Souborné hodnoty v dobře sestavených kategoriích odhalují největší české znečišťovatele
Tabulky největších znečišťovatelů, jimiž jsme pro důkladnou informaci čtenářů nabili toto číslo týdeníku EURO, odhalují důležitou roli nevládních organizací ve společnosti. Stát si dokázal zákonným způsobem vynutit, aby všechny provozy překračující pro danou látku stanovenou prahovou hodnotu emisí podaly jednou za rok důkladný výkaz. Zkrátka přesně spočítané hodnoty, kolik emisí vypouštějí do ovzduší, vody nebo do půdy. Pracovnice agentury CENIA pak všechny údaje shromažďují do přehledných seznamů volně přístupných každému zájemci. Přesto by to byl mrtvý kapitál, kdyby k výsledkům tvořivě nepřistoupilo sdružení Arnika. Až souborné hodnoty v dobře sestavených kategoriích totiž dávají obraz o největších znečišťovatelích, kteří sužují Česko. Kdyby takové údaje chtěl shrnovat stát, musel by na to vydat vládní usnesení, ne-li přijmout zákon. Arnika může tabulky bez jakýchkoli štrapácí nabídnout jako službu občanům. Nejenže může, ona to se značným úsilím už od zrodu Integrovaného registru znečištění také dělá.
Přesto vzniká problém, jak celý soubor prezentovat. Rozmanitost i nebezpečnost 93 sledovaných látek je natolik velká, že je nelze srovnat do jednoho žebříčku. Je snad horším znečišťovatelem ten, kdo vytváří rakovinotvorná rizika vypouštěním arzenu či benzenu, nebo ten, jehož špatná technologie produkuje dioxiny? Vodní organismy ohrožují některé látky jinak než lidi. U některých látek je opravdovou hrozbou sto tun, u jiných jeden mikrogram. Nebezpečí pro lidi i přírodu je proto nutné porovnávat ve skupinách látek s podobným působením. Nikoli v jednom, ale v mnoha top-tenech. Časopisecká prezentace všech dostupných žebříčků je ojedinělým počinem, který čtenáři týdeníku EURO určitě ocení.
Ale pozor! Ani největší vítězové s hrozícími čísly na vrcholech top-tenů nejsou z povahy sledovaných emisí žádní zločinci! Pouze využívají prostor, který jim platná legislativa umožňuje. Za umístění v žebříčcích by se měli stydět a vyvíjet tlak na lepší technologie. Ale trestat je za zamoření okolí svého provozu například 65 tunami rakovinotvorných a jim podobných látek nikdo nemůže. Povolená velikost emisí je předmětem zcela jiného zákona. A v něm rozhodují poměrné hodnoty. Má-li tedy jeden provoz tisíckrát větší objem spalin než druhý, vypustí i tisíckrát víc škodlivé příměsi, pokud oba dodržují normu stejným způsobem. Při vydávání integrovaného povolení sice lze omezit i celkové množství dané látky, ale to se kromě několika hutních provozů na Ostravsku ještě nikde nestalo. Integrovaný registr je proto jediným spolehlivým ukazatelem množství skutečně vypuštěných emisí konkrétní látky.
To však platí jen u znečišťovatelů, kteří emisemi překročí práh pro povinné oznamování množství vypouštěné látky. Už to se týká jen velkých znečišťovatelů. Proto jsou v tabulkách opravdu ti největší z největších.
Problémem však jsou samy prahy. Ne vždy hranici dobře vystihují. Například pro hexachlorbenzen platí v Česku práh deset kilogramů. Ten, kdo jej stanovoval, se však asi po očku díval na Pepka Námořníka, kterému naskakovaly železné svaly po troše špenátu. Podobně jako u obsahu železa ve špenátu, i u hexachlorbenzenu se zřejmě někomu o jedno až dvě místa popletla desetinná čárka. Hexachlorbenzen je člověku i přírodě nebezpečný už ve stopovém množství. A jedovatý nářez deseti kilogramů nejenže není schopen vyprodukovat žádný podnik, ale ani všechny české dohromady. Ostatní příklady špatně nastavených prahů se ve srovnání s uvedeným poněkud ztrácejí, ale bohužel existují.
Hlavním smyslem Integrovaného registru znečištění je vytvářet tlak na podniky, aby zlepšováním technologií snižovaly nebezpečné emise. Žebříčky Arniky tento tlak soustřeďují na největší viníky. Jejich zveřejněním se do něj zapojí i veřejnost, což je asi nejvyšší kalibr. Už jsou příklady provozů, které se oslovských žebříčků zbavily. I DEZA stlačila emise benzenu z osmi na 2,5 tuny, ale v jejích výsledcích to dosud není poznat.
