Za desítky až stovky miliard eur jsme si koupili klid na trzích na den a půl. Tak hodnotí ohlášení a následné zrušení referenda v Řecku k evropskému záchrannému plánu Tomáš Sedláček, hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Nynější evropské tápání podle něj může pro české firmy znamenat další zpomalení růstu.
Foto: Jakub Stadler
Řecký premiér Jorgos Papandreu všechny šokoval tím, že chce o dohodě, která má pomoci Řecku z dluhové krize, vypsat referendum. Pár dnů na to referendum odvolal. Mezitím se finanční trhy potácely ve velké nejistotě ohledně osudu eurozóny. Proč vůbec s myšlenkou referenda mohl přijít?
Asi cítil, že věc, o které má rozhodnout, je příliš velkým soustem, aby za něj nesl odpovědnost sám. Je ale pochopitelné, že to některé státy braly jako projev arogance. Vždyť Evropa nabídla záchrannou ruku, aniž by se ptala svých obyvatel v referendu, zda chtějí pomoci. Řecko, přesněji Papandreu do jisté míry tuto pomoc zpochybnil.
Není na druhé straně panika, kterou oznámení na trzích vyvolalo, přehnaná?
Reakce trhů bývají přehnané, ale to je pochopitelné. Trh se chová jako maniodepresivní pacient. Dobré nálady má tendenci přehánět v mánie a špatné tlačí do depresí. Nicméně negativní reakci na řecké oznámení chápu. Zpochybnilo to celý přijatý plán pomoci.
Měl by neřízený bankrot Řecka tak velké následky, když státy eurozóny mají připravený plán na sanaci evropských bank a zároveň se dohodly na způsobu, jak posílit záchranný fond?
Co by způsobil, je právě ta věc, kterou nikdo neví. Taková situace se těžko simuluje. Jedním z důvodů, proč se v každém oficiálním vyjádření evropských politiků zdůrazňovalo, že odpis dluhu ze strany bank byl dobrovolný, je fakt, že v opačném případě by se spustil mechanismus takzvaného Credit Default Swapu (CDS), což je vlastně pojištění půjček. Pokud dlužník zbankrotuje a vy máte půjčku takto pojištěnou, dostanete od pojišťovny vyplacenu alespoň část zpět.
Co by spuštění mechanismu CDS znamenalo v obřích rozměrech EU?
To nikdo neví. Na tomto mechanismu je sice celý systém trhů založený, ale nikdy nebyl testován, takže nikdo neví, co by se stalo. Proto bylo důležité použít slovo dobrovolný. Díky tomu se tento mechanismus nespustí.
Jinými slovy, plán na záchranu Evropa má, ale jestli by byl účinný, není jisté?
V predikovatelných situacích by pomoci měl. Případ Papandreua je ale příkladem situace nepředpovídané a nepředvídatelné. V momentě, kdy by Řecko pomoc odmítlo, nebude jasné, co s tím dál. Nechávat evropské trhy v nejistotě je nejblíž tomu nejhoršímu, co se může stát.
Tedy tomu, že se Evropa v mezinárodním kontextu znovu oslabí, před čímž varoval Nicolas Sarkozy?
Dá se to tak říct. Rozpad Evropy by znamenal její další marginalizaci, historicky bezprecedentní. Budeme považováni za kontinent, který si neumí poradit se světem, na což jsme rezignovali po druhé světové válce, kdy se Evropa stáhla do sebe. Navíc bychom zjistili, že si neumíme poradit ani sami se sebou. Ostatně předzvěstí toho byla válka v Jugoslávii, kterou Evropa nebyla schopna řešit sama, ale musely to za ni řešit Spojené státy.
Tím, kdo by měl Evropě pomoci vkladem peněz do záchranného fondu, by měla být například Čína. Je to pro Evropu výhodné?
S každým dluhem pochopitelně ztrácíte stupeň volnosti. Pokud máte napůjčováno od rodičů, mají tak větší právo vám do všeho mluvit. Tolik si vůči svému věřiteli nemůžete dovolit ani diplomaticky.
Může problém s CDS na evropské státní dluhy dojít do takové velikosti, jako po vypuknutí finanční krize v USA, kde právě nejistota ohledně expozic vůči CDS vedla téměř ke krachu AIG a dalších obřích institucí?
Takový nárůst krize je možný. Jen s tím rozdílem, že se nyní netýká bankovních či finančních ústavů, ale celých států. Krize se zkrátka přestěhovala o několik úrovní výš. Začala od hypotečních dluhů, kde testovala, jak máme zajištěnou ideologii týkající se půjčování peněz. Zjistilo se, že naše filozofie je děravá jako cedník. Teď testuje zdraví státu a jejich dluhy. Ani jim, zdá se, se nedaří obstát.
Je ve hře o záchranu EU pořád varianta případného rozdělení eurozóny na slabší a silnější státy?
To je něco, čemu se osvícenější evropští politici snaží zabránit. Krása eura je v tom, že jím platí mnoho zemí. Jestliže se rozpadne, měna, kterou budou platit země včetně Německa, prudce posílí, zatímco ta druhá oslabí. Nejen, že se tím ztrácí výhoda velkého trhu, ale nebude to výhodné ani pro Německo, kterému slabší euro vyhovuje. V opačném případě by měli Němci problém s exportem. Jejich zboží by bylo příliš drahé.
Souvisí očekávané zpomalení hospodářského růstu v Evropě přímo s dluhovou krizí EU?
Souvisí s vyčerpáním dluhu. Evropská ekonomika v poslední generaci rostla nejen ze zdrojů minulosti, kterými jsou technologický růst, vynálezy či využití ropy. Na to, abychom rostli, jsme si půjčili i peníze z budoucnosti. Tento zdroj je vyčerpaný. Už nikdy nebudeme růst, tak jak jsme rostli, protože to byl podvodný růst vznikající jen na úkor deficitu států. Tato filozofie narazila na kámen, dál už jít nelze.
Co nás čeká?
Je na čase se připravit, že propad růstu může trvat klidně desetiletí. Musíme splatit uměle navyšovaný růst a deficity, které jsme si nadělali. Pokud to nesplatíme teď, může to znamenat další krizi, která už nás na rozdíl od této opravdu zničí. Ta může přijít zítra, za týden, za měsíc, za dva roky nebo taky za mnoho let.
Co toto zpomalení v eurozóně bude znamenat pro Česko a české firmy?
Dopad bude velký. Ale musíme si uvědomit, že růst bohatých sousedů v posledních letech pro nás znamenal velký ekonomický skok a vytáhl nás hodně vysoko. Vzpomeňte si, jak vypadala česká ekonomika před 10 lety. Dnes nikdo nepochybuje o tom, že jsme vyspělá země. Před lety by také nikoho nenapadlo, že by země, jako je Česko nebo Slovensko, mohly pomáhat takové tradiční západní zemi, jako je Řecko.
Jak se mají firmy vyrovnat se zpomalením?
Firmy si nyní budou muset zvyknout na to, že ekonomika bude o něco pomalejší. Na tom ale není nic špatného. Je třeba pouze změnit náš systém tak, aby se tento fakt neodrazil v zaměstnanosti. Pokud se totiž dlouhodobě sníží poptávka, má podnikatel možnost vyhodit 10 procent zaměstnanců, nebo všem zaměstnancům o něco snížit plat a nechat je pracovat jen čtyři dny v týdnu. Tato varianta přitom není zase tak špatná. Nemusíme pořád pracovat na 120 procent.
Tomáš Sedláček (34)
Vystudoval teoretickou ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti zde přednáší filozofii, ekonomii a dějiny ekonomických teorií. Je stipendistou Yale University, která ho v roce 2006 ve svém Yale Economic Review zařadila mezi pětici mladých perspektivních ekonomů. V letech 2001 až 2003 pracoval jako ekonomický poradce Václava Havla. V roce 2004 přijal post expertního poradce ministra financí. Je členem NERVu – Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2006 pracuje jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB.
V hodnocení, že pomalejší růst není negativní, jste ale osamocen. Politici příliš podobný názor nesdílejí. Měli by to přehodnotit?
I když to zatím není tak výrazné, zdá se, že hospodářský růst přece jen už není jedinou mantrou všech politiků. Všimli si toho někteří analytici. Přesto bychom měli začít nahlížet na ekonomiku v jiném světle. Diskuze se tu vedou kolem očekávaného jednoprocentního růstu i poté, co jsme v roce 2008 viděli, že predikce ekonomického vývoje absolutně selhaly. Navíc jakým úspěchem je jednoprocentní růst v momentě, kdy bude náš očekávaný deficit 3,2 procenta? Tím, že si někdo vezme půjčku, přece nemůže zbohatnout.
Očekáváte nyní od politiků praktické řešení pro menší růst ekonomiky?
Asi bychom to očekávat měli. Ale zdá se, že zatím jde o pole neorané. Stali jsme se závislými na vysokém tempu růstu a přemýšlíme v minulých kontextech. Na pomalosti ale opravdu není nic špatného. A změny, které pro takový vývoj potřebujeme udělat, nemusejí být velké. Takže politici tu rozhodně mají svůj prostor.