Jihokorejci spoléhají na to, že se Kimův režim vydá ve stopách Vietnamu a Číny
Dnešní téma je pro středoevropského čtenáře geograficky trochu odlehlé, ale má zajímavé přesahy do našeho regionu. Na příspěvku bývalého poradce jihokorejského prezidenta a profesora ekonomie prestižní University of Korea Lee JongWha je podstatná jedna věc: informované Jihokorejce zjevně ani nenapadne navrhovat jakýkoli, byť jen vzdálený ekvivalent znovusjednocení, který jsme zažili v případě Německa, i když jej nesmírně pečlivě sledovali od samého začátku. A od samého začátku se nákladů i „logistiky“ v případě jeho přenesení na Korejský poloostrov hrozili, přičemž tehdy ještě nečelili riziku jaderných zbraní v rukou Kim Čonguna, obtížně předvídatelného vnuka zakladatele dynastie, který si upevňuje moc rituální popravou svého strýce (povšimněte si té krutosti, je důležitá).
Zcela zjevná je Leeova snaha říct, že pro Kimův režim je postupné uvolňování podle čínského a vietnamského (komunisty vedeného) modelu to nejlepší, co může udělat. Po pravdě řečeno, je to nejlepší řešení i pro Jihokorejce, kteří se o náklady „ekonomické civilizace režimu“ rádi podělí s Číňany a případně i s Rusy a Japonci. A zřejmě je to také jediná varianta, která je schůdná i pro Američany.
Vojensky je sice severokorejský režim porazitelný, ale náklady „dne poté“ a všech dalších dnů jsou odporně vysoké. Proto je nutné hledat alternativní řešení.
Takže profesor Lee doporučuje intenzivní využití zvláštních ekonomických zón, kam lidé chodí pracovat, platí tam pro ně zvláštní jurisdikce a jsou vytěžováni ze strany investora i „dodavatele“, ale život se postupně stává srovnatelným s tím, jak vypadal život třeba v čínském Šenčenu před čtvrtstoletím.
Severokorejská pracovní síla je dnes nejen nesrovnatelně levnější než v Jižní Koreji, stojí tak čtvrtinu toho, co v Číně. Je disciplinovaná, gramotná a vysoce motivovaná. Projekt v podstatě brutálně spoléhá na udržení elementárního pořádku v severní části Korejského poloostrova bez migračních vln a jeho dlouhodobé nesjednocení s Jihem. To vše výměnou za „podnět pro posledního císaře“, aby vyčerpal „polohovou rentu“ za disponibilní a adaptabilní pracovní sílu na severu, již by jinak jihokorejské ? rmy musely s jazykovými a kulturními potížemi najímat v Bangladéši nebo Barmě. Zní to velmi rozumně a oboustranně výhodně. Implicitně z toho vyplývá, že by se v nějakém momentu „císař vzdálil“, alespoň to tak čtu.
Je tady ale jeden drobný problém. Pár kilometrů na jih od hranice vládne „Gagnam style“, hypermoderní megalopole Soul a ve svém celku fenomenálně úspěšnější země se stejným etnikem. Přes všechny paralely je rozdíl mezi západním Německem a NDR na jedné straně a dvěma korejskými státy na druhé propastný. Na nějaké odpuštění a smíření může poslední Kim rovnou zapomenout. Korejci mají v sobě tvrdost a agresivitu, o níž se nám, nejzápadnějším Slovanům, ani nezdá.
Kim nebude mít kde přistát, najdou si ho všude – třeba v příslovečném „údolí stínů temných“.
SEVERNÍ KOREA, ZŘEJMĚ NEJVĚTŠÍ EKONOMICKÝ DEBAKL LIDSKÝCH DĚJIN
HDP na obyvatele (přepočet na dolary z roku 1999 podle GearyhoKhamise)
Pozn.: Údaje Severní Koreje za rok 2010 (odhad AMP 2008), za rok 2013 (odhad Lee JongWha v textu Project Syndicate); * prognóza MMF, říjen 2013 Zdroj: Angus Maddison Project (AMP); MMF World Economic Outlook, říjen 2013
Čína a Vietnam jsou sice komunistické režimy, ale nikoli dynastické, a mají pragmatickou hospodářskou politiku, jež přispívá k ekonomickému růstu.
Ještě v roce 1970 byly chudé a daleko zaostávaly za KimIr Senovou Severní Korejí. Ta však přestávala růst, stagnovala a na začátku 90. let vystřídal stagnaci hluboký pád.
Jih Koreje byl před 2. světovou válkou ekonomicky méně vyspělý než na suroviny bohatý sever. Rozdíl v ekonomické výkonnosti snad nemůže být větší.
Severní Korea je asi jedinou zemí na světě, která má nižší HDP na obyvatele než před padesáti lety.
SLOŽENÁ MÍRA RŮSTU (v letech 1990?2008, v %)
Čína
7,11
Jižní Korea
4,51
Severní Korea
–5,16
Vietnam
5,91
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
