Otočit kolo dějin nebude snadné
Otočit kolo dějin nebude snadné. Jakýkoli režim narazí na rozdílný vývoj jednotlivých částí země, slabé instituce a spletité zákony
Po pádu tuniského a egyptského prezidenta se mnoha lidí zmocnila naděje. Stejný osud předpovídali i dalšímu letitému diktátorovi – Muammaru Kaddáfímu. Ten ale ukázal, že se moci nehodlá vzdát tak snadno.
Libye má na rozdíl od okolních států několik specifik. Její území a nerostné bohatství je větší, obyvatelstvo méně početné a národní identita křehčí. Také dějiny Libye jsou traumatičtější, poznamenané tím, že zemi v průběhu téměř celé její historie ovládal někdo druhý. Navíc tři hlavní provincie, z nichž se dnes Libye skládá, prošly odlišným historickým vývojem: Tripolsko na severozápadě sdílelo osudy sousedního Tuniska, někdejší obilnice starověku Kyrenaika na severovýchodě byla vždy více či méně spjata s Egyptem a pouštní Fezzán na jihozápadě se vyvíjel spíše v izolaci. Tato odlišná zkušenost způsobila, že na sebe obyvatelé těchto provincií často hledí s nedůvěrou.
Spojit nespojitelné
Kaddáfí měl pro spojení rozdílných oblastí a tradic svůj recept. Přišel s nápadem, že všechny instituce musejí být spravovány přímo masami (džamáhír). Tím se měla zaručit dokonalá džamáhíríje, tedy politický systém, v němž údajně panuje přímá vláda lidových mas bez prostřednictví politických stran.
Libyjcům tak poprvé v dějinách mělo být umožněno vládnout své zemi. Výsledek byl ale zcela opačný: samotní Libyjci se na vedení ani v nejmenším nepodíleli a všechny rozhodovací pravomoci si uzurpoval Kaddáfí.
Uplatňoval tak politiku, která zařadila Libyi po bok zemí, jako byl Saddámův Irák či Chomejního Írán. Všechny tyto státy se označovaly za „revoluční“. Byť se lišily v detailech, všechny se snažily do politického procesu zahrnout „masy“. Mělo se tak stát prostřednictvím nejrůznějších uličních výborů, mládežnických spolků a celé řady podobných orgánů, které měly obyvatelstvu poskytnout pocit politického začlenění. Ve skutečnosti se ale jednalo o pouhé proklamace.
Bylo tu však také něco, čím se Libye podobala těm blízkovýchodním režimům, které naopak obyvatelstvo z politického procesu zcela vyloučily. Kdykoli se totiž schylovalo ke krizi, ať už ekonomické či politické, všechny tyto státy reagovaly stejně: tvrdými represemi.
Stvořitel i ničitel
Kaddáfí byl během čtyř desetiletí své vlády vždy schopen zlomit jakýkoliv odpor „zbloudilých psů“ pomocí teroru. Desítky Libyjců doma i v zahraničí byly zavražděny jeho agenty. Tisíce lidí uprchly do exilu. V 90. letech se většina represí odehrála v Kyrenaice, kde byl odpor vůči Kaddáfímu kvůli ekonomickému zanedbávání tradičně nejsilnější.
Příjmy z ropy se z velké části rozplynuly v nákupech zbraní, podpoře revolučních hnutí po celém světě nebo skončily na zahraničních privátních kontech Kaddáfího rodiny a jeho nejbližších spolupracovníků. A stejně jako v Egyptě či Tunisu i Kaddáfího příbuzní a chráněnci v Libyi monopolizovali většinu lukrativních obchodních příležitostí.
Kaddáfí své zemi vždy vládl metodou rozděl a panuj. Toho se týkala i promyšlená taktika na rozdrobení moci kmenů. Kaddáfí do nejrůznějších institucí dosazoval členy z rozličných kmenových federací a periodicky je obměňoval. Zároveň mezi nimi podporoval rivalitu a krevní mstu. To se projevilo zejména v armádě, kterou on a jeho příbuzní tímto způsobem kontrolovali.
Libye je navíc země, která jen těžko drží pohromadě. I když bylo její území od nepaměti spojnicí mezi nilským údolím a západní částí Afriky, rozdíly se v průběhu staletí spíše prohlubovaly. Zatímco na pobřežní území začali pronikat už před naším letopočtem Féničané, Kartaginci a později i Řekové a Římané, jižní část země ovlivňovaly spíše kočovné kmeny berberů. V sedmém století se pobřežní části Libye dostaly pod nadvládu Arabů a postupně byly součástí několika arabských panství. Rozsáhlejší arabizace začala v 11. století, kdy se přes celé území převalila další vlna arabských kočovníků, kteří se smísili s původním berberským obyvatelstvem.
Kořeny džihádu
V roce 1551 Tripolsko obsadili osmanští Turci a pobřežní části Libye se staly až do roku 1911 osmanskou provincií. Osmané vládli podle dobře zaběhnutého scénáře. V čele stál Istanbulem dosazený místodržící, který měl k ruce sbory profesionálních zahraničních vojáků a námořnictvo. Vedle nich se však později vytvořil islámský náboženský řád Sanúsíja, který se v 19. století usadil v Kyrenaice, sjednotil tamní roztříštěné arabské kmeny a nastolil svou vládu. Jeho odboj proti Osmanům se ale časem zaměřil na dalšího vetřelce. V rámci evropského boje o africké kolonie začala o tuto část černého kontinentu usilovat Itálie. V září 1911 předložila Osmanům ultimátum, v němž žádala odstoupení Tripolska a Kyrenaiky. Osmanská vláda to odmítla. Následovala italská vojenská invaze, po níž v té době už rozpadající se Osmanská říše postoupila své libyjské provincie Itálii, a oficiálně tak ukončila svou několik staletí trvající nadvládu.
Italové se po odchodu Turků domnívali, že obsazení zbylých částí země bude již jen otázkou času. Podcenili ale odpor místního obyvatelstva. Zejména Kyrenaika a Fezzán pod kontrolou sanúsíjů jejich snahám urputně vzdorovaly. Italové proto zvolili tvrdší postup. Začalo násilné vystěhovávání obyvatelstva do koncentračních táborů, vypalování vesnic, letecké bombardování a trávení studní. Tři desetiletí italské kolonizace tak vedly mimo jiné k tomu, že o život přišla čtvrtina Libyjců. A tato kolonizace stejně jako nadvláda Turků v Libyjcích podnítila ducha džihádu, ozbrojeného boje proti okupantům.
Extrémní chudoba
Během druhé světové války Italové na území Libye bojovali proti Britům a po roce 1943 byla celá země okupována spojenci. Britové ovládli Kyrenaiku a Tripolsko, Francouzi Fezzán. Staletí cizí nadvlády skončila až v roce 1951. Do čela země se postavil bývalý emír Kyrenaiky a představitel sanúsíjského řádu, Muhammad Idrís I. as-Sanúsí.
Země do nezávislosti vstoupila s tíživým dědictvím dlouholeté koloniální nadvlády a ničivých dopadů válek. Řadila se k nejzaostalejším a nejchudším zemím rozvojového světa. Přes 85 procent všech Libyjců bylo negramotných.
Ke změně neutěšené pozice extrémně chudé země došlo až v padesátých letech minulého století. Objev ropy učinil z Libye jednu z nejbohatších afrických zemí. Její obyvatelstvo se ale z nově objevených nalezišť nemělo těšit příliš dlouho. V roce 1969 totiž skupina mladých důstojníků v čele s Muammarem Kaddáfím provedla vojenský převrat. A přestože Kaddáfí zakrátko vyhlásil zavedení moci lidu, džamáhíríju, tedy směs islámského a beduínského socialismu, o společném vlastnictví ropy už nemohla být řeč.
Tíživé dědictví
Kaddáfí v jednom ze svých projevů ze 70. let prohlásil, že se k moci dostal pomocí síly jako vůdce revoluce a že pouze pomocí síly může být odstraněn. Stejně tak nedávno pronesl, že on stvořil Libyi a on bude také tím, kdo ji zničí. Libye po Kaddáfím bude bezpochyby chaotickým místem. Kaddáfího vláda stejně jako italský a osmanský kolonialismus zemi poznamenaly dědictvím slabých institucí, spletitých zákonů a palčivých antagonismů. Odstranění tohoto dědictví si vyžádá čas, mnoho úsilí a bohužel i obětí. Zdá se, že trauma z Kaddáfího vlády v Libyjcích posílilo národní identitu více než jakákoli dřívější událost. Navíc Libye má elity, zejména v zahraničí, které jsou pro ni schopné něco pozitivního vykonat. Změna by tentokrát ale rozhodně měla přijít od Libyjců samých, ne od někoho druhého. Už nyní jsou totiž slyšet hlasy, které říkají, že v případě západní intervence přestane být svržení tyrana úkolem číslo jedna a obnoví se duch džihádu z dob Turků a Italů.
