Hon na politiky směřuje k fiasku, kdy odsouzen bude jen ten jediný, kterého policisté chytili s miliony v krabici od vína
Příběh Michala Haly, mladého sociálního demokrata a svého času vlivného manažera Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), je momentálně nejstarší šetřenou korupční kauzou zasahující do vysokých pater politiky. Nebo tak si to alespoň mysleli a možná stále myslí vyšetřovatelé a státní zástupci. Jak se ale zdá z rozhovoru, který Hala poskytl týdeníku Euro, záležitosti se sunou k obvyklému konci.
Jakkoli se Hala cítí nevinným a jakkoli se původní policejní konstrukce rozpadla a je pravděpodobné, že mu soud dá za pravdu, je nevyvratitelnou skutečností, že stavby silnic, dálnic a železnic může v Česku považovat za čistý byznys jen opravdu mimořádně naivní člověk. A o poměrech a vlivech v ŘSD by se daly psát hodně napínavé detektivky. Nakonec velké stavební zakázky jsou všude na světě z hlediska korupce asi nejrizikovější aktivitou státu. Tedy hned po zbrojařině.
Zvěsti nejsou zločin Jenže nějaké pověsti, byť pravděpodobné a indiciemi doložitelné, nelze kvalifikovat jako trestný čin. Když očekáváme, že policie bude v korupčních kauzách konat, tak to neznamená, že bude konat cokoli a jakkoli. Od obecného podezření musí vést cesta k zatčení přes shromáždění skutečných a relevantních důkazů a to byl, je a asi ještě hodně dlouho bude pro české policisty hodně velký problém. Když k tomu připočteme společenskou objednávku a touhu policistů a státních zástupců po mediální slávě a nedotknutelnosti, je zaděláno na vážný a těžko řešitelný společenský problém.
Už dlouho je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení mají dříve pachatele než trestný čin a věnují neskutečné úsilí, často v nejlepším případě na hranici zákona, aby na dotyčného něco našly. Kdysi pověstný Halův seznam by pro ně byl pokladem nevyčíslitelné ceny a některé současné kauzy vypadají, že po něčem podobném pátrají dodnes. A když žádný seznam neexistuje, tak se hledá slabý kus, který něco řekne, bez ohledu na to, zda je to pravda, či nikoli.
Halovo obvinění z přechovávání dětské pornografie zavání více než málo a připomíná praktiky policistů z kauzy Nagyová, když se v důkazní nouzi snaží vydolovat na své oběti jakékoli obvinění, které by je mohlo alespoň na pár dalších týdnů denunciovat a ničit jim život.
Posedlost Al Caponem Možná naše takzvané elitní policejní útvary žijí v jakési posedlosti bájí o Al Caponovi, kterého sice nedostaly pro jeho mafiánské zločiny, ale na daňový únik. Jenže i ten daňový únik musí být viníkovi prokázán a tady jsme u problému. Důkazy často chybějí nebo je nekompetentní policisté úmyslně, či neúmyslně dezinterpretují.
Hon na politiky, který začal možná opravdu případem Michala Haly, se blíží k trapnému konci, kdy odsouzen pravděpodobně bude jen ten jediný, kterého policisté chytili s miliony v krabici od vína. Je to asi důkaz o nezávislosti soudců, kteří zatím nepodléhají společenské objednávce.
Jenže co s tou společenskou atmosférou, podle níž je každý politik a vysoký státní úředník zločinec a každý, kdo se uchází o státní zakázku, korupčník? Tato atmosféra, která vynesla k moci Andreje Babiše slibujícího, že „to zařídí“, zatím vede jen k tomu, že každý má strach rozhodnout, nic se nestaví, nemodernizuje a v lidech roste nedůvěra v demokracii. Zdá se, že je na stole docela závažná otázka, zda z řetězu práva utržená policie není společensky nebezpečnější než ta zatracená korupce. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
