Tisíc tváří Sarkozyho

Vítěz voleb je přijímán s nadšením i nenávistí. Je nepředvídatelný.

Francouzi volili změnu. „Země se konečně musí někam pohnout,“ prohlašovali voliči Nicolase Sarkozyho, který se stal novým prezidentem. Právě Sarkozy ovšem do voleb vstupoval jako šéf vládního Svazu pro lidové hnutí (UMP), za svého předchůdce v Elysejském paláci Jacquesa Chiraka byl ministrem vnitra i financí. V tomto směru je Sarkozy geniální, protože dokázal přesvědčit velkou část Francouzů, že je mužem změny a zároveň politikem, který dokáže využít svých předchozích zkušeností.
Sarkozy má tisíc různých tváří. Není to tak dávno, co navrhl, aby francouzský stát přispíval na stavbu mešit. Je zastáncem pozitivní diskriminace, která má dát šanci přistěhovalcům a jejich dětem. Na druhé straně se představil jako zastánce tvrdých zásahů proti rebelujícím příslušníkům etnických menšin a postaral se o to, aby tyto rázné kroky byly hodně prezentovány v médiích. Třeba i tím, jak ostrá slova na adresu výtržníků používal, včetně onoho pověstného výrazu „lůza“. Sarkozy etnickým menšinám nikdy dostatečně nevyvrátil, že za onu lůzu nepovažuje celou přistěhovaleckou komunitu. V prezidentských volbách ostatně potřeboval získat podporu dřívějších příznivců radikálního nacionalisty Jean-Marie Le Pena.

Liberál i protekcionista.

Různé tváře ukazuje Sarkozy i ve svém ekonomickém programu. Chce snížit daně, prosazuje, aby Francouzi mohli pracovat déle než 35 hodin týdně, a hodlá snížit veřejný dluh. Na druhé straně vyhlašuje, že bude chránit francouzský a evropský trh před zahraniční konkurencí, brojí proti údajnému fiskálnímu, sociálnímu a ekologickému dumpingu. Vystupuje proti delokalizaci - tedy přesunu pracovních míst do zahraničí. Jako ministr financí ukázal, že podporuje státní pomoc francouzským podnikům, které se ocitnou v potížích. Ekonom Pierre Cahuc v listu Le Monde připomněl, že tento Sarkozyho přístup je v rozporu s tím, co je nutné opravdu udělat - umožnit zaměstnancům, aby přešli z problematických odvětví do dynamičtějších sektorů. Zahraniční ekonomové často upozorňují na nedostatečnou konzistenci Sarkozyho ekonomického programu.
Ačkoliv má nový prezident pověst muže, jehož leckdo nenávidí a který francouzskou společnost spíše rozděluje, jednou z jeho prvních starostí po zvolení hlavou státu bylo, aby vyjádřil svůj respekt vůči poražené socialistické kandidátce Ségolene Royalové. Sarkozy dal jasně najevo, že bude otevřený i vůči dalším částem stranického spektra. V jeho vládě mají zasednout zástupci politického středu i levice.

Zaprodaný politik?

Zdálo se, že synovi maďarského přistěhovalce jde o širší politickou shodu a podporu pro jeho slibované (a řadou lidí obávané) reformy. Přesto právě ve chvíli, kdy by měl upevnit své pozice po zvolení prezidentem, učinil další kontroverzní krok. Společně se svou rodinou se rozhodl strávit krátkou dovolenou na luxusní jachtě ve Středozemním moři, která patří známému podnikateli Vincentu Bollorému.
A to v době, kdy mohli francouzští diváci na svých televizních obrazovkách zároveň sledovat záběry bojovně naladěných lidí na francouzských předměstích, kteří svými výtržnostmi protestovali právě proti zvolení Sarkozyho. Byl v tu chvíli nový prezident na správném místě? Mnozí Francouzi si jistě připomněli jeho slova, že by se mělo více pracovat. A také obvinění Sarkozyho kritiků, podle nichž je tento politik příliš propojen se zájmy podnikatelské elity země (stejně jako s majiteli médií), což mu také údajně přináší nespravedlivé výhody v politickém boji.
Ekonom Francois Rachline v nedávném rozhovoru pro týdeník EURO uvedl, že Francouzi mají vzhledem ke svým tradicím jiný přístup k životu než třeba Američané, neusilují s takovou přímočarostí o vylepšení svých životních podmínek. Francouzským ideálem není rozmnožování osobního majetku. Když se o to někdo snaží, může být v rovnostářské Francii podezřelý. Sarkozy možná svým výletem ukázal, že luxus či bohatství není něčím, za co by se měli lidé stydět. Nový prezident možná začal své spoluobčany „vychovávat“ k větší podnikavosti. Zvolil ale ten správný způsob? Nasbírá tím, nebo naopak ztratí politické body?

Tabu 35 hodin.

Není pochyb o tom, že nového prezidenta čekají velké politické bitvy. Jeho vliv na vývoj Francie bude dostatečně silný pouze v případě, že jeho UMP uspěje také v blížících se červnových parlamentních volbách. Teprve pak bude jeho volební vítězství završeno. V opačném případě mu hrozí, že jeho reálné možnosti silně oslabí soužití s vládou jiného politického zaměření. Právě to se stalo jeho předchůdci Chirakovi, který musel během svého prvního funkčního období uvolnit prostor vládě socialistického premiéra Lionela Jospina. Tehdy se také zrodil onen kritizovaný 35hodinový pracovní týden, který se dnes netěší příliš velké přízni ani u Ségolene Royalové.
Sarkozy se ovšem také nevyslovil pro zrušení „35 hodin“, což je jen další ukázka toho, jakými různými způsoby dokáže ukazovat svou tvář. Sarkozy chce spíše zvýhodnit práci přesčas, kterou hodlá osvobodit od daní. Někteří ekonomové o prospěšnosti takového opatření pochybují, protože může vést třeba i k tomu, že zaměstnavatelé budou vykazovat „fiktivní hodiny“, aby odvedli méně peněz do státní kasy. Nicméně když Sarkozy tuto daňovou úlevu prosadí, vyšle tím přece jenom jasný signál, že hodlá reformovat strnulé trhy práce. Efekt by byl možná spíše psychologický, ale o to právě jde. Ekonom Rachline upozorňuje, že rozhodující není ta či ona změna zákona o délce pracovní doby, nýbrž posun v hlavách lidí. Sarkozyho hodnocení se časem bude hodně odvíjet od toho, zda přesvědčil Francii o tom, že práce má být zase pozitivní hodnotou. To byl také jeho naprosto klíčový předvolební slib. Možná si to připomněl během svého odpočinku na jachtě ve Středozemním moři.

Jak na odbory.

Úspěch v parlamentních volbách je ale jenom jednou z bitev. Není vyloučeno, že ty další se budou odehrávat v ulicích. Sarkozy tomu musí buď zabránit, nebo sociální protesty proti reformám přestát. Mnozí komentátoři se ale obávají spíše třetí možnosti: že nový prezident nakonec ustoupí a na řadu svých předvolebních závazků pod tlakem rezignuje. Stejně jako Jacques Chirac.
Nicolas Sarkozy po svém zvolení naznačil, že nepůjde do boje hlava-nehlava. Na rozdíl od někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové se zřejmě nepustí do potlačení odborů a jejich vystrnadění z rozhodovacího procesu. Není divu. Ve Francii není možné to, co bylo dlouhou dobu nepředstavitelné, ale nakonec přece jen realizovatelné v Británii. Sarkozy zkoumá možnosti kompromisů a nechal se slyšet, že v září hodlá svolat velké konference se sociálními partnery. A tam už se má jednat o podrobnostech reforem. Tento časový scénář je asi součástí širší strategie, protože Francouzi mnohdy v minulosti stávkovali po návratu z letních dovolených. Už nyní je ale jasné, že leckteré Sarkozyho návrhy budou pro odboráře nepřijatelné. Například požadavek, aby při stávkách v dopravě byla zajištěna určitá minimální úroveň služeb pro cestující. Nebo plán, podle něhož by stávkující po několika dnech tajně hlasovali, zda chtějí ve svých protestech ještě pokračovat.
Zdá se, že v první fázi po svém nástupu do Elysejského paláce bude nová hlava státu spíše chtít povzbudit poptávku spotřebitelů, a tím mírně oživit ekonomiku i svou politickou pozici. V tomto směru by tedy mohl Sarkozy začít realizovat své daňové návrhy. Splátky hypotéčních půjček na nové bydlení mají být napříště odečítány od daní, čímž se má oživit výstavba. Ozývají se však i varování před nemovitostní inflací.
Francouzský politolog Christian Lequesne již dříve upozornil (EURO 18/2007), že nový prezident by měl jednat okamžitě, neztrácet čas a co nejdříve po svém nástupu do Elysejského paláce přijít se zásadními reformními kroky. Právě proto, aby kvůli časovým průtahům nakonec vše neztroskotalo na tlaku ulice.

Lze zchladit nenávist?

Další rizikem pro Sarkozyho je samozřejmě napětí v přistěhovaleckých čtvrtích francouzských měst. Nenávist je obrovská. Bude se ji prezident snažit zchladit? A je to vůbec ještě možné? Na druhé straně nenávist vůči synovi maďarského přistěhovalce není ani mezi etnickými menšinami všudypřítomná. „Budeme slavit až po druhém kole celkové Sarkozyho vítězství,“ říkala odhodlaně černoška v recepci pařížského stranického sídla UMP, když se jí reportér týdeníku EURO zhruba před třemi týdny ptal na to, co se bude dít po prvním kole. A nakonec opravdu slavili. I mnozí příslušníci menšin. V některých čtvrtích s převahou přistěhovalecké komunity získal Sarkozy už v prvním kole kolem pětiny hlasů. Zřejmě těch lidí, kteří by uvítali větší pořádek. Na nulové toleranci vůči zločinu přece není nic rasistického.
Ti, kteří v takových čtvrtích Sarkozyho podporují, o tom moc nemluví. Faktem je, že díky pozitivní diskriminaci získali někteří potomci přistěhovalců pracovní místa. Na druhé straně Sarkozy hodlá pokračovat v politice přísnější kontroly imigrace, příbuzní nebudou mít automatický nárok na vstup do Francie, bude se vyžadovat mimo jiné znalost francouzského jazyka. Zdá se, že jako prakticky ve všem Sarkozy bere zcela vědomě do rukou cukr i bič. Někdy více vyhrožuje, aniž by přistěhovalcům nějak ubližoval - jako když mluvil o tom, že na problémových předměstích použije vodní stříkačky Kärcher. Problém je ale v tom, že v předvolební kampani kandidát dlouho ukazoval pouze bič. A mnozí už mu nemusejí uvěřit, že má kromě něj také nějaký cukr.

Nepředvídatelný, to je on.

Logika Sarkozyho politického stylu ukazuje, že nyní by se měl přece jenom pokusit ukázat vlídnější tvář vůči všem. Posun v tomto ohledu ostatně nastal už mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Před ním prvním působil Sarkozy agresivně, jako muž, který neustupuje a nehodlá hledat kompromisy. „Otevřel se“ až v přímém souboji se Ségolene Royalovou. Vypálil jí rybník, když ji označil za ženu, kterou respektuje. Byl si dobře vědom svého náskoku v preferencích a nechal socialistku, ať si zaútočí sama. Pak jí v televizní debatě vyčetl, že ztrácí nervy. Royalové však nic jiného než útok v dané chvíli nezbývalo.
Sarkozy dokáže dokonale kalkulovat. I momentální výběr jedné z tisíce tváří je vždy propočítán. Předvolební kampaň byla důkladně otestována v marketingových kvalitativních výzkumech prostřednictvím diskusních skupin - takzvaných focus groups. Sarkozy postupoval po americku a ve stylu bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho - z politiky udělal velkou šou organizovanou v souladu s vypracovanou marketingovou strategií. Zbývá ovšem jedna otázka - chce opravdu Francii reformovat? Nebo si nejdříve nechá otestovat, zda by ta či ona reforma nepoškodila jeho osobní image? Nicolas Sarkozy je hodně nepředvídatelný.