Pět procestovaných světových kontinentů a pět úspěšných dokumentárních filmů. Cestovatel, filmový producent a náčelník dobrodružných výprav Dan Přibáň připomněl Čechům, jak snadné je cestování, a ukázal jim, že osvobození se od korporátního stylu života je možné.
* Kde se vzal nápad cestovat trabantem a zároveň z těch cest točit filmy?
Vzniklo to naprosto přirozeně. Od devadesátých let jsem točil amatérské filmy a hodně mě bavila technika okolo filmu. Původně jsme s trabantem nikam jet nechtěli, ale poté, co jsme byli stopem v Egyptě nebo lezli na Ararat v Turecku, jsme vymysleli přejezd Afrikou nějakým velkým teréňákem. Myšlenka nám vydržela jen do doby, než jsme zjistili, že nikdo z nás žádný teréňák nemá. Z hecu jsem nahodil v diskusi trabant. A vzhledem k tomu, že nám každý říkal, že je to špatný nápad a rozhodně to nejde, utvrdili jsme, že trabantem pojedeme. K točení filmů z cest mě inspirovaly cestopisy z Long Way Round s Ewanem McGregorem a Charleyem Boormanem. Původně jsme si mysleli, že jen natočíme záběry z cest a pak je sestříháme, ale už z našeho amatérského natáčení jsme věděli, že to takhle nefunguje. Takže jsme museli cestu přizpůsobit i natáčení filmu. Často se mě na přednáškách ptají, jestli je důvodem cesty samotná cesta, nebo film. Já to ale nejsem schopen oddělit. Obojí je stejně důležité. Zároveň mě na tom bavilo mediální propojení a moje novinařina.
* Cestujete v době korony po Čechách? A jak vlastně vypadá vaše běžná dovolená?
Normálně najezdím tisíce kilometrů po přednáškách, ale to omezila opatření kvůli covidu. Svoji snad první klasickou dovolenou jsem měl loni, když jsem byl s dcerou Anežkou a přítelkyní v USA. Byl jsem tam poprvé, když pominu přestupování na letišti. Objeli jsme tradiční turistický okruh Los Angeles, Grand Canyon a další. Po Čechách na klasickou dovolenou moc nejezdím, ale rád jsem jezdíval na vandry na Kokořínsko. Zároveň nemůžu říct, že bych měl nějaký konkrétní tip na cestování, protože po letech, co jsem všem říkal: Cestujte, cestujte, cestujte…, jsem po zkušenostech otočil a radši už neříkám nic, protože mám pocit, že příliš turistů některým lokalitám škodí. Teď už jen říkám, že cestování má smysl, jen když jste ochotni tomu věnovat svůj čas a nejezdit někam jenom na otočku.
* Jak vám funguje cestovatelský e-shop a merchandising?
E-shop je ve fázi rozvoje a na uživení to zatím není. To suplují moje přednášky o cestách trabanty po světě. Neuživí mě ani filmy a seriály, které jsme natočili. Na to bohužel nestačí návštěvnost v kinech, i když v kategorii „dokumentů“ patří k nejsledovanějším. V době korony jsme zkoušeli online vysílání přednášek přes kino Aero, tedy předplacené online vstupné s online diskusí na závěr. Pro nás i Aero to bylo nad očekávání, protože přednášky sledovalo okolo 1800 diváků online. Osobní účast má ale větší přínos. Fungujeme vlastně jako kapela, která vydá nové album a pak jezdí na turné. Jezdíme po sálech, kam přijde 600 i 800 osob. Na začátku roku jsme změnili přístup a zahrnuli i menší sály do 100 osob. Všichni ale víme, jak to pak kvůli covidu dopadlo.
* Co zahraniční distribuce vašich filmů a seriálů? Narážím na to, že jste měli na cestách i slovenskou a polskou posádku.
Na Slovensku nám distribuce jde velmi dobře, ale jinde moc ne. Slováci jsou patrioti a rádi se koukají na slovenskou nebo československou produkci, i když preferují svoji domácí. Poláci mají zase svoje vlastní cestovatele, takže zahraniční dokument o cestování pro ně není atraktivní. To je problém našeho minoritního jazyka a jazykové bariéry. Nefunguje to vlastně ani obráceně, kdy z podstatně většího Polska k nám vesměs žádná filmová distribuce nechodí. Pro další země jako Francie nebo Německo nejsme atraktivní. V anglosaských zemích by byl problém prorazit, protože bychom šli proti zavedeným pořadům, a to by bylo bez šance.
U nás jsme ale ten segment vytvořili, protože tu chyběl. Zároveň došlo k posunu toho, jak Češi chápou cestování. Najednou začali všichni cestovat vraky. Skoro bych řekl, že teď jsou populární závody v tom, kdo kam dojede v co největším šrotu.
* Na první cesty trabantem jste měl problém sehnat peníze, ale v dalších letech jste využíval crowdfunding. To v Česku nebylo obvyklé řešení…
S crowdfundingem jsem to zkusil až při čtvrté cestě. Ten zájem mě velmi překvapil, ale chvilku trvalo, než jsem se s tím naučil pracovat. Nejsem si úplně jistý, ale myslím si, že jsme byli úplně prvním českým projektem financovaným crowdfundingem. Na Jižní Ameriku jsme vybírali peníze přes platformu Indiegogo a řešili jsme to logy sponzorů na kapotě a dalších částech aut. Hodně mě překvapila ta rychlost, s kterou jsme potřebnou částku vybrali. Crowdfunding má několik úskalí, které si mnoho lidí neuvědomuje. Cílová částka se musí pochopitelně zdanit, ponížit o provizi crowdfundingových serverů, a následně je zásadní komunikace s donátory a rozesílání „artefaktů“. Má to i svou stinnou stránku, kdy si řada donátorů myslí, že když vám poslali peníze, tak vás vlastní, a podle toho se i chovají. To většinu lidí, kteří to jednou s crowdfundingem zkusili, v dalším pokračování odradí. Nám se navrch stalo, že jsme takto vyrobili deskovou hru, v první edici jsme ji stihli vydat ještě před koncem roku a druhou jsme vydávali na začátku toho letošního. Ale do toho nás zasáhla opatření proti covidu a my jsme tu hru nemohli zabalit a rozeslat. Komunikace byla následně přinejmenším problematická, protože řada lidí pro to neměla vůbec pochopení. Připravil jsem celkem pět crowdfundingových projektů a mohu říct, že je to velmi dobrý nástroj, který snižuje závislost na sponzorech. A to je velmi podstatné, protože každá cesta stojí v řádu milionů korun a shánět sponzory je časově velmi náročné.
* Co vám dalo cestování po světě? Změnilo vás to?
Moje velké poznání je, že cestování nikoho nezmění. Člověk má jen větší šanci pochopit sám sebe a svět okolo, pokud je tedy ochotný se dívat. Víc si připustit svoje chyby, ale celkově to nikoho nezmění. Mám rád arabské přísloví, které říká, že svět je pouze tak velký, jako oko, které se dívá. Vidím to na lidech, kteří projeli celý svět a náhled na jiné země a kultury mají stejný, jako by odsud nikdy neodjeli. Nejvíc mě na cestování bavila místa, kde jsme mohli být déle a užít si je, a zároveň takové ty klasické zapadákovy, kde nikdo není. Ale to zrovna v trabantech jde celkem dobře, protože v nich ujedete v průměru tak 80 kilometrů za den.
* Na svoje expedice jste vzal i vozíčkáře. Co to přineslo vám a co handicapovaným a jejich komunitě?
Zrovna naši dva „vozíčkáři“ cestovali hodně už před touhle cestou, takže si nepotřebovali nic dokazovat. Nikdy pochopitelně nejeli takovou dálku v autě, natož v trabantu. Nemyslím si, že by došlo u komunity handicapovaných k nějakému objevu, že můžou najednou cestovat. Oni to velmi dobře vědí a cestují podle svých možností i schopností. Spíš šlo o to, ukázat zdravým, že lze cestovat i s handicapovaným člověkem. I když to přináší pochopitelně nějakou zátěž. Naší největší zátěží bylo už jen to, že jsme na ně museli neustále myslet, a na to jsme často zapomínali. Vyjeli jsme například na nějakou spektakulární vyhlídku a všichni jsme se šli kochat a fotit a po půl hodině nám došlo, že na nás čekají v autech, než jim pomůžeme ven. Pro ně bylo asi zase náročné, že nám nemohli pomoci v kritických situacích, když jsme uvízli třeba všichni v blátě. Nejprve jsem je bral jako něco mezi dětmi a cirkusovými artisty. Až když mě přestalo ohromovat, že dokážou pro nás neuvěřitelné věci, a přestal jsem se o ně pořád strachovat a opatrovat je, tak jsem je začal brát jako rovnocenné parťáky. Byť jsem si myslel, že to tak mám celou dobu. Všechno, co jsem na cestování s handicapovanými považoval za složité, bylo nakonec jednoduché.
* V které zemi se vám nejvíc líbilo?
Na tuhle obligátní otázku mám už konečně odpověď: Řekni mi, co chceš vědět, a já ti řeknu, která země je pro tebe nejlepší. Ty země se nedají vůbec povrchně hodnotit, protože každá z nich má něco specifického, co se na ní líbí nebo nelíbí. Nejvíc se mi líbil návrat z poslední cesty, když jsme se vraceli domů a už od Ukrajiny přes Slovensko až do Prahy stálo podél naší trasy (kterou jsme předem sdíleli v mapách) mnoho lidí s vlajkami trabantů. V téhle době instantní spotřeby a sociálního odtržení, kdy lidé spolu radši tráví čas na sociálních sítích a ne ve skutečnosti, bylo velké překvapení, že se tolik lidí sebralo a jelo nás vítat. Byly to podél cest stovky, ne-li tisíce lidí, kteří na nás čekali.
* Berete na cesty i svoji dceru?
Anežku zatím nebaví divočiny, takže vyhrávají disneylandy a civilizované destinace. Je jasné, že pokud má třináctileté dítě na výběr mezi Srí Lankou a Disneylandem, bude mít rychle vybráno. Teď už spolu cestujeme poměrně často a už je to aktivní parťáctví na rozdíl od dřívějšího cestování, které jsem vnímal tak, že ji s sebou někam jenom beru. V Paříži jsme byli na Eiffelovce nebo v Louvru a byla naprosto nadšená. Já tam byl poprvé v roce 1996, a tak už jsem to bral trochu s rezervou. Rozdíl byl loni na dovolené v USA, kde nebyl nikdo z nás, a byli jsme nadšení všichni. Tedy kromě té povrchnosti, která mi tam přijde všudypřítomná.
* Co váš další projekt? Proč si teď děláte pilotní průkaz?
Další projekt je zatím tajný. Pilotní průkaz je splněný sen, vždycky mě fascinovala letadla a veškerá technika okolo létání. Při práci redaktora ve VTM jsem si na pilotní průkaz prostě nevydělal. A navíc mezi jednotlivými zkouškami neměla být dlouhá prodleva, proto jsem se na to vrhl až teď. Začal jsem u pilotního průkazu na vírník, protože je to konstrukcí něco jako létající trabant. Naprosto absurdní konstrukce, která vypadá, že se každou chvíli zřítí, ale je to poměrně spolehlivé. Z pilotního průkazu na vírník si lze rozšířit licenci na ultralight a můj kolega z cest trabantem Marek si zase dělá „velký“ pilotní průkaz. Takže bychom se mohli v nějaké menší míře věnovat i létání. Další projekt ale s létáním nesouvisí. Bude to opět cestování nějakým vozem, ale už ne trabantem, to považujeme za uzavřenou kapitolu a nechceme se opakovat do vyčpění. A malá nápověda: v posledním našem filmu, ne seriálu, je část toho auta na konci vidět. V přípravách na cestu už teď pracujeme a příští rok bychom rádi vyjeli, pokud se všechno bude vyvíjet podle plánu.
Dan Přibáň (44) ?? Bývalý redaktor časopisu ABC a webu iDnes. Poté šéfredaktor časopisu VTM Science. ?? Od roku 2009 nezávislý filmový režisér, producent a cestovatel. ?? Je autorem pěti dokumentárních filmů a seriálových verzí. ?? Je rozvedený, má dceru Anežku.
O autorovi| Vladimír Ira, ira@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU