Zprávy o nepokojích v arabském světě se již začínají zajídat, leč jejich vnitřní smysl zůstává nezřejmý. Expertní společenství hned freneticky tleská a srovnává pozdvižení arabského lidu s Francouzskou revolucí a pádem Berlínské zdi, hned upadá do trudnomyslnosti a cítí v něm výslednou újmu pro zájmy Západu. Na straně jedné kdo by nepřál Arabům důstojný život ve svobodě a blahobytu? Na straně druhé nás nemilosrdná historie učí, že mezi prvními pokusy o tzv. účastnickou demokracii a současným stavem Západu leží trnitá cesta plná konfliktů, světových válek a zrůdných totalit.
Nejnovější podoba arabského světa se utvořila až po druhé světové válce. Po celých zhruba 60 let obyvatelstvo nově vzniklých nezávislých států prožívalo značnou frustraci. Orient postupně vyzkoušel všechny možné modely společenského uspořádání. Britští a francouzští kolonizátoři zanechali po sobě v podstatě „westminsterský“ typ sociálního zřízení: parlament, volby, zásada „jeden člověk, jeden hlas“. Výsledkem byla vše prostupující korupce, nepotismus a soupeření mocenských klik. Prvním, kdo všechny ty atributy demokracie hodil za klobouk, byl Gamál Abdel Násir. Později strany národního, v tomto případě arabského, socialismu pod jménem Baas vznikly v Sýrii a Iráku. Avšak ani socialistický experiment se nezadařil. Chudoba nezmizela, korupce zůstala, jakož i propastné rozdíly v příjmech. Po Násirově smrti se Sadat přeorientoval na Spojené státy, strana Baas ztratila jakoukoli údernost, režimy osobní moci skončily nakonec jako banální diktatury. Právě bytostné rozčarování jak kapitalistickou demokracií, tak neznabožským socialismem zplodilo Kaddáfího s jeho nabídkou „Třetí cesty“ a Zelenou knihou. Když Muslimští bratři v Egyptě hledali alternativu západních vývojových modelů, připadli na heslo: „Řešením je islám.“ Stálo za tím přesvědčení, že veškeré útrapy muslimů jsou způsobeny scestím, na které se dostali, když svedeni Západem uhnuli z cesty pravé víry.
Více než hesla určují vývoj regionu dva faktory: vztah mezi náboženstvím a politikou a vztah mezi nacionalismem a sociální soudržností. A právě v tom se Blízký východ tak nesmiřitelně liší od Západu. Ve společnostech, které si říkají západní, znamená modernita důsledné oddělení církve od státu. Křesťanství je věroukou, nikoli právním systémem. Islám naproti tomu je náboženstvím jak víry, tak zákona, kde posvátné není žádným způsobem odděleno od světského. Od svého zrodu v 7. století zajišťoval islám stav, v němž stát a mešita jsou nerozlučně spjaty.
Na Blízkém východě zajisté existují i světské režimy, avšak jejich světskost je udržována mocenským donucením, nikoli konsenzem obyvatelstva. Od roku 1979, kdy íránská revoluce přivedla na svět teokracii, se v této části světa nakupila dlouhá řada příkladů lidovlády: volby v Alžíru, Iráku, Libanonu, na palestinských územích dopadly, jak dopadly. V Turecku příchod islámské Strany spravedlnosti a rozvoje k moci ukončil téměř stoletou dominanci sekulárních elit. Poslední průzkum veřejného mínění v Egyptě ukázal, že 95 procent obyvatelstva si přeje větší roli islámu v politice. Úměra je přímá: čím více je zde demokracie, tím větší roli hraje islám. Taková je realita ve světě, kde politika a náboženství jedno jsou. Naděje západních myslitelů, že expanze demokracie na Blízkém východě je totéž jako expanze západních hodnot, není nic než sebeklam.
Zcela vlastní význam má v Orientu také pojem nacionalismu. Národovectví bylo na Západě konsenzuálním poutem, jež nahradilo náboženství a dynastickou monarchii coby hlavní zdroj politické identity. Na Východě je však národní stát umělým konstruktem z dovozu, jež po sobě zanechaly koloniální mocnosti. Organické politické entity se z těchto států dodnes nestaly – každý z nich je změtí sektářských, etnických a kmenových loajalit, jež znemožňují vznik národní identity. Egypt je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Jakmile mizí nebo slábne donucovací tlak vrchnosti, na povrch se derou nesmiřitelná pnutí. Tyto výhrady neznamenají, že by Západ měl nebo mohl lidovému výbuchu bránit. Namístě je zdrženlivost, spíše než bezhlavý jásot. Namístě je pochopení, že latinský okřídlený výraz ex oriente lux již dvě tisíciletí neplatí. Z Východu občas přichází i tma.
