K pádu východního bloku přispěli před čtvrtstoletím i pražští uprchlíci z NDR. Jejich úprk nahlodal také Husákův režim
Když se Christian Bürger koncem července roku 1989 objevil na Václavském náměstí, věděl, že je to jeho poslední šance. Měl za sebou už dva neúspěšné pokusy o útěk z východního Německa a na rozdíl od svých krajanů, kteří do tehdejšího Československa mohli vyjet jako do jediné země socialistického bloku na občanku, Bürger o své doklady jako třídní nepřítel přišel. Nemohl se legitimovat, ani kdyby chtěl.
„Když jsem stoupal ulicí k západoněmecké ambasádě, měl jsem nervy napnuté k prasknutí. Na náměstí před velvyslanectvím stáli dva policisté a kouřili. Tak jsem je ignoroval a hrál jsem si na fotografujícího turistu. Když jsem byl na úrovni vstupu do Lobkovického paláce, típli cigaretu a blížili se ke mně. Vpadl jsem do vrátnice a zvolal jsem: Přijel jsem z NDR a žádám o azyl. A už odsud neodejdu,“ popsal Bürger dramatické události staré čtvrtstoletí v knize Abgehauen (volně přeloženo Zdrhli).
Bürgerův příběh se později opakoval ve stovkách dalších variant. A ulice nejen Malé Strany, ale třeba i Teplic nebo Děčína se začaly plnit odstavenými trabanty a wartburgy s východoněmeckou poznávací značkou. Jejich majitelům byl osud vozů už lhostejný a mnoho z nich nechalo i klíčky v zapalování. Rozhodli se emigrovat a jako přestupní stanici na Západ si zvolili právě Lobkovický palác, sídlo ambasády Spolkové republiky. Země, o níž východoněmecký režim vždy tvrdil, že je ovládaná ideovými následníky fašistů a svůj lid vykořisťuje.
Šedivé barvy NDR V té době ale komunistickým šéfideologům už téměř nikdo nevěřil. Na auto, byt nebo telefon se podobně jako u nás lidé zapisovali do pořadníků, automatická pračka stála dva měsíční platy a šedá realita každodennosti zdaleka ubíjela heslo „socialismus v barvách NDR“, které Jednotná socialistická strana Německa (SED) v létě roku 1989 vymyslela jako nový slogan. A dokonce i levných základních potravin, kterými se NDR vždy chlubila, začalo být na pultech nedostatek.
Změnila se ale i mezinárodní situace. Již v květnu 1989 začalo Maďarsko s demontáží zabezpečovacího zařízení na zadrátované hranici s Rakouskem. V Polsku bylo po volbách a někdejší disidenti ze Solidarity jezdili po Evropě s poslaneckou imunitou v zádech. Jen Praha si mohla s východním Berlínem podat ruce. Jak Erich Honecker, tak Gustáv Husák byli u moci již osmnáctým rokem. V rámci socialistického bloku platili za jestřáby, kteří pevně střeží pořádek. Československo proto pro jistotu uzavřelo s reformovaným Maďarskem hranice a o sílící vlně uprchlíků v ulicích Prahy raději vůbec neinformovalo.
Jenže o azyl v barokním paláci na Malé Straně žádalo čím dál víc lidí. „Dne 17. srpna jsem ve Švýcarsku, kde jsem pobýval na dovolené, obdržel telefonát z ministerstva zahraničí s žádostí, abych se co nejrychleji vrátil do Prahy. V budově ambasády je prý asi 70 uprchlíků z NDR. Tendence je stoupající. A opravdu, když jsem o dva dny později do Prahy dorazil, napočítali jsme 123 lidí,“ vzpomíná na horké léto roku 1989 tehdejší západoněmecký velvyslanec v Praze Hermann Huber. To ještě netušil, že se počet uprchlíků na konci září vyšplhá na neuvěřitelné čtyři tisíce. Obvyklý způsob, kdy ambasáda uprchlíkům vystavila provizorní doklady a poslala je zpět do NDR, kde si zažádali o vycestování ze země, přestal fungovat. Běženci se báli, že je režim za pokus o útěk doma zavře, a odmítali Lobkovický palác opustit.
poslechneme moskvu Pomoci od československých úřadů se nedočkali, a to ani té humanitární. Třeba zásobování potravinami řešili diplomaté tak, že řidič ambasády objížděl pražské prodejny a skupoval chléb a instantní polévky. Stany a polní lůžka dodal Mezinárodní červený kříž – ten západoněmecký.
Husákův režim se zachoval přesně tak, jak mu poradila Moskva. V době hrozící politické i humanitární krize hrál mrtvého brouka. Například Rudé právo poprvé o návalu uprchlíků informovalo až 27. září. Místo o azylantech referovalo v krátké zprávě neutrálně o „občanech NDR na západoněmecké ambasádě“.
„V této souvislosti tím více vyniká neodpovědnost některých sdělovacích prostředků NSR, které pokračují v emocionálně laděné kampani zaměřené na rozšiřování emigrace občanů NDR,“ psal ústřední stranický deník.
O tom, že se něco děje, ovšem Pražené tušili. A nemuseli kvůli tomu zrovna poslouchat Svobodnou Evropu. Stačil pohled na zatarasené ulice. Veřejná bezpečnost se sice snažila auta uprchlíků z NDR odtahovat, v ulicích jich ale přibývalo. Začátkem října podle zpráv ČTK parkovalo v prvním pražském obvodě 900 aut s východoněmeckou značkou, na jiných místech Prahy pak dalších 700. Začaly se také množit případy vykrádání odstavených aut s oválnou značkou DDR. O napjaté atmosféře svědčí i jeden detail.
Pražští taxikáři odmítali z obavy před možnými komplikacemi vozit německy mluvící zákazníky do Vlašské ulice, kde západoněmecká ambasáda sídlila.
Oficiální ticho bylo srozumitelné. Úprk na Západ totiž pro východní Německo neznamenal jen ideologické fiasko, ale i vážný ekonomický problém. Jen do června 1989 byl počet uprchlíků pětkrát vyšší než za celý předchozí rok. Nakonec v roce 1989 ze země oficiálně či přes zelenou hranici odešlo 320 tisíc lidí.
Mnoho podniků hlásilo výpadky v pracovní síle. Nešlo jen o hlavní město, část běženců pocházela z velkých průmyslových center Podkrušnohoří.
K vyčíslení hospodářských dopadů se režim Ericha Honeckera dostal až koncem října 1989. V době, kdy už přes osm tisíc lidí dostalo v Praze azyl a v zapečetěných vozech Československých státních drah odjelo za vytouženou svobodou na Západ. V tajné zprávě, kterou SED projednala 31. října 1989, vyčíslilo politbyro škody způsobené emigrací na 100 miliard východoněmeckých marek. Šlo o ohromnou sumu, která odpovídala hodnotě veškerého exportu východního Německa do socialistického bloku.
NDR před bankrotem Rozpadající se NDR tak pomalu spěla ke státnímu bankrotu. Nad vodou ji přitom paradoxně držely půjčky ze Západu. První miliarda „tvrdých“ marek dorazila v důsledku politiky uvolňování do východního Berlína v roce 1983. Šlo o peníze, které NDR obratem deponovala jako likviditu u západoněmeckých bank, kde měla nesplacené pohledávky.
Ne za všechno mohl samotný Honeckerův režim. Svou roli sehrál i fakt, že v rámci východního bloku byla NDR baštou chemického průmyslu a byla závislá na dodávkách ropy ze sovětských ropovodů. Moskva tak mohla kdykoli kohoutky přiškrtit – což také několikrát udělala.
Výsledkem bylo rostoucí saldo zahraničního obchodu se Západem a s tím spojený nárůst zadlužení. Šéf Státní plánovací komise Gerhard Schürer v říjnu 1989 předložil politbyru SED tajnou zprávu, v níž popsal rizika dluhu vůči Západu. „NDR ročně potřebuje na půjčkách osm až deset miliard valutových marek (4,3 až 5,3 miliardy USD – pozn. red.). To je pro zemi, jako je NDR, mimořádně vysoká
suma, která musí být obstarána u cca 400 bank,“ přiznal muž, který měl celé čtvrtstoletí dokonalý přehled o východoněmeckém hospodářství. Navíc spolustraníkům vysvětlil, že si NDR k penězům ze Západu pomáhá účetním trikem. Do bilance svých aktiv započítává i poskytnuté úvěry, které ještě nezačala čerpat. „Pro úvěrovou důvěryhodnost NDR je to velmi pozitivní, pro skutečné zadlužení ovšem bez efektu,“ konstatoval Schürer.
Samotný státní dluh NDR problémem nebyl. Naopak – podle Bundesbanky koncem roku 1990 dosáhl 86 miliard západoněmeckých marek, což znamenalo pouhých 27 procent domácího produktu východního Německa. NDR se ale potýkala se složitým vnitřním dluhem. Třeba bytovou výstavbu financovala z obligací, miliardové nesplacené úvěry měly i podniky. Schopnost splácet mezinárodní kredity se tak mohla kdykoli zhroutit.
Vážnost situace později přiznal i Günter Mittag, tajemník SED pro plánované hospodářství. „Bez znovusjednocení Německa by se v NDR udála ekonomická katastrofa s nedozírnými sociálními dopady,“ řekl v roce 1991 v týdeníku Der Spiegel.
Schürer ve své zprávě počítal s tím, že půjčky bude NDR od mezinárodních bank potřebovat až do roku 1995. Tak daleko už ale historie východního Německa nedospěla.
Z libeňského nádraží vyjel 4. října 1989 první zvláštní vlak s východoněmeckými běženci, kteří se oklikou přes území NDR nakonec dostali na Západ. Poněkud ironicky týž večer východoněmecké velvyslanectví v Praze pořádalo recepci k 40. výročí založení socialistického Německa.
Fiasko režimu Slavit ale už nebylo co. Tranzit přes Prahu nakonec zvolilo přes 13 tisíc lidí. A i když se tehdejší československá média snažila uprchlíky vylíčit jako pomýlené a zmanipulované západní propagandou, byl vládou i stranou posvěcený přesun na Západ velkým fiaskem.
Pro NDR i Československo. „To, co se nyní odehrává, svědčí i o jakési renesanci nacionalistické pangermánské myšlenky, s níž mají evropské národy, mezi nimi i náš, neblahé zkušenosti,“ glosovalo Rudé právo vyklízení Lobkovického paláce a následný odjezd uprchlíků na Západ.
Svým způsobem mělo pravdu. Do pádu Berlínské zdi zbýval jen měsíc. A jakmile se rozdrolil jeden z nejviditelnějších symbolů rozdělené Evropy, znamenal následující vývoj pro Husákovo Československo skutečně jen „neblahou zkušenost“.
Husákův režim se zachoval přesně tak, jak mu poradila Moskva. V době hrozící politické i humanitární krize hrál mrtvého brouka. Pendrek na útěkáře V pondělí (2. října 1989 – pozn. red.) proud lidí od rána zesiluje a policie už přestává situaci zvládat. Rozhodující chvíle se odehrávají v podvečer. Zatímco probíhají intenzivní diplomatická jednání, policistům před velvyslanectvím v Praze vydal někdo kolem půl šesté rozkaz vytlačit Němce z ulice. Policie proto začala proti lidem postupovat s kovovými zátarasy. Později byly použity i gumové obušky. Uprostřed davu odnášely matky desítky malých dětí, vzadu zadržovali policisty mladí lidé, mezi nimi i několik Čechů… Ozývá se skandování Freiheit, Freiheit. Někteří Češi z okolních domů přinášejí čaj pro děti a nabízejí místa na přespání. Všichni odpovídají stejně. Musíme tady zůstat, nesmíme promeškat ten moment, kdy nás pustí dovnitř. Oni nás musejí pustit. Zdroj: Jan Urban, Východoněmecký exodus, Informace o Chartě 77, č. 18/1989
Rozpadající se NDR pomalu spěla ke státnímu bankrotu. Nad vodou ji přitom paradoxně držely půjčky ze Západu.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
