Trafikantské memorandum

Vzhledem k tomu, že všem třem koaličním politickým stranám jde především o to udržet se u kormidla, mohly si cirkus kolem takzvané programové části nové koaliční smlouvy odpustit. Stačilo dohodnout se na hlasovacím mechanismu.
Šéfové ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, kteří se pod dokument podepsali, už asi dosáhli té míry mocenské blazeovanosti, že si dělají z lidí dobrý den. Jinak by se snad v závazcích koaliční vlády nemohla objevit důchodová reforma nebo reforma zdravotnické péče. U Stanislava Grosse nebo Pavla Němce, jejichž hlavní životní zkušenosti pocházejí z politických kuloárů, by snad člověk takovou nesoudnost pochopil. Ale Miroslavu Kalouskovi už táhne na padesátku a mohl by mít rozum. I když možná, že ho má až přespříliš…
V koaličním programu se objevuje nový mezník – rok 2010 jako cílové datum klíčových reformních procesů. To znamená, že partneři počítají s tím, že zůstanou u moci nejen do roku 2006, ale minimálně další čtyřleté volební období. To je žádoucí přesvědčení ve vztahu ke stranické základně, ale riskantní rámec konkrétní vládní politiky. Stojí za pozornost, že Miloš Zeman je v tomto ohledu střízlivější. V politické obrození sociální demokracie doufá až od roku 2014, kdy už bude Stanislav Gross představitelem středního proudu a stranu růže prý ovládne nová, mladá krev. Všechny takovéto horizonty jsou ovšem ještě méně čitelné než počasí na týden dopředu. Nejpravděpodobnější je to, že vláda Stanislava Grosse má před sebou v ideálním případě dva roky.
Schválně, jak asi budou vypadat? Letos se nestihne víc než nový státní rozpočet. I jeho osud je neodhadnutelný. Dá se předpokládat, že například zemanovské křídlo sociální demokracie mladému mašinfírovi ještě řádně zatopí pod kotlem. První pololetí příštího roku může být - v případě, že rozpočet projde - věnováno plnění náročných vládních úkolů. Vesměs operativní povahy. Pak přijdou prázdniny a nové stresy s přípravou nového rozpočtu. Ale hlavně bude třeba od podzimu 2005 myslet na nové sněmovní volby. Reinkarnace US-DEU není pravděpodobná, opakování minulého volebního úspěchu sociální demokracie by se rovnalo zázraku. Bude tedy třeba udržet maximum pozic, které se tváří v tvář nebezpečí zásadní změny vlády udržet dají. A pro maximum vyšachovaných nalézt nové trafiky. Kdepak v tomhle kalupu myslet na reformy.
Je třeba říci, že experti, kteří koaliční program vyprodukovali, si byli těchto úskalí vědomi a vyřešili to po svém. Stylisticky. Nová vláda neslibuje přímo reformu zdravotnictví, ale „přípravu reformy zdravotní péče“. Neslibuje otevření trhu s bydlením, ale „přípravu jeho postupného otevření“. Neslibuje penzijní reformu, ale to, že „připraví důchodovou reformu a bude pro ni hledat společenský konsenzus“. Ferinové!
Jenže ono by to mělo být naopak. Nejdříve se najde konsenzus, a pak se reforma nejen připraví, ale začne i dělat. Jinak to dopadne stejně jako letos na jaře na Žofíně, kam si vláda pozvala experty a novináře pod záminkou, že jim představí důchodovou reformu. Šlo tehdy o švédský systém. A když tam experti představy vlády ztrhali, dopracovali se přítomní Vladimír Špidla a Zdeněk Škromach k tvrzení, že to vlastně ani žádná reforma nebyla, jen takový příspěvek do diskuse. Od té doby je kolem důchodové reformy ticho po pěšině. Až teď ji dle koaliční smlouvy udělá - vlastně připraví - pro změnu opět Zdeněk Škromach… Se zdravotnickou reformou je to jinak. Vláda má v šuplíku hned dvě. Ještě neprojednané. Od Marie Součkové i jejího nástupce Jozefa Kubinyiho. Od těchto výbušných dokumentů dá ovšem každý rozumný premiér ruce pryč. I Vladimír Špidla to odkládal, jak mohl. Až ho zachránila demise.
Programová část koaliční smlouvy byla asi připravena ve spěchu. Zůstala v ní tudíž zajímavá formulace, že „mít děti by se mělo vyplácet“. Doufejme, že se to na východním Slovensku ještě nečetlo. Jinak je možné, že Farkašovci už zapřahají. Je pravda, že při určitém stylu života abdikujícím například na zaměstnání, vzdělání, rozvoj osobnosti, se děti mohou stát prostředkem existence a jejich pořízení se materiálně vyplácí. Ministerstvo práce a sociálních věcí – alespoň dle toho, co bylo zatím zveřejněno - ovšem dospělo k názoru, že výhodnost mnohačetných rodin by bylo zapotřebí eliminovat, nebo - lépe řečeno - podmínit například pracovní aktivitou. Vedle zefektivnění systému sociální podpory a ochrany měla být důsledkem těchto opatření i úspora mandatorních výdajů. O tom, že by se ušetřené peníze vydaly jinde, nebyla řeč, protože se vycházelo z toho, že pro snižování deficitu veřejných financí je nutné něco obětovat.
Ale co nebylo, může být. Pasáž koaliční smlouvy, nazvaná Důstojný život pro všechny a podpora rodin s dětmi s dětmi, nemusí nutně svědčit o přesvědčení staronové politické elity, že papír snese všechno. Třeba zrovna slibům o podpoře mladých rodin a rodin s dětmi lze věřit. Dva roky utečou jako voda. Ani se nenadějeme a nové volby zaklepou na dveře. A před volbami se cukruje, to je svatá věc. Proč to tedy nedat na děti, když je mají nejen Slovani a Taliáni, ale ba i vegetariáni. Tato vládní koalice má potíže prosadit strategická opatření. Ale když jde o koryta, prokazuje velkou akceschopnost.