Fotbalový trenér a filozof Chorvat Zlatko Čajkovski (a předtím také vynikající hráč, držitel medailí z mistrovství světa i olympijských her) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let předpovídal, že vrcholový fotbal nepřežije rok 2000. Zajít měl na nedostatek peněz a nezájem diváků.
Překažené proroctví
Nostradamové mívají smůlu, že pokud někdo vlivný a současně i inteligentní jejich katastrofickým vizím uvěří, udělá vše pro to, aby se nesplnily. (Kdyby tak neučinil, byl by jen vlivný.) Tím vlastně popře jejich pravdivost, i když bez jeho zásahu by pravdivé byly. Nesplnění apokalyptických proroctví tak paradoxně potvrzuje genialitu jejich autorů, i když jen teoreticky, takže ji ne každý uzná. Inu předpovídat pravděpodobné průšvihy (a tím jim vlastně zabraňovat) je role nevděčná.
Kdyby se světový (a evropský zvlášť) fotbal zakonzervoval na realitě doby, kdy Čajkovski své chmurné představy budoucnosti prezentoval, nevydržel by v centru zájmu možná ani dvacet, natož třicet let. Připomeňme si, že koncem padesátých let skončila doba romantických útočných systémů, ve kterých se pět útočníků na každé straně předhánělo v tom, kdo z nich vstřelí více gólů. Přetrumfly je systémy obranářské, založené na filozofii, že základem je dostat méně gólů než soupeř. Nejprve nesměle vykoukly ve Švýcarsku, pak je ke zdánlivé dokonalosti dovedly zejména přední italské a argentinské kluby. (Se svou troškou přispěchal i československý fotbal, stříbrné medaile z mistrovství světa 1962 v Chile byly zejména výsledkem pečlivé defenzivní hry.) Ostatně z významných reprezentačních mužstev, která určovala světový trend, hráli útočně jen Brazilci, a v roce 1974 už ani oni ne. Diváckou atraktivnost kopané naštěstí nedlouho po Čajkovskiho prognózách vrátil systém totálního fotbalu Ajaxu Amsterdam, potažmo nizozemské reprezentace, k níž se záhy přidali i Němci, Francouzi…
Ovšem zdaleka nešlo jen o dění na hřišti. Vůdci evropského a posléze i světového fotbalu pochopili, že stále ještě nejoblíbenější sport na planetě se neobejde bez většího počtu špičkových utkání, tedy bez častějších vzájemných střetnutí těch nejlepších. I když se mistrovství světa hrálo v pravidelném čtyřletém rytmu už od roku 1930 (s výjimkou válečných let), jeho vrcholné finálové části se až do roku 1970 stále účastnilo pouhých šestnáct mužstev. Podobně se minimálně měnil i herní systém nejprestižnější klubové pohárové soutěže Poháru mistrů evropských zemí, hrané od roku 1955.
Houšť a větší kapky
Zato nedlouho po chmurné předpovědi Zlatka Čajkovskiho se začaly dít věci. Dnes už si to zřejmě neuvědomuje ani mnoho pamětníků, ale změny, které nastaly v těch nejdůležitějších soutěžích, jsou enormní. Tak například v kvalifikaci pro světový šampionát 1970 bojovalo 67 národních týmů (dva postupovaly přímo) a šestnáct účastníků finálového turnaje v Mexiku sehrálo 32 utkání. O účast na mistrovství světa v Německu 2006 se v kvalifikaci ucházelo 182 zemí! A dvaatřicet úspěšných sehrálo v Německu 64 utkání. Počet účastníků se tedy zvýšil téměř třikrát a utkání na šampionátu samém na dvojnásobek.
Mistrovství Evropy se v roce 1972 účastnilo 32 zemí, a ve finálové fázi, která se hrála v Belgii, sehrály čtyři reprezentace čtyři utkání. Nedávno skončený evropský šampionát měl 59 účastníků. Šestnáct reprezentací sehrálo ve finálové fázi v Rakousku a Švýcarsku 31 utkání.
Možná ještě markantnější je kvalitativní a kvantitativní posun v klubových pohárových soutěžích, které se narozdíl od reprezentačních (ty mají většinou čtyřletý cyklus) hrají každoročně. V 16. ročníku Poháru mistrů evropských zemí startovalo v sezoně 1970/1971 jen 33 mužstev ze 32 zemí. Sehrály 63 utkání. Na startu jeho přímé pokračovatelky Ligy mistrů bylo v loňském roce 76 klubů, které absolvovaly 209 utkání.
Pohár UEFA se právě v roce 1970 zrodil z nepříliš kvalitního Poháru veletržních měst. Tehdy v něm 63 týmů sehrálo 124 utkání. V současné době soutěž hraje 162 klubů, které se střetnou ve 359 utkáních, a jak se ukazuje, ani to nestačí.
Pravidelný a pevný řád získala vedle evropského šampionátu také mistrovství dalších kontinentů, i obdoby Ligy mistrů v jednotlivých světadílech. To například umožnilo také nahradit takzvaný Světový pohár, v němž se utkávali vítězi evropské Ligy mistrů a amerického Poháru osvoboditelů, takzvaným mistrovstvím světa klubů, které se každoročně jednorázově hraje v Japonsku. Poslední ročník v loňském roce absolvovalo sedm mužstev z pěti kontinentů.
Připravené miliony
Toto rozšíření a zkvalitnění významných soutěží vyvolalo zájem diváků, který lze srovnat snad jen s výronem fotbalového nadšení v Evropě a Jižní Americe ve třicátých letech. Zájem diváků samozřejmě vyvolal zájem firem o diváky, které začaly fotbalová kolbiště využívat ve velkém pro své reklamy. Ruku v roce s tím šel i zájem televizních stanic, takže se zrodil ojedinělý obchod s televizními právy na přímé přenosy i záznamy fotbalových utkání, který přináší do fotbalu enormní množství peněz. A fotbal se je naučil využívat. Díky projektu pánů Jürgena Lenze a Klause Hempela se podařilo centralizovat televizní a reklamní práva i získat velké sponzory s exkluzivitou na jejich produkty. Jejich projekt se nazývá Liga mistrů, ve které se v poledních letech rozděluje mezi účastníky více než 600 milionů eur. Přibližně polovina z této částky jsou pevné platby za výhry, remízy a postupy v jednotlivých fázích Ligy mistrů. Ke 300 milionům eur se blíží také peníze vyplacené klubům za podíl na obchodním trhu, přibližně 25 milionů eur spadá do solidárního fondu, ze kterého jdou peníze všem národním asociacím, jejichž kluby se soutěže zúčastní. Jak výhodné je startovat v Lize mistrů komentují příjmy pražské Slavie z jejího minulého ročníku. Vydělala celkem 232 milionů korun, a to nijak nezářila, z vyřazovací skupiny, ve které jednou vyhrála a dvakrát remizovala, do dalších kol nepostoupila.
Zatímco Liga mistrů byla dítkem bývalého předsedy Evropské fotbalové federace (UEFA) Lennarta Johanssona, současný předseda – nedávný slavný francouzský fotbalista - Michel Platini se nechce nechat zahanbit. Rozhodl se vynést do finančních výšek Pohár UEFA, který sice byl druhou nejvýznamnějším evropskou klubovou soutěží, ale v porovnání s Ligou mistrů placenou doslova mizerně. Oněch 37 milionů eur, které se rozdělily mezi čtyřicet úspěšných klubů v posledním ročníku Poháru UEFA, skutečně ostře konstatuje se vzpomínanými více než 600 miliony v Lize mistrů.
Platiniho Evropská liga
Platini od příští sezony Pohár UEFA zrušil (stejně jako letní Intertoto Cup). Nahradí ho takzvaná Evropská liga, v níž ve dvanácti čtyřčlenných základních skupinách budou hrát soupeři každý s každým dvakrát, doma a venku. Dva nejlepší z každé skupiny postoupí do vyřazovací fáze, kde se k nim připojí osm klubů z třetích míst ve skupinách Ligy mistrů. Zmíněným zrušením diváky nepříliš navštěvovaného Intertoto Cupu získal Platini potřebné termíny pro rozšíření vyřazovacích bojů před základními skupinami. Této kvalifikace se bude moci zúčastnit více mužstev ze zemí, které nemají nasazené kluby, což je tedy šance pro dosud méně bohaté. Co je však hlavní, Evropská liga bude mít stejně jako Liga mistrů centrální prodej televizních a reklamních práv, takže pro všechny kluby, které se do ní probojují, bude podstatně atraktivnější než současný Pohár UEFA. „Věřím, že soutěž dostane nový impulz a že bude mnohem přitažlivější pro hráče, kluby i diváky,“ nechal se slyšet Michel Platini a těžko mohl smysl svého kroku vysvětlit přesněji. A to už má připravený další– rozšíření počtu účastníků finálové části mistrovství Evropy.
Tyto evropské aktivity jsou, dá se říci, životně důležité pro celý fotbalový svět. Jsou to právě evropské kluby, a to od těch superbohatých až po „zazobané“ pouze průměrně či dokonce podprůměrně, které skupují nejtalentovanější hráče z ostatních kontinentů (v současné době se dá říci, že „ve velkém“), a tím podstatně přispívají k fotbalové solventnosti nejen jihoamerických, ale i afrických, asijských či oceánských zemí.
Těžko říci, jak by dnes zněla prognóza pesimisty Čajkovskiho. Ale o budoucnost fotbalu se zdá být postaráno. Nejpopulárnější sport na zeměkouli se chytře vyhnul avizovanému nebezpečí zevšednění, našel cestu jak mu předejít a zajistit si pro to dostatek finančních prostředků. Je nepochybné, že i v budoucnu budou vznikat ještě atraktivnější a ještě „dražší“ soutěže. Možností je i nadále habaděj. Například převod nejúspěšnějších soutěží jednotlivých kontinentů na soutěže mezikontinentální. Co byste říkali takové Světové lize mistrů?
