Čína je nesmírně komplikovaná země. Jakmile jí však někdo věnuje dostatečné úsilí, veškeré náklady se mohou velice rychle vrátit. Jen kdyby dokázaly české firmy a jednotlivci mající zde své plány pochopit, že skutečně není možné aplikovat tolik v Česku populární „ruský způsob“ podnikání. Po návratu z několikaletého působení v Číně do Prahy jsem se vyděsil, jakým způsobem české firmy o čínském trhu uvažují.
Nejenom čínský trh, ale současně i projekty z něj generované přitom nabízejí obrovský potenciál. To by se mu ale museli věnovat lidé s citem pro čínský způsob jednání, který se však nedá nikdy naučit z Evropy, ale je třeba si jej opakovaně prožít. V nejlepším případě ještě mimo území Šanghaje a Pekingu.
Vedle politických témat a ochrany životního prostředí je aktuálně jedním z nejzásadnějších předmětů zájmu v Číně nová strategie Hedvábné stezky. Tedy téma, na které jsem mezi českými podnikateli prakticky nenarazil. Její severní cesta má vést přímo skrze území České republiky a končit v Rotterdamu (střední potom v Paříži).
Sféry vlivu
V následujících letech mají vzniknout celkem tři základní cesty čínského ekonomického vlivu pokrývající téměř většinu Asie a vedoucí směrem do Evropy, obdobně jako tomu bylo v případě původní Hedvábné stezky. Budovat se přitom budou silnice, mosty, továrny, logistická centra. Zkrátka prakticky všechno, co si lze představit jako základní nutnost pro úspěšné fungování podnikání v těchto státech.
Tento projekt je nesmírně zajímavý z pohledu politicko-ekonomického, ale ještě více by mohl prospět českým firmám majícím v jednotlivých zemích tradičně silné postavení při budování infrastruktury. Bylo by vynikající navázat na české kořeny v těchto státech. Co však vidím jako zásadní překážku, je nesmírně slabá vazba mezi Českou republikou a Čínou společně s prakticky nulovou reputací Česka v Číně.
Ve všech státech kolem Hedvábné stezky to totiž budou téměř s jistotou právě čínské firmy, které budou jednotlivé zakázky realizovat. Je zde alespoň krásně vidět, jak se dá také dělat takzvaná ekonomická diplomacie, o které v současnosti české politické špičky spíše pouze hovoří.
Podlézání a respekt
Každý stále mluví o tom, jak je třeba znát jazyk či mít trpělivost. Přitom v tom klíčové problémy nejsou, a navíc ani tyto požadavky většina podnikatelů nesplňuje. Trpělivost je asi nejzásadnější lekcí, kterou během svého působení v Číně dostávám. Je ale nutně kombinovaná s respektem a pokorou. Přitom je třeba si uvědomit, že respektem nemyslím v Česku tolik populární podlézání na všech úrovních. O tom respekt není. Respekt spočívá v touze poznat a pochopit svého partnera. Dokázat určit jeho priority a skutečně se mu věnovat.
Pokud chybí důvěra, dříve či později z projektu čínská strana vždy vycouvá, a to ještě za podmínek, které pro ni budou výhodné
Bylo by absurdní očekávat, že někdo začne dělat projekty bez propočítání ziskové matematiky. Zejména v Číně je ale nikdo nezačne dělat, aniž by druhému důvěřoval. Pokud by tomu bylo jinak, dříve či později z projektu čínská strana vždy vycouvá, a to ještě za podmínek, které pro ni budou výhodné.
Vždyť si stačí vzpomenout na čínskou firmu Covec a její neslavné působení v Polsku při stavbě dálnic. Po odstoupení z projektu a nutnosti hledat alternativního dodavatele nikdo příliš nenaslouchal tomu, co se vlastně stalo, a spor mířil přímo před rozhodčí soud. Je přitom paradoxní, že v Číně jsem během svého působení snad ještě nikdy neviděl neúspěšně nedostavěnou silnici.
Opomenutá příležitost
Nejsmutnější jsou podnikatelé a další účastníci dialogu s Čínou, kteří tam nikdy nežili ani nestrávili delší čas než ten nezbytně nutný. Jak si mají potom vybudovat vztah k čínským firmám a veřejným institucím? Úspěšné firmy, které zde podnikají, na trh vstupovaly dlouho a pozvolna (PPF, Lasvit, Škoda Auto/VW) a pochopily, že bez silného lokálního partnerství není možné ničeho docílit. Bohužel však ani jedna z těchto společností pravděpodobně nového projektu nebude moci využít, jelikož se věnují naprosto odlišným odvětvím podnikání. Trochu paradoxní je, že každá z těchto firem vlastně v Číně začínala zcela odlišně a každá se ke svému „úspěchu“ dopracovala prostřednictvím odlišného byznys modelu.
Bylo by příjemné konečně poznat české podnikatele, kteří nejsou naivní. Mé zkušenosti jsou zatím primárně ve dvou extrémech – Podnikat s Čínou? Nikdy. Nebo potom Čína – vyděláme miliardy a všechny naučíme, jak se věci dělají. Souvisí to i s vládní strategií prodávat do Číny zejména české existující know-how. Docela by mne zajímalo, co se za tímto heslem skrývá. Obecně zní jako všechny další politické fráze krásně, ale zatím se nám moc českého know-how ukázat nepodařilo.
Na Hedvábné stezce Číny se dá ale ukázat na jednu nepřímo související příležitost pro Česko. Čína má extrémně velký zájem o budování velkých projektů. Silnice, elektrárny, železnice, logistické sklady a mnoho dalších. Jedná se nejenom o výstavbu, ale i o rozšiřování stávající sítě. Česká koncepce ve vztahu k těmto ambiciózním a strategickým projektům je ale naprostý chaos. Když se toto společné ekonomické téma z rovnice odstraní, hodně ztrácíme ve srovnání s okolními státy, které tyto projekty pro Čínu mají připravené.
Současně se nedá říci, že by měly nesrovnatelně horší infrastrukturu. Zde vidím hlavní kámen úrazu v tom, proč všechny velké čínské delegace jezdí zpět s nepořízenou. Přitom přínos pro Česko není jen v realizaci těchto projektů.
Co je ale třeba připomenout, je klasická poučka každého úspěšného podnikatele: obchodovat se dá jen s tím, co druhý chce a potřebuje. Klíčem je tak jen najít tyto společné body a následně jde již vše samo.
Autor je prezidentem fóra Czech China Entrepreneurs
Čtěte také:
Zeman: Česko uznává celistvost Číny včetně Tibetu a Tchaj-wanu
Do Česka míří další čínská banka, slibuje přilákat investory
VŠTE, jako první v Česku, otevře specializaci na čínské trhy
