Thomas Piketty: Apoštol přiměřené nerovnosti

Jak říkají zlé jazyky, je Pikettyho skoro sedmisetstránkový magnum opus Kapitál v 21. století zdaleka nejprodávanější knihou o ekonomické historii, kterou skoro nikdo nedočetl do konce. Připusťme, že to není snadné čtení, ale musíte obdivovat tu ohromnou schopnost autora zpracovávat tuny historických údajů a interpretovat minulost - a velmi často v Kapitálu najdete důkazy opravdu bystré a nekonvenční mysli.

Jediné jméno, které vás napadne, když hledáte nejbližší paralelu moderního zpracování tématu „historie kapitalismu“, je britský historik a celoživotní marxista, před pár lety zesnulý Eric Hobsbawm. Jeho trilogie se sice lépe čte, ale zase u něj mnohem více než u Pikettyho narážíte na problém „co si počít se současností a budoucností“.

Thomas Piketty nemá s komunistickou ideologií, natož pak s „reálným socialismem“ slitování a zůstává na poli tržní ekonomiky a pluralitní demokracie.

Jakkoli s Pikettyho doporučeními k odstranění nerovnosti nemusíte souhlasit a mnoha akademickým recenzentům připadala „prakticky neproveditelná“, představuje přehled, s jakým Piketty zvládl minulost kapitálu, jednoduše fascinující pramen poznání. Už z tohoto důvodu je to takřka povinné čtení. „De rigueur,“ říkají Francouzi - a v tomhle je poslechněte.

Ve svém bestselleru Kapitál v 21. století, jehož český překlad nedávno vyšel, navrhujete jako řešení rostoucí nerovnosti celosvětově koordinovanou progresivní daň z majetku. Jak byste hodnotil přijetí tohoto návrhu v akademických a politických kruzích?

Přijetí bylo příznivější, než bych býval čekal. Ve své knize se snažím vrátit do srdce ekonomické analýzy otázku distribuce a studium dlouhodobých trendů. V tom smyslu navazuji na tradici, jejíž základy položili v 19. století ekonomové jako David Ricardo a Karel Marx.

Největší rozdíl spočívá v tom, že já mám k dispozici mnohem víc historických údajů. Spolu s mnoha dalšími akademiky jsme sestavili jedinečný soubor dat pokrývajících tři století a víc než dvacet zemí. To je zdaleka nejrozsáhlejší dostupná databáze mapující historický vývoj příjmů a majetku.

Tato kniha přináší interpretační syntézu, která vychází z tohoto kolektivního sběru dat. Dokazuji v ní, že dějiny příjmů a majetku jsou dějinami politickými, sociálními a kulturními, nejen dějinami ekonomickými.

Jedním z hlavních ponaučení je, že vlivné ekonomické síly mohou nerovnost buď posilovat, nebo ji zmírňovat. Která z nich převáží, záleží na institucích a politice, které společně vytvoříme a přijmeme. Historicky bylo hlavní rovnostářskou silou - uvnitř států i mezi nimi - šíření vědomostí a dovedností.

Tento přínosný proces však nemůže správně fungovat bez inkluzivních vzdělávacích institucí a neustálých investic do zvyšování kvalifikace. To je v nadcházejícím století největší výzva pro všechny země světa.

V knize formulujete základní postuláty, které určují vývoj nerovnosti v čase, a používáte pro to i jednoduchý matematický vzorec. Mohl byste ho našim čtenářům přiblížit?

Z dlouhodobého hlediska je nejmocnější silou, která tlačí na růst nerovnosti, tendence výnosů z kapitálu r převyšovat tempo ekonomického růstu g. To znamená, že pokud r převyšuje g, jako tomu bylo v 19. století a pravděpodobně znovu bude v 21. století, mají počáteční majetkové nerovnosti sklon narůstat a směřovat k velmi vysokým úrovním.

Rozvinuté země vděčí za významné snížení nerovnosti převážně kapitálovým šokům mezi lety 1914 a 1945 (válečná zkáza, inflace, krize) a vytvoření nových finančních a sociálních institucí po obou světových válkách a velké hospodářské krizi. Před první světovou válkou jsme nezaznamenali žádnou přirozenou tendenci ke snižování nerovnosti.

V průběhu 20. století byly výnosy z kapitálu výrazně nižší kvůli kapitálovým šokům a zdanění, zato tempo ekonomického růstu v éře rekonstrukce naopak výjimečně vysoké. To víceméně vysvětluje, proč mezi lety 1950 a 1980 zůstávala míra nerovnosti celkem nízká. Jedním z hlavních ponaučení 20. století je, že nepotřebujeme 19. století k tomu, abychom mohli růst v 21. století.

Domnívám se, že úspěch mé knihy vyplývá z faktu, že v mnoha zemích je mnoho lidí, kteří si chtějí udělat vlastní názor na nerovnost, majetek, veřejný dluh a tak dále a které už unavuje poslouchat, že ekonomické a finanční otázky jsou pro ně moc komplikované. Cílem mé knihy je pomoci lidem udělat si vlastní názor na tyto důležité otázky. A lidem postupně dochází, že se musíme vydat cestou větší globální spolupráce a finanční transparentnosti.

O kvantitativním uvolňování, k jehož formě se přiklonila i Evropská centrální banka, se říká, že přispívá k růstu nerovností. Sdílíte tento názor?

Myslím, že je tu skutečně vážné nebezpečí, že kvantitativní uvolňování posílí trend zvyšování nerovnosti. Myslím, že klademe moc velký důraz na kreativní monetární politiku a příliš malý na veřejné investice, progresivní zdanění, vyšší vzdělání a tak dále.

Samozřejmě je mnohem snazší vytisknout miliardy eur než se domluvit na jednotné daňové soustavě. Ale s jednotnou daňovou soustavou máte aspoň lepší kontrolu nad tím, kdo kolik platí.

Kvůli intenzivní daňové konkurenci mezi jednotlivými evropskými zeměmi platí velké nadnárodní korporace ve výsledku menší daně ze zisku než naše malé a střední podniky. To vůbec nedává smysl. A tištění peněz na tom samozřejmě vůbec nic nezmění.

Vypadá to, že německé politické elity i většina tamních voličů nesou s nevolí jakékoli přímé i nepřímé formy socializace dluhů jednotlivých zemí eurozóny. Na druhé straně jsou jiné členské země, které mají čím dál větší potíže s prosazováním úsporné fiskální politiky a strukturálních reforem. Vidíte nějaké všestranně přijatelné východisko, které by přemostilo tuhle názorovou propast? A jak by mělo vypadat?

Eurozóna si posledních pět let vede velmi špatně. V roce 2010 měla eurozóna stejnou nezaměstnanost a míru zadlužení jako Spojené státy. Od té doby nezaměstnanost v Evropě stoupla, zatímco v Americe výrazně klesla.

To nemá nic společného se strukturálními reformami, to prostě jen odráží špatnou makroekonomickou politiku v eurozóně. Snažili jsme se snižovat deficity příliš rychle a v důsledku jsme zadusili růst. Z dlouhodobého hlediska si nedovedu představit jednotnou měnu s osmnácti různými veřejnými dluhy, výnosy z dluhopisů, s nimiž mohou finanční trhy spekulovat, s osmnácti různými daňovými systémy, které si vzájemně konkurují, a tak dále.

Samozřejmě musíme společně rozhodovat o únosné výši deficitu, o veřejných investicích, zdanění právnických osob a dalším. Ale měli bychom tato rozhodnutí činit demokraticky, konkrétně podle většinového pravidla, v jakési parlamentní komoře eurozóny, kde by každá země měla zastoupení přesně odpovídající její populaci, o nic více, o nic méně.

Jsem přesvědčen, že výsledkem by byla méně radikální úsporná opatření, větší růst a menší nezaměstnanost. Je špatný nápad nahradit parlamentní demokracii rigidními pravidly pro schodky rozpočtů a pravidlem jednomyslnosti při rozhodování o fiskálních otázkách. Myslím, že německé elity i veřejné mínění by tomuhle rozuměly. Pokud nevěříme v demokracii, nemá smysl mít jednotnou měnu.

Česká republika se integrovala do světového hospodářství až po roce 1989, takže jsme na vytvoření „západního státu blahobytu“ měli relativně málo času. A pokud akceptujeme základní premisy z vaší knihy, měli bychom počítat s tím, že s pomalým růstem ekonomiky se bude u nás rychle zvyšovat nerovnost. Co s tím dělat? Říct, že jsme holt přišli moc pozdě, a přizpůsobit tomu očekávání?

Existence komunistického hospodářského modelu ve východní Evropě a v Rusku donutila v průběhu 20. století západní elity přijmout fiskální a sociální reformy, jimž se až do otřesů z let 1914 až 1945 bránily.

Pro obyvatele východní Evropy a Ruska to ale samozřejmě byla velmi draze vykoupená zkušenost, jejíž důsledky pociťují dodnes. Myslím, že mnoho postkomunistických zemí zašlo příliš daleko; příliš snížily daně, zrušily daňovou progresivitu, omezily veřejné výdaje a tak dále. Kdyby ke zbohatnutí stačilo mít nízké veřejné výdaje, byly by Rumunsko a Bulharsko bohatší než Švédsko a Dánsko.

Čínská hospodářská strategie byla založena na akumulaci velkých obchodních přebytků a investiční expanzi jako tahounů ekonomického rozvoje a zaměstnanosti. Zároveň ovšem v Číně rychle stoupala příjmová a majetková nerovnost, přičemž ještě jednu generaci zpátky vyznávala Čína egalitářskou ideologii a režim je alespoň formálně pořád jejím přívržencem. Nemyslíte, že je tohle schizma pro čínský politický systém a jeho stabilitu nebezpečné?

Čínu čekají v budoucnu velké překážky. Očekávám, že čínský růst může a měl by ještě dlouho zůstat silný. Ale budou si muset zvyknout na fakt, že „velmi vysoký růst“ může znamenat pět až šest procent ročně, ne osm. V určité fázi to budou jenom tři až čtyři procenta a tak dále.

Užitečné může být srovnání s nejrozvinutějšími ekonomikami, zvláště pak s Japonskem. Mezi lety 1950 a 1970 přesahoval růst HDP v Japonsku devět procent. Po roce 1970 se snížil na čtyři procenta ročně a mezi roky 1990 a 2015 nepřekročil jedno procento. Měřeno HDP per capita je dnešní Čína zhruba srovnatelná s Japonskem v 70. letech.

Pokud jde o nerovnost, je podle mě důležité zdůraznit, že ve všech zemích na světě narážíme na nedostatek transparentnosti, a pro Čínu to platí obzvlášť. Pokud je mi známo, Čína je jedinou velkou zemí, která nezveřejňuje prakticky žádné údaje o dani z příjmů. Navíc nemá žádnou dědickou daň, takže neexistují ani její záznamy.

Proto toho také víme jen velmi málo o čínských příjmech a majetkové nerovnosti. Data z průzkumů mezi domácnostmi, která se používají pro výpočet Giniho koeficientu, jsou problematická v tom, že obvykle podhodnocují nejvyšší příjmy. Proto potřebujeme daňové údaje. Kdyby mi to čínská vláda umožnila, velmi rád bych se pustil do práce s čínskými daty.

Co s tím mohou Číňané do budoucna dělat?

Myslím, že Čína potřebuje vybudovat lepší systém sociálního zabezpečení. Také si myslím, že pro udržení míry nerovnosti na úrovni udržitelné a přijatelné pro čínskou společnost nestačí jen pořádat protikorupční tažení. Boj proti nerovnosti obnáší také zásadní daňovou reformu.

Čína potřebuje transparentnější progresivní systém daně z příjmů. Měla by také zavést progresivní dědickou daň a každoročně placenou progresivní majetkovou daň. Není možné postupně privatizovat čím dál větší část národního majetku, aniž byste kladli větší nároky na ty, kteří z této privatizace nejvíc těží a kteří jsou v některých případech schopni předávat zprivatizovaný majetek z generace na generaci. l

---

Čtěte také:

Nerovnost příjmů je v ČR v rámci vyspělých zemí minimální

OECD: Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje

Co brzdí ekonomiku USA? Majetková nerovnost