Před 70 lety začalo SNP. Do bojů se zapojila i 2. paradesantní brigáda. Poslední žijící příslušnicí brigády je Božena Ivanová
Božena Ivanová viděla jako dítě na vlastní oči strašlivý ukrajinský hladomor, zažila dobu velkých stalinských procesů, a když začala válka, uprchla její rodina z Ukrajiny před nacistickou genocidou. V pouhých 15 letech se v Buzuluku přidala ke Svobodově armádě a stala se z ní výsadkářka.
S východní armádou došla až na Moravu, i když do „horkých“ bojů přímo nezasáhla. Dnes je poslední žijící příslušnicí 2. československé samostatné paradesantní brigády v Jefremově. Je jí 87 let, má hodnost nadporučíka a žije v České Třebové. „Napekla jsem pirohy, ale vodku nemám,“ hlásí na úvod našeho rozhovoru.
Z jejího vyprávění občas mrazí. Na mládí strávené v Sovětském svazu přesto vzpomíná ráda, s chutí a se všemi podrobnostmi – živě a zábavně. Jen o opravdu škaredých věcech se jí mluvit nechce: „Ále, co furt o válce, to je bombardování, to je smrt, neštěstí, smutek, to já nemám ráda. Já byla spíš na tanec, na muziku.“ ZEMĚ LAPTÍ Božena Ivanová, dívčím jménem Koutná, se narodila 18. května 1927 v Praze. Velká anabáze její rodiny začala za hospodářské krize roku 1931, kdy se její rodiče rozjeli s falešným pasem na jméno Fialovi na východ: „Nebyla práce, a tak jeli. O mě se doma starala babička, jenomže vážně onemocněla a já bych tu v republice zůstala jako sirotek. V lednu 1933 mě proto do Ruska přivezla za nimi.“
V Sovětském svazu se Boženin otec často stěhoval, vystřídal několik továren – v Podolsku, Ljanozovu či ve východoukrajinském Luhansku (Vorošilovgradu) – a dostal netušenou šanci. „Byl to carský národ, negramotný. Byla to země laptí; ani boty většinou neměli – jen dřeváky nebo laptě. Když jsme přijeli, lidi tam dělali tři křížky, ale chtěli se učit a chtěli budovat. Ohromně chtěli budovat, to si nikdo neumí představit.“
Na zelené louce tenkrát v Sovětském svazu vyrostly stovky továren – často stavěných cizinci. Také v Luhansku vznikl na místě starší továrny moderní závod na výrobu parních lokomotiv zvaných – Sergo Ordžonikidze.
„Z Německa tam jezdily vagony a vagony zařízení a všechno bylo popsané v němčině. A jak měl negramota, který neuměl ani rusky, rozumět německy?“
Boženin otec vládl němčinou perfektně.
„Čtyři roky se tatínek učil zámečníkem-soustružníkem u jednoho Vídeňáka a v Rusku byl díky tomu pánembohem. Na rukou ho nosili, ale makat musel jak šroub. Vždycky mu na schůzi řekli: Anton Antonovič, ty jsi nejlepší pracovník, tady máš sto rublů a poukaz na Krym. Pak za ním ale přišel ředitel a povídá: Za ruble si kup vodečku, na poukaz pošli manželku a ty budeš makat.“
Stálá a skvěle placená práce odborníka byla dobrou stránkou věci. Tou zlou byly sovětské poměry. Ještě ne šestiletá Božena přijela do Sovětského svazu v době ukrajinského hladomoru, který připravil o život miliony (podle různých výpočtů šlo o 2,5 až 7,5 milionu) lidí, a první ruské slovo, které pochytila, znělo – pogodi: „Bylo to v zimě u takového plotu. Šly jsme s maminkou pro petrolej a tam na sněhu ležel člověk, umíral. Jeden stál nad ním a stahoval mu boty. Ten, co ležel, mu říkal: Pogodi – počkej chvilku. Opakoval to čtyřikrát nebo pětkrát. Zřejmě to myslel tak: Počkej, a až doklepu, tak si je s pánembohem vem. Když jsme se vracely s petrolejem, ležel tam a boty neměl.“ Hlad byl strašlivý. „My ‚inostranci‘ ale měli v Moskvě obchodní dům a v něm všechno, co ve světě bylo nejlepší. V zimě v létě tam bylo ovoce – banány, hrušky, pomeranče. Maso. Na co si člověk vzpomněl. My jsme z našeho přídělu živili další dvě ruské rodiny. Oni toho asi ani tolik nesnědli a nejspíš to ještě dávali někomu dál. Je to tak skromný národ, že se to ani nedá popsat. Dají i to poslední.“
Hladomor skončil a začaly se rozjíždět velké stalinské procesy. „Ještě teď si pamatuji na plakáty, kterým se říkalo Ježovyje rukavicy (nakreslen na nich byl šéf politické policie NKVD Nikolaj Ježov, jak rukou v rukavici drtí mnohohlavou hydru reakce – pozn. red.), a kdo se do těchto rukavic dostal, tak jel. Měla jsem v Luhansku kamarádku a ta nepřišla do školy. Myslela jsem, že je nemocná, a říkám: Tatínku, už týden není ve škole. Tatínek věděl, že celou rodinu poslali na Sibiř, ale mně to neřekl. To jsem se dozvěděla později.“ VELKÁ VLASTENECKÁ V roce 1939 vypukla v Evropě válka. Stalin uzavřel mír s Hitlerem, zbrojil a držel se stranou. Ovšem 22. června 1941 došlo i na Sovětský svaz. „Začala válka a tatínek nepřišel týden domů. Celý závod se předělal na tanky a za týden už z něho frčely místo lokomotiv.
Němec se to samozřejmě dozvěděl.“
Výsledkem byly nálety. Zbrojovku chránil flak, a Němci proto často shazovali bomby na město. První nálet na Luhansk přežila Božena se štěstím, protože se místo na bazar šla projít do stepi, kam měla zakázáno chodit. „Na bazaru se každou sobotu handlovalo. Boty, oblečení, povlečení – prostě všechno. Bylo to obrovské náměstí plné lidí a ti mrzáci to vyčíhli. Přiletěl roj, německé stíhačky kroužily dokola a střílely z kulometů. Celé náměstí leželo na zemi. Stovky lidí.“
Nálety pokračovaly, fronta postupovala a luhanská zbrojovka se měla evakuovat – půlka do sibiřského Omsku a půlka do kazašské Alma-Aty (dnes Almaty). „Tatínek to řídil, jeli jsme posledním ešalonem. Němci už stáli před městem. Všechno bylo rozbité, rozbombardované. Město hořelo. Vyjeli jsme 1. října 1941.“ Jednou dal jejich ešalon přednost vlaku, který evakuoval z obklíčeného Leningradu (Sankt-Petěrburgu) děti. A zrovna tento „dětský“ vlak Němci rozbombardovali: „Sbírali jsme do košů kusy dospělých i dětských těl a odnášeli je do hromadných hrobů.“
Cesta do Omsku trvala měsíc. „Vodu jsme měli ze sněhu, mýt jsme se nemohli. Pěkně se do nás daly vši a byli jsme jimi úplně obalení.
Nakonec jsme do Omsku dojeli a šli na byt.“ V Alma-Atě ale potřebovali pomoci s továrnou, a rodina se proto v únoru 1942 stěhovala do Kazachstánu. „Tam už bylo jaro, tam bylo nádherně. Jenomže to už se začalo volat Svoboda, Buzuluk. Tatínek nám dal okamžitě vale a odjel. Neměli jsme na cestu, ale tatínek něco naspořil a poslal nám lístky. Do Buzuluku jsme přijeli na začátku srpna.“ GENERÁL SVOBODA Na začátku roku 1942 se pod vedením Ludvíka Svobody začal – z Čechů žijících v Rusku (včetně vězňů gulagu), volyňských Čechů, Rusínů a slovenských válečných zajatců – formovat 1. československý samostatný polní prapor. „Tatínek byl v armádě a já byla nevoják. To ale nebylo žádné lítání – chodili jsme do školy a ani o prázdninách jsme neměli volno. Poslali nás pracovat.
Měli jsme tam kousek pole, prasata jsme si sami chovali, brambory a zeleninu pěstovali.
Vždycky nás tam odvezli a my jsme se o všechno starali. Měli jsme koníčka, kočího – hezké to bylo.“
Mnohokrát na ulici potkala velitele (a pozdějšího prezidenta) Svobodu. „Vidím ho před sebou. Chodil pěšky a my bydleli mezi kasárnami a štábem. Všeho si všímal, lidi ho zajímali, i u děcka se zastavil a ptal se na známky – na to byl přísný. Jednou jsem ve škole dostala trojku, a když jsem ho zahlídla, otočila jsem se a radši to hnala jinou ulicí. Něco z něj vyzařovalo, byl to fajnovej člověk a mně byla taková hanba, že jsem před ním kvůli té trojce utekla.“ Svoboda byl podle ní skvělý, ale tvrdý voják: „Byl od rána do večera na cvičáku. Lidé si stěžovali, že je to teror, jenže on prošel první světovou válkou a legiemi a věděl, co to válka je. Lidé ho pomlouvají, že se dal ke komunistům. Já ho ale poznala jako katolíka, který se před každým jídlem pokřižoval.“ VYDRŽELY JSME V lednu 1943 odjela necelá tisícovka československých vojáků na frontu a v březnu se střetla s Němci u Sokolova (nedaleko ukrajinského Charkova). Jednotka stále rostla, nejdřív se z ní stala brigáda, později armádní sbor. V lednu 1944 začala v Jefremově pod Moskvou vznikat 2. československá samostatná paradesantní brigáda. Měla necelých tři tisíce mužů. „Buzuluckých“ v ní bylo jen několik set, zbytek tvořili vojáci 1. slovenské pěší divize, která teprve docela nedávno přešla na stranu spojenců. Mezi všemi těmi muži bylo i 29 žen, které měly podstoupit parašutistický výcvik a později seskočit na okupované Slovensko. Jednou z nich byla Božena Ivanová.
K odvodu s ní v prosinci 1943 – to jí bylo 16 let – šly dvě kamarádky: „Vlasta Kadaňková a Lída Studničková pak obě bojovaly ve Slovenském národním povstání.“ Nástup trojice „školaček“ k paragánům nebyl hladký.
„Přivedli nás k veliteli, ten se na nás podíval, zrudl a povídá: ‚Čo toto, z tohoto já mám urobiť vojáka, výsadkára?‘ Odešel na velitelství, a když se vrátil, jen potichu řekl: ‚Je to naozaj, my z tohoto udeláme vojáka.‘ Vzali si nás na paškál, a co s námi v té ruské zimě dělali, to si neumíte představit. Kluci z naší čety nás nenáviděli, protože to museli podstupovat s námi. Kolikrát už jsme nemohly vydržet, slzy jak hrachy, ale znát jsme to nedaly a vydržely.“
A pak po pořadovém a spojařském výcviku přišly – v březnu 1944 – první opravdové seskoky. Skákalo se z balonu z výšky několika set metrů. „Když se rozkřiklo, že skáčou holky, přijeli z kasáren páni oficíři – měli anglická autíčka, džípy – a těšili se na ten tyjátr. Kluci se někdy báli tak, že nahoře křičeli – mamička moja, Terezka moja svätá –, ale moc se s nimi nemazlili a shodili je. Dole pak měli špinavé spodní prádýlko, utíkali k lesu a tam to vyklepali. Jenže my holky ani nepíply, páni oficíři odjeli smutní a my si říkaly: tůdle. Tři seskoky jsem si udělala.“ DOMŮ Na přelomu dubna a května 1944 odjela parabrigáda do Proskurova (dnes ukrajinské město Chmelnickij). Ona sama se ale od jednotky oddělila a skončila v Sadaguře u rumunských hranic (součást západoukrajinského města Černovice), kde se formovala brigáda těžkého dělostřelectva. „Jel nás tam celý ešalon, potřebovali spojaře.“
29. srpna vypuklo Slovenské národní povstání. Paradesantní brigáda se nejdřív 8. září zapojila v Karpatech a v krvavých bojích tu přišla o 630 vojáků (143 padlých, 438 raněných a 49 nezvěstných). Probojovat se přes Dukelský průsmyk k povstalcům se však československým a sovětským vojákům nedařilo, na konci září a v průběhu října proto letadla dopravila velkou část paradesantní brigády na povstalecké území.
Boženu Ivanovou mezitím převeleli do polského Přemyšlu, respektive do nedaleké vsi Kuńkowce. „Tam jsme se sešli všichni tři – já, tatínek i maminka. Maminka – ona byla také voják – vařila a my s tatínkem kontrolovali padáky a předávali je zpět Rusům. Maminka nám ale onemocněla a odvezli ji do Přemyšlu. Já šla za ní a sloužila tam u slovenských letců.“ Otec mezitím odjel na frontu. „Naši už přešli Duklu, my s maminkou oslavily Vánoce a furt jsme nevěděly, jestli tatínek žije, nebo nežije. Tak jsme se s maminkou – my dvě ženské – rozhodly, že půjdeme uprostřed zimy z Přemyšlu domů. Měly jsme jen plnou polní, ruksáček a dvě deky. Občas nás svezl sedlák, ale většinou jsme šly pěšky. Na hranicích u dřevěného sloupu se státním znakem jsme se s maminkou zastavily, klekly si a bulily. Byly jsme doma.“
Potom obě pokračovaly přes Medzilaborce na Humenné, dohnaly jednotku a Boženu zařadili do výcvikového praporu. Brzy poté se doslechly, že jejich otec žije a měl by být někde u Prešova. „Maminka mi dala kostku černého chleba a povídá: ‚Nedá se, holka, nic dělat půjdeš za tatínkem.‘ Dva dny a jednu noc jsem šla a nakonec dorazila do jedné vesnice před Prešovem. Vzala jsem to – už byla noc – chalupu po chalupě a ve třetí ležel na slámě tatínek. To vám byl zázrak, objímali jsme se, brečeli a celou noc povídali.“
Jenže v sedm ráno měla jednotka nástup a opět se museli rozdělit. „Chudák tatínek měl uniformu přilepenou k tělu hnisem. To bylo normální, stačilo promrznout a člověk dostal vředy. Ptala jsem se ho, jak s tím může chodit, a on, že na bolest není čas. Nakonec ale v Ružomberku už prostě dál nemohl. Museli ho sakumprásk naložit do vany a oblečení z něj odmáčet, jinak by to trhali i s masem. Až do smrti měl jizvy. Tak tihle chlapi dovedli jít až do chvíle, než padli a už nemohli. Strašně na frontě zkusili. Drželo se to na vodce – nedat lidem napít, to nešlo, to bylo strašné utrpení, strašné.“
S výcvikovým oddílem pak Božena Ivanová táhla na západ. Konec války ji zastihl na Moravě v Kroměříži. Krátce poté si na Slovensku tajně vzala manžela – vojenského letce Pavola Ivana, se kterým se seznámila za války. Domů poslala jen dopis. „Tatínek potom povídal: Aspoň nebyly žádné výdaje. Nikdo to neobrečel, my byli otlučení Ruskem, už nás nic nedojalo.“
S manželem poté dlouhá léta putovala po vojenských posádkách. Nakonec zakotvila v České Třebové a tam žije dodnes.
Čtyři roky se tatínek učil zámečníkem-soustružníkem u jednoho Vídeňáka a v Rusku byl díky tomu pánembohem. Na rukou ho nosili, ale makat musel jak šroub. Šly jsme s maminkou pro petrolej a tam na sněhu ležel člověk, umíral. Jeden stál nad ním a stahoval mu boty. Když jsme se vracely, ležel tam a boty neměl.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
