„Já vás zdravím z Ostravy, jak se máte?,“ bere telefon čerstvě odsouzený pražský exprimátor Tomáš Hudeček. Zní nezvykle energicky a vesele. Na mou udivenou reakci odvětí, že má teď v Ostravě rodinu, tráví tu hodně času a teď se prý vyjasnilo.
Zkusil bych to přirovnat. V Praze jako v největším centru moci dnes s rozvojem města moc neví kudy kam. Na jedné straně je to nejbohatší místo v Česku, na druhé straně ve světovém měřítku je to turistická destinace. Když na základě odborných argumentů jako akademik či jako politik odpovědný dříve za územní rozvoj řeknu, že město se má zahustit, ozve se kritika ze všech stran. ODS, která ví, že mám pravdu, ale odvolal jsem jí kdysi primátora, bude ze zásady protestovat. ČSSD neví, jestli je to dobře, ale hned vymyslí, jak to zobchodovat. Zelení, kteří jsou v poslední době takoví hodně zakomplexovaní, budou tvrdit něco opačného než ODS. Piráti řeknou, že je všechno špatně. Komunisti mně nazvou imperialistou.
Zkušenost z Ostravy mám teď trochu jinou. Po projevení názoru o zahušťování se ozve jeden protinázor, který bude říkat opak, a sešikují se dvě protistrany. A dá se začít hledat správná míra a kompromis. Je to tu jednodušší, cítím trochu větší tah na bránu. Touhu uspět. Když to parafrázuji na rozsudek k Opencard, také se to teď rozjasnilo. Soudním rozhodnutím příliš přetekla míra nějaké rozumnosti. Vymezila se jasně skupina, která měla za cíl odsoudit exprimátora Svobodu a nás s nimi. Ostatní svorně tvrdí, že je to celé nesmysl a tato pravda teď rezonuje napříč společností. Je to jednoduché a jasné, člověk se v tom snadno orientuje, a za to má smysl bojovat. Trochu však v dnešní atmosféře zapadá skutečnost, že inkriminované usnesení, které předložila radní Vorlíčková, bylo v podstatě bezchybné a navíc velmi kvalitní. Myslím, že mnoho jiných usnesení by u takto náročného soudu zdaleka neobstálo tak, jako toto vyšetřované.
Jak to myslíte, že se vyjasnilo? Dostal jste dvouletou podmínku za to, že jste přidělením zakázky bez soutěže na kartové centrum Opencard měl spolu s dalšími třemi politiky způsobit městu škodu 17,7 milionu korun…
Z hodně stran také opět rezonuje, proč neseděl na lavici obžalovaných Pavel Bém…
Víte, já po těchto zkušenostech nejsem přesvědčen, že právě rozhodnutí zadat Opencard by měl Pavel Bém sedět. Ona ta hranice mezi politickým rozhodnutím a trestní odpovědností se nezdravě vychýlila směrem k té trestní. Já jsem například přesvědčen, že tunel Blanka se měl stavět, ale měla být vybrána jiná varianta. To, že byla vybrána ta současná, je ale politické rozhodnutí.
To, že nebyl nastaven obvyklý systém kontroly stavby, je už ale jiná věc. Rozhodnutí postavit Blanku tedy trestné nebylo, stejně jako rozhodnutí, že se v Praze začne používat čipová karta. Ve světě už se tak jezdilo. Jiná věc potom samozřejmě je, kde skončily stovky milionů korun, to jistě trestné je, ale to kupodivu nikdo pořádně nevyšetřuje. Analogicky pak stejně trestné není, že my jsme rozhodli, že se v té kartě bude pokračovat. Navíc si nemyslím, že je dnes někdo v Praze nadšený, že si musí někde měnit kartu za jinak barevnou, což je vlastně také důsledek toho probíhajícího řízení. Za provoz Lítačky navíc ani město neušetřilo oproti Opencard.
Jak si celé to stíhání a souzení vysvětlujete?
Je jasné, že na začátku byl zájem odstranit primátora Svobodu, který se začal trochu hlouběji vrtat v pražském dopravním podniku. V té době mu bylo vyhrožováno a v podniku byli zaangažováni i lidé z jiných partají, kteří měli prsty také v IT. Tato parta má prsty i v tom, aby Svoboda nakonec odsouzen byl. Do cesty tomuto záměru se připletla jedna rozumná osoba – soudce Novák – který měl případ nejprve soudit a odmítl to, když viděl důkazy.
Posudek o údajně škodě není ani na úrovni seminární práce na univerzitě. Státní zástupkyně se ale odvolala k Vrchnímu soudu a ten vybral soudce Sotoláře, který soudil už úředníky v první větvi kauzy Opencard. Neřekl bych a nevím to, jestli byl podplacený – působil na mně velmi nevýrazně a jím kladené otázky při soudních stáních mi mnohokrát připadaly trochu účelové – jenomže tady se s tou chobotnicí sešla druhá věc. On musel někoho odsoudit, aby si potvrdil, že měl v tom prvním rozsudku, kde odsoudil úředníky, pravdu. Takže to Svobodovo odsouzení bylo očekávané, ale nemohl být odsouzen sám, to je jasné.
| Přečtěte si, co si o rozsudku myslí osvobozený radní Bývalý radní k Opencard: Připadal jsem si, jako kdyby o nás rozhodoval schizofrenik  |
Co státní zástupkyně Dagmar Máchová, která případ rozjela a byla odvolána, protože jí vyšetřuje policie v několika kauzách?
Řekl bych, že tady jsme jako právní stát ještě dost pozadu. Kdyby se tohle stalo v Americe, všechny její případy by byly zastaveny a to v zájmu toho, aby na justici nepadl stín pochybností. Mladý státní zástupce, který ji nahradil, měl v televizi odvahu přiznat, že za ten měsíc a půl, co měl na nastudování spisu, jej ani celý nepřečetl. Měl 10 tisíc stran. Co tak asi mohl udělat? Nechat si poradit a to od těch, kteří případ znali. Třeba od Máchové nebo snad i od soudce….jenomže tím, jak to nakonec vyřešili, udělali největší botu, jakou mohli.
Vyprodukovali úplně nesmyslné konstrukce, třeba že Svoboda jako primátor měl k ruce víc lidí – expertů na IT – takže měl lepší podmínky proto, aby se správně rozhodl…Radní Nosek, že měl na starosti dopravu a karta tedy zasahovala i do jeho gesce - což není pravda - , takže prý nese větší vinu. No a Hudeček byl ve vedení města. A to není parafráze! Proto jsem na twitter napsal, že ve snaze nebýt za blbečka, když už se ten případ tak dlouho vyšetřuje, rozhodnul soudce tak, že se nakonec stal vlastně opak. Copak tohle se může v právním státě stát? Kdyby náhodu i přesto všechno ano u našich odvolacích soudů, půjdeme k evropskému soudu do Štrasburku.
Jeden z vašich souzených kolegů řekl, že mu rozsudek připadal schizofrenní…
A místy byl směšný. Občas se lidé v místnosti smáli. Třeba když soudce říkal, že kdybychom nedostali trest, bylo by to popření principů právního státu… Co je to za větu? A ve svém důsledku udělal vlastně pravý opak. Teď se bude ještě víc všude na radnicích hlasovat v kuchyňkách a pokaždé se alespoň jeden zdrží, aby na ně policie nemohla. Pak je možné, že parlament přijme zákon, že tajné hlasování není možné. A pak už se ale nerozhodne nikdy nic.
A nejde jen o to. Já si myslím, že nejdůležitějším ve společnosti je vzájemná důvěra lidí a důvěra v instituce, tedy i justici. V byznyse každý ví, že existuje přetahovaná o lepší obchod, ale nesmí se to přehnat… Dlouhodobý důsledek toho, že někoho podvedete a díky tomu třeba prodáte o jednu tramvaj víc, docela rychle převáží tento krátkodobý zisk. Podle toho se pozná vyspělá společnost.
Ve veřejné sféře to ale platí dvojnásob, neboť státní správa i soudy nic neprodávají! Možná by měl být v prvním ročníku na právnické fakultě povinný předmět „Jak udržet statut důvěry“. Já jsem se jako primátor a náměstek snažil tímto principem poměřovat každé své rozhodnutí. Bylo mi ale 33 let, což je málo a věru jsem to moc neuměl, a hlavně v politice to také ne vždy dobře jde. Pan soudce je jistě vyzrálejší osobností, než jsem byl já ve funkci primátora, a toto by si měl uvědomovat. Hodnota důvěry v soudní systém by měla stát nade vším, měl by to být státní zájem.
O kauze Opencard čtěte také:
Kauza opencard: Svoboda a Hudeček dostali podmíněné tresty
