Topolánkovu politiku ukáže až složení stínové vlády
Pojem „strana Václava Klause“ je minulostí. Občanští demokraté se na svém 13. kongresu ve Františkových Lázních o minulém víkendu rozloučili se svým prvním předsedou – zakladatelem a vykročili z bezpečného bunkru na otevřené kolbiště české politiky. Obávaný manévr zatím vyjasnil jen jedno: Klausův odchod nezpůsobil a nezpůsobí rozštěpení strany. Všichni členové nového vedení si dobře uvědomují, že rozchvácením Klausova dědictví by si vykopali hromadný politický hrob. Jaká však bude ODS pod tandemem Mirek Topolánek – Jan Zahradil, je velkou neznámou. Kdo z nich bude hrát prim?
Program šel stranou.
Nový předseda i první místopředseda byli zvoleni kvůli všemu možnému, jen ne kvůli svému programu. Nejsou tedy úplně čitelní. Reálnou, konkrétní vizi a koncepci delegátům nabídl pouze místopředseda Petr Nečas. Jeho představa ODS jako lidové strany, ostře vymezené proti ČSSD, ale přijatelné pro co nejvíce pravicových voličů, připomíná zieleniecovský plán rozkročení z roku 1996. Také tak dopadla: i ve Františkových Lázních převážily mocenské hrátky nad potřebnou reformou. Ve hře bylo příliš antiklausovsky laděných, emancipačních emocí, než aby někdo hledal jemné programové nuance kandidátů – nebylo ani kde. I když byl právě Nečas považován za favorita a v prvních kolech voleb získal nejvíce hlasů ze všech, na vítězství to nestačilo. Nabízel straně sám sebe jako variantu silného, univerzálního předsedy. Místo toho vyhrála idea kolektivní dělby moci, spojenectví parciálních zájmů různých skupin.
Dva na jednoho.
Proč? Jak interpretovat Topolánkovo a Zahradilovo vítězství? Delegáti hlasovali – v souladu s někdejším odéesáckým volebním heslem – hlavou i srdcem. Ostravák Topolánek je v ODS vnímán jako impulzívní slezský bard, opak Klause, pokračovatel tvrdohlavého Evžena Tošenovského. Zastupuje Moravu a Slezsko, zná problematiku regionů, je senátorem a nemá nic společného s mocným poslaneckým klubem.
Jan Zahradil má za sebou silnou pražskou ODS, je součástí poslaneckého klubu a je stejně jako Topolánek spíše liberál. Nedisponuje podporou Václava Klause.
Naproti tomu Petr Nečas je konzervativec, katolík z Jižní Moravy. Má silnou podporu regionu, ale na špičce strany působí už dlouho a je členem poslaneckého klubu. Nejvíc jej před kongresem handicapovala Klausova podpora a spojenectví s dalším Klausovým mužem, šéfem poslanců Vlastimilem Tlustým. O něm se v případě Nečasova triumfu uvažovalo jako o prvním místopředsedovi – od kandidatury však Tlustý nakonec upustil.
Pakt uhlí a ocele.
Významný poslanec za občanské demokraty tvrdí, že ve straně existují tři křídla: konzervativci, liberálové a prospěcháři. Duo Topolánek - Zahradil prý není jen výrazem emotivní protiklausovské revolty v ODS, ale jde hlavně o personifikaci aliance liberálů s prospěcháři. „Je pravda, že vyhrál takzvaný Pakt uhlí a ocele (tj. Ostrava, pražské centrum a průmyslové zájmy – pozn. redakce), ale nepovedlo se mu zvítězit úplně, ale jen tak na šedesát procent,“ řekl poslanec pro týdeník EURO. Při volbě řadových místopředsedů se prý nezvolením severomoravského Martina Římana a naopak volbou Miroslavy Němcové, přezdívané na domovské Vysočině Klaus v sukních, povedlo vrazit do uhelno-ocelového paktu klín. Ke spojenectví Topolánkových a Zahradilových příznivců se schylovalo už před kongresem a významný impuls mu dodal Nečasův nečekaně ostrý projev, v němž kritizoval politiky ODS působící v placených funkcích v představenstvech nebo dozorčích a správních radách firem se státní či městskou účastí. „To bylo píchnutí do vosího hnízda,“ tvrdí poslanec. Kdyby se to prý nestalo, měl šanci zvítězit pakt pracovně nazývaný slivovice – uhlí – ocel. Čili Nečas a Tlustý, žijící na Kladensku.
Korporativní strana.
Jiný významný poslanec ODS říká, že se strana po františkolázeňském kongresu proměnila v korporativní sdružení, jehož vedení nebude sledovat žádný celospolečenský cíl, ale bude bojovat za parciální cíle jednotlivých svých skupin. „Když to zjednoduším, přiblížili jsme se ČSSD,“ soudí poslanec. „Mirek Topolánek je jakýmsi naším Milošem Zemanem, hrubým ideologickým beranidlem. Uhlazený, solidní Petr Nečas je Vladimírem Špidlou a pražský primátor Pavel Bém je výkladní skříní vlídnosti, jakousi Petrou Buzkovou,“ uvedl.
Právě ve Františkových Lázních se ukázalo, že mediální hvězda Pavel Bém je trochu mýdlovou bublinou. Donedávna horký kandidát na Klausův trůn neprošel ani prvním kolem voleb obyčejných místopředsedů, kde získal 63 hlasů.
Regionální lobby bude kromě Topolánka ve vedení ODS zastupovat středočeský hejtman Petr Bendl, další ze skupiny protiklausovských revolucionářů.
Hledání rovnováhy.
Protichůdné tlaky, jež se za Klausova předsednictví hromadily pod povrchem, vyhřezly na kongresu naplno. Scénář plynulého předání moci předem vytipovanému novému předsedovi, který před rokem a půl úspěšně aplikovala Zemanova ČSSD, nemohl v ODS vyjít. Klaus svůj odchod – respektive prezidentské ambice – oznámil příliš pozdě a Nečas s Tlustým nebyli až do poslední chvíle vnímáni jako korunní princové. Ani z revolty nevzešel silný vůdce: Topolánek, bude-li se chtít udržet v čele déle než dva roky, nejenže musí svůj slabý náskok jedenácti hlasů rychle posílit viditelným úspěchem na veřejnosti, ale stojí před ním i povinnost ustát hledání nové rovnováhy mezi partajními skupinami. Už v lednu má být ustavena nová stínová vláda. Kdo v ní bude premiérem a kdo ministrem zahraničí, se zdá být jasné, ale co třeba resorty financí, průmyslu nebo obrany? Nominuje Topolánek Tlustého nebo Nečase? Teprve ze složení stínového kabinetu se pravicoví voliči dozvědí, co vlastně znamenala protiklausovská revolta, co obnáší Pakt uhlí a ocele a jaká bude ODS v příštích dvou letech. O tom jsme se totiž z Topolánkova kongresového projevu dozvěděli pramálo. Krev, pot a slzy je sice hezké heslo, ale frázovité, neobsažné a válečnické. Taková byla ODS dosud. Také Jan Zahradil mluvil o nutnosti zahraničněpolitických střetů a jen obecně, „pěrestrojkově“ zmínil potřebu rozhýbat zrezlé soustrojí ODS. Co však třeba spolupráce pravice?
Rozkročení neutečeš.
Nečas měl svou představu úspěšné strany mnohem promyšlenější. Vytyčil třeba princip „nulové tolerance“ k ČSSD, aby ODS mohla být jejím důstojným protihráčem při střídání pravice a levice u moci. Nečas tvrdí, že pro voliče se má ODS stát přijatelnější, nesmí štvát voliče, měla by „cíleně opustit pozici studeného psího čumáku“, nebát se přiznat chyby a otevřít se spolupráci na pravici.
Jestli je nové vedení ODS jen antiklausovské, nebo bude skutečně reformní, se teprve ukáže.