Topolánek na hraně

Druhá trojkoaliční smlouva vyvolala rozkol v ODS

Minulý čtvrtek podepsaly ODS, KDU-ČSL a Strana zelených v posledním půlroce už druhou trojkoaliční smlouvu. Ta z 26. června 2006 měla patnáct stran textu a to bylo také vše, co z ní po pár týdnech zbylo. Adepti na ministry zůstali pouze adepty a Mirek Topolánek se stal v září premiérem menšinové vlády ODS, po měsíci sněmovnou smetené. Trojkoaliční smlouva z minulého týdne je pětačtyřicetistránková a její programová část je do té míry konkrétní a termínovaná, že je to už vlastně programové prohlášení druhé Topolánkovy vlády. Pokud ji prezident republiky bude bez dalšího otálení jmenovat, někdy v druhé polovině ledna by nic nemělo bránit tomu, aby předstoupila před sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry.

Prezident samozřejmě otálet může. Jako v případě někdejšího kandidáta na ministra průmyslu a obchodu třeba projeví obavy, zdali je ten či onen aspirant jazykově a jinak pro ministerskou funkci vybaven. Hlava státu si také může vyžádat o kandidátech podrobnější informace, pozvat je k osobním konzultacím a tak dále a podobně. Co ale prezident vposledku nemůže, to je nejmenovat vládu v tom složení, jež mu navrhl premiér. Kdysi se o tom u ústavních právníků ujistil už prezident Václav Havel, jenž neplanul pro Jana Kavana a Miloslava Grégra, avšak členy vlády je jmenovat musel, protože designovaný premiér Miloš Zeman na tom prostě trval. Teď sestavuje svůj tým Mirek Topolánek. Tím, že jej i napodruhé jmenoval předsedou vlády, prezident vyčerpal ústavní možnosti, jak podobu a složení kabinetu ovlivnit. Ví to prezident a ví to i premiér, který po podpisu koaliční smlouvy srdnatě prohlásil, že seznam ministrů měnit nebude a na setkání s prezidentem 2. ledna přinese pouze jméno náhradníka za odstoupivší křesťanskou demokratku Simonu Zikmundovou.
Srdnatosti bude Mirku Topolánkovi zapotřebí i nadále, neboť Václav Klaus je nejen prezidentem, ale také čestným předsedou ODS. Mirek Topolánek, s pravou rukou ležérně v kapse saka, se 21. prosince téměř usmíval, když jej před novináři prezident peskoval za vládu bez vyjednané parlamentní podpory a s Karlem Schwarzenbergem jako ministrem zahraničí. Smích ho však nejspíš přešel, když se v závěsu za Klausem ozval první místopředseda ODS Pavel Bém a další představitelé pražské organizace ODS a většina krajských hejtmanů. Topolánek prý příliš ustoupil lidovcům a zeleným, jimž dal „absurdní“ polovinu křesel ve vládě včetně ministra financí a ministra pro místní rozvoj, takže ODS nebude moci spustit svůj reformní program. Topolánek, volaly ty hlasy, by měl urychleně svolat výkonnou radu a svůj návrh jí dát k posouzení. Leč Topolánek se opřel o svoji ústavní kompetenci a se stranickou výkonnou radou, jež trojkoaliční koncept 15. prosince nahrubo schválila, se ne a ne poradit znovu. Prostě ji nesvolal a kritiky svého postupu navíc ocejchoval jako stoupence „velké“ koalice s Jiřím Paroubkem. Tak či onak týden, který Klausovou oddalovací taktikou dostali protitopolánkovští reptalové k dispozici, „zdravým silám ODS“ na stranickou eliminaci Topolánka nestačil.
Premiér Topolánek ubezpečuje své koaliční partnery, že vláda důvěru dostane, i když skrze koho a jak ani jim neprozradil. Mezitím se ale v novinách objevily zvěsti, že až pět koaličních poslanců by při hlasování o důvěře nemuselo být vládě k dispozici. „Bez bližšího vysvětlení, co Mirka Topolánka vedlo k tak rozsáhlým ústupkům koaličním partnerům, si nejsem úplně jist, jestli bych pro takovou vládu zvedl ruku,“ prohlásil Daniel Reisiegel, jeden ze čtrnácti „pražských“ poslanců ODS. Jejich šéf a poslanec Jan Bürgemeister dodal: „Nechci jít na barikády. Věřím, že zvítězí standardní postup. Svolá se výkonná rada, poslanecký klub a z diskuse se zrodí názor, který budou všichni respektovat.“ Topolánek není šaman, ale předseda demokratické strany. Jednou to přijít muselo: výkonná rada zasedne s poslaneckým klubem ODS 4. ledna, aby se podle jeho předsedy Petra Tluchoře seznámily s detaily koaliční dohody.
„Pokud nebude schválena a jmenována tato vláda, tak hrozí, že ODS skončí v opozici nebo v nějaké podivné koalici s Jiřím Paroubkem. To ale kongres i výkonná rada odmítly,“ prohlásil minulý týden Mirek Topolánek. Kdyby druhá Topolánkova vláda nedostala důvěru přičiněním koaličních poslanců, byl by to debakl trojkoalice, ostatně předpovídaný Jiřím Paroubkem. Jestliže by na něm měli hlavní „zásluhu“ poslanci ODS, byla by to repetice vnitrostranické krize a rozkolu z konce roku 1997. I jen náznaků něčeho takového se v ODS bojí jako čert kříže. Zrada několika poslanců ODS při hlasování o důvěře v přímém televizním přenosu není proto pravděpodobná. Program Topolánkovy vlády je zároveň liberálně reformní, takže pro KSČM i ČSSD včetně poslanců Michala Pohanky a Miloše Melčáka bude těžko tolerovatelný. Dá se tedy očekávat těsný souboj, jenž může v Topolánkův neprospěch rozhodnout například „náhlá“ zdravotní indispozice některého poslance. Následující třetí pokus by nemusel náležet Jiřímu Paroubkovi. „Kdyby byli mazaní, vyberou si někoho jako Pavla Béma. Ten by vládu se skutečně pevnou parlamentní většinou sestavil obratem a leckdo by měl po starostech,“ míní zkušení partajní harcovníci různých proveniencí. Že by to nebyla jen spekulace, ale čísi plán?

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu