Kořenem a příčinou nepokojů pak zůstává fakt, že navzdory relativní prosperitě trpí thajská společnost stále silnými politickými a společenskými nerovnostmi. Šinavatra se snažil profilovat jako „mstitel chudých“. Menšinám v zemi to však mnoho nepřineslo. Přesto si „asijský Berlusconi“ udržel skrze sestru svůj vliv. Na návrat to však nestačí. Zatím.
Pravda: Tři a půl milionu
Na Slovensku jsou čtyři miliony a 463 tisíc oprávněných voličů. V prvním kole krajských voleb, jež se týkalo všech, k volbám nepřišly tři miliony a 565 tisíc z nich. Ve druhém kole, které se týkalo už jen 2,771 milionu voličů, jich 2,292 milionu zůstalo doma.
Co dodat? K účasti je nevyburcovalo nic. Ani předseda nejsilnější strany, který se tváří, že to, co se stalo v Bystrici, se ho netýká. Ale týká. Lidé nevěří demokratickým stranám, že chtějí skutečně něco změnit k lepšímu. Jen parlamentní volby je ještě dokážou jakž takž vyhecovat. Jenže jak dlouho ještě?
Krajské volby ukázaly, jak dlouho: dokud se neobjeví někdo, kdo v lidech opět zažehne politickou vášeň. Příslib změny, jakkoli destruktivní a zlé. Když se apatie smísí s voláním po jakékoli změně, tak už demokracii nepomohou ani ty nejdražší PR agentury. Problém extremismu se neomezuje na počet Kotlebových voličů. Jeho součástí je i tři a půl milionu voličů, které politici nepřesvědčili, že má smysl jít volit.
Čtěte také:
Írán ustoupil. Omezí svůj jaderný program
