Trend v českých médiích: emoce místo informací
V sobotu 30. června 2007 jsem si jako obvykle koupil na chalupě noviny a v MF Dnes jsem se dozvěděl: Hrozba prázdnin: klíšťata s podtitulem V Evropě se přemnožila klíšťata. Nebývale přibylo případů encefalitidy. A v Česku došla vakcína. Po podrobnějším přečtení zjistíme, že vzhledem k teplejší zimě je skutečně klíšťat více a že vakcíny je nedostatek. Ještě možná před dvěma lety by titulek po takovémto zjištění hlásal Klíšťata se přemnožila, dnes to nestačí, zvykli jsme si na větší dávku emocí a konzument novin se bez hrozby, nebezpečí a katastrofy už ani jeden den neobejde. Neexistuje-li, noviny ji ruče vyrobí.
Večer jsem po zprávách nechal chvíli zapnutou televizi, zda tam náhodou nebude něco k vidění, a místo toho jsem na ČT1 zahlédl kus pořadu Výzva, v němž probíhalo klání mezi městy Tábor a České Budějovice. V ten moment, když jsem televizi věnoval pozornost, několik dospělých koulelo po jevišti obří míče a do této infantilní a veskrze pokojné činnosti najednou moderátorka Mahulena Bočanová začala vzrušeně a jaksi nepatřičně křičet: To jsou nervy! To jsou nervy! Výkřiky moderátorky vůbec neodpovídaly činnosti na pódiu, a tak jsem televizi raději vypnul.
Z našich médií se vytrácejí informace a jsou zaměňovány za uměle vyvolávané emoce a zároveň ztrácíme schopnost zachovávat odstup od událostí i od sebe. Tento posun v médiích vydavatelé a provozovatelé zdůvodňují tím, že vycházejí vstříc poptávce svých posluchačů a čtenářů. Je pravda, že díky takovýmto zprávám a komentářům dosahují větší náklad či větší poslechovost, protože si televizi zapnou a noviny koupí i takoví lidé, které by to jinak ani nenapadlo. Jenže (a v tom je ten problém, na který před časem upozornil mimo jiné i filozof Jürgen Habermas) média tuto poptávku nejen uspokojují, ale zároveň ji vytvářejí a stimulují. Činí-li tak i média veřejné služby, jako je ČT1, a v Česku všechny noviny (mimo HN), podílejí se na obecné zmatenosti lidí. Ve společnosti chybí prostor pro kvalifikovaný občanský diskurz, který by tvořil protiváhu oficiálnímu diskurzu vlády, Parlamentu a státního aparátu, a tím je ohrožována naše křehká demokracie ve svém principu. Ztratila-li zodpovědnost za obsah sama média, jde už o problém výsostně politický. Například v sousedním Německu, kde situace ještě zdaleka není tak daleko jako u nás, ale trend je shodný, se tím již zabývá i parlament. A Tony Blair ve Velké Británii vyzval svého nástupce, aby se zevrubněji zabýval nebezpečnými posuny v médiích. V Česku – bohužel – tento stav politikům vyhovuje.
