Že je s penzemi něco špatně a státní důchody nemají perspektivu, už lidé vědí. Většina ale nemá představu, jak moc je to zlé. Problémy prvního pilíře přitom akceptuje celé politické spektrum, bohužel ale nepanuje shoda na jejich řešení. Možná by pro začátek stačilo odkrýt karty: představa státních důchodů jako hlavního příjmu v penzi je přežitek. Je třeba si zvyknout, že státní důchod bude více než čím jiným jen příspěvkem na živobytí. Vše směřuje k žebráckému rovnému důchodu.
Budoucí důchodci dostanou plošně příspěvek sedm tisíc v dnešních cenách. To je částka, se kterou bez dalších příjmů nelze vyjít. Řekněme si na rovinu, že v prvním pilíři jsou a budou lidé odíráni. Vezměme v úvahu člověka, který při platu 25 tisíc korun měsíčně odvádí právě sedm tisíc. Pokud bude pracovat 45 let, přispěje do státní kasy 3,78 milionu korun. V důchodu bude pobírat také sedm tisíc, ale podstatně kratší dobu – odhadem 15 let. Stát si na něm přijde na 2,5 milionu. Za to už se dá pořídit slušné bydlení, ale co naplat, odvedené peníze dostane stát.
Tuto mezigenerační křivdu naštěstí alespoň částečně řeší druhý pilíř, který umožňuje vzít si část z těchto peněz a použít je na vlastní spoření na penzi. Je to krok, který se vyplatí. Ve výše uvedeném modelovém příkladu zaměstnanec přispěje 500 korun z vlastní kapsy a stát mu „vrátí“ 750. S tím už se dá během pracovní kariéry naspořit do penze zajímavá částka. Druhý pilíř představuje jedinečnou šanci vzít si od státu část svých peněz zpět.
Autor je generálním ředitelem Penzijní společnosti České pojišťovny
