Zakládání národních parků faunu neochrání, zato koncesovaným lovcům by se to mohlo dařit
Nenechte se zmást obrázky táhnoucích tisícihlavých stád zeber a pakoní v národním parku Masai Mara a kapitálními sloními býky v Amboseli se zasněženými vrcholky Kilimandžára v pozadí. Keňa, která je nejoblíbenější východoafrickou destinací „safari turistiky“, zakázala jakýkoli lov již v roce 1977, tehdy s téměř jednomyslnou podporou milovníků přírody a ochranářských organizací po celém světě. Od té doby přišla tato země odhadem o 70 procent populace divoce žijící zvěře. Navzdory přísným trestům se pytlačí dál.
Spirála smrti
Katastrofální úbytek kdysi nesmírně bohaté africké fauny je projevem takzvané „tragédie obecní pastviny“, situace z teorie her popsané v šedesátých letech minulého století Garrettem Hardinem. Ten tvrdil, že když je omezený zdroj sdílen jednotlivci, z nichž každý má zájem o maximalizaci osobního užitku, bude výsledkem totální vyčerpání zdrojů a nakonec snížení užitku všech jednotlivců. Představte si africké savany, vypásané stále početnějšími stády stále vychrtlejšího dobytka, a všudypřítomné pytláky lovící původní zvířenu až do úplného vyhubení. „Tragédii obecních pahorků afrických“ máte před očima. A odehrává se na milionech kilometrů čtverečních.
Státní ochrana přírody by teoreticky měla této devastaci zamezit. Zřizování národních parků se nicméně na stavech zvěře na daných územích projevilo pozitivně pouze tam, kde náklady na dostačující správu velkoplošných území – v přepočtu přibližně dva dolary na hektar ročně – pokryly příjmy z turistiky. Takové parky a rezervace pochopitelně existují: jsou to ty, na jejichž jména si vzpomene i laik. Horské „gorily v mlze“ přežily občanskou válku ve Rwandě zčásti proto, že před válkou i po ní představovaly příjmy z gorilí turistiky druhý nejvýznamnější zdroj deviz této chudičké země. Většina chráněných území v Africe si na sebe ovšem nevydělá. A co se nevyplácí, zůstává stranou, státem zanedbáváno, jinými rabováno.
Další problém spočívá v tom, že divoká zvěř mimo chráněná území v řadě afrických zemí patří státu, nikoli domorodým komunitám nebo privátním pozemkovým vlastníkům. Samotný zákaz užívání „státního majetku“ tak neznamená nic jiného, než že zvěř představuje pro místní populace zátěž – dravci přepadají dobytek, stádo buvolů nebo slonů dokáže dokonale zlikvidovat úrodu. V zemích s dobrou ochranou to plodí četné konflikty, v zemích se špatnou ochranou to znamená vybití všeho, co přijde do cesty.
Obzvlášť velkou smůlu mají zvířata, která mají v sobě anebo na sobě nějakou koncentrovanou hodnotu – kožešinu, kly slonů, rohy nosorožců, zuby či drápy. Ze savany nebo buše mizejí jako první. Jestliže se zřizováním „papírových“ parků a „papírovým“ zákazem lovu nepodařilo tragédii obecní pastviny vyřešit, je dobré vyzkoušet jiné možnosti, dokud nebude pozdě. Jednou z nich je jasné definování vlastnických práv a využívání lovné zvěře jako obnovitelného ekonomického zdroje, které jsou navzdory romantickým představám nejlepší nadějí pro přežití africké fauny.
Zvěř jako obnovitelný ekonomický zdroj
Předpokladem úspěchu je, že daný stát je na celém svém území alespoň elementárně funkční, že je například schopen zbavit bojovné kmeny jejich kalašnikovů a uchránit hranici před vpády organizovaných pytláckých band. Zemí, které tohle v subsaharské Africe nezvládají, je bohužel dost.
Pozitivní příklady se přesto najdou. V Jihozápadní Africe, dnešní Namibii, již v šedesátých letech přiznala tehdejší vláda soukromým farmářům podmíněné vlastnické právo k volně žijícím zvířatům. Ohrožené druhy od té doby požívají zvláštní ochrany a lovit se smějí i na soukromých pozemcích jen na základě povolenek, nicméně přiznání vlastnických práv včetně práva lovu je hlavním důvodem, proč se populace zvěře na farmách zvedla o osmdesát procent.
Namibie si tuto legislativu ponechala a v roce 1996 ji rozšířila i na místní komunity, které si vytvoří komunální honitby na základě zvláštního právního předpisu. Mohou je využívat pro vlastní potřeby jako zdroje masa, mohou na nich umožnit za poplatek lov turistům, mohou honitby pronajmout podnikatelům v lovecké turistice, profesionálním lovcům, kteří jim dají nejlepší nabídku. Divoká zvířata se tak stala nikoli „věcným břemenem“, jehož ochranu si (většinou neúčinně) vynucuje vláda, ale ekonomickým zdrojem, z něhož mají domorodé komunity nemalý přímý finanční prospěch. Po deseti letech této ochranářské strategie zabíraly komunitní lovecké oblasti skoro patnáct procent území země, na nichž žilo přes dvanáct procent Namibijců. Pytláctví se podstatně snížilo a stavy zvěře na komunálních územích stouply.
Konečně třetí formou hospodaření se zvěří v Namibii jsou koncese na státní půdě, jež uděluje vláda v aukcích nejvyšší nabídce. Činí tak ale vždy profesionálním lovcům – operátorům, kteří složí náročné zkoušky v několika stupních, jsou řádně akreditováni stavovskou organizací a mohou se vykázat několikaletou praxí. Lovecká turistika je v Namibii velký byznys, který vynáší asi 70 milionů dolarů ročně. Byznysem je ovšem i „zazvěřování“ přebytky zvířat ze zdejších dobře spravovaných národních parků v aukcích, organizovaných ministerstvem životního prostředí a cestovního ruchu. Jak jinak, opět nejvyšší kvalifikované nabídce. Chovný černý nosorožec třeba vynese v aukci v přepočtu hodně přes milion korun, přičemž výnosy z aukcí putují do zvláštního fondu, z něhož se financuje ochrana namibijské přírody. Tato symbióza přísné ochrany a profesionálně zvládané komerce, z níž mají všichni prospěch, je nejlepší garancí přežití unikátních namibijských ekosystémů do budoucna.
Lovem k záchraně
Zatímco safari keňského typu, zaměřená na masového turistu, jsou drahá na infrastrukturu a většina zisků zůstává mimo Afriku, lovecká turistika vychází v přepočtu na návštěvníka řádově výnosněji a hodně peněz zůstává v zemi. Klasické tří až čtyřtýdenní lovecké safari může stát v případě nákupu celého „balíčku“ včetně vyhledávaných „vlajkových“ zvířat (jako slon, buvol, lev nebo levhart) snadno i přes sto tisíc dolarů. Kdo se spokojí s lovem běžných druhů antilop na jihoafrických soukromých rančích, může si vybírat na vysoce konkurenčním trhu s tisíci provozovatelů a zaplatí za týden v rozmezí od dvou do čtyř a půl tisíce dolarů. Ceny však ani zdaleka nezahrnují celkové náklady spojené s loveckou turistikou.
Samostatnou kapitolu představuje lovecká turistika v zemích, které leží mimo okruh běžných safari, často bez jakékoli turistické infrastruktury. Země jako Kamerun, Středoafrická republika nebo Etiopie si vytvořily na trhu zvláštní niku především díky zvířatům, která v podstatě nelze jinde v Africe ulovit. V případě přelidněné Etiopie, kde byla v posledních čtyřiceti letech skoro všechna zvěř vybita pytláky a kde jsou nejhojnějšími zvířaty v národních parcích domácí krávy, ovce a kozy, přežívá endemický druh nyala horská paradoxně díky tomu, že poplatek za trofej této velké antilopy činí patnáct tisíc dolarů. Úřady a místní komunity, jež dostávají od koncesionářů značnou část výtěžku, tak mají důvod ji chránit. Povolenky na odlov představují necelé procento populace ročně, což je mnohem méně než přírůstek.
Obdobně lze jen v Kamerunu a Středoafrické republice lovit další speciality pro fajnšmekry – antilopy bongo nebo antilopy Derbyho. Jejich populace chrání majitelé loveckých koncesí, kteří se snaží potlačovat pytláctví a loví jen starší samce s kapitálními trofejemi. Oba druhy tak v těchto státech přežívají v docela slušných počtech, v řádu tisíců. Naopak v Keni, odkud pocházejí všechny antilopy bongo chované v zajetí (zoo ve Dvoře Králové patří k nejvýznamnějším světovým chovatelům), byla tato charismatická zvířata v národních parcích a rezervacích téměř vyhubena pytláky – zbývá jich asi 140. Západní poddruh antilopy Derbyho, který zachraňují čeští biologové v Senegalu, přežívá v přírodě v počtu asi 170 kusů. I když se řešení pro neustále huntovanou africkou faunu nabízí, „tragédie obecních pahorků afrických“ na příliš mnoha místech zatím neskončila.
