Třetina země je zamořena

Hlavním rizikem pro ovzduší v České republice jsou automobily

Zpráva vlády o životním prostředí za minulý rok odeslaná do Parlamentu je alarmující, ale veřejnost nic. Dokument, který by měl burcovat ke změně špatně nastavených trendů, jež v některých směrech vedou k dlouhodobému zhoršování kvality života, zanikl v momentálním bezvládí a v komunální předvolební vřavě. Ani nevládní organizace po starém zvyku nezmobilizovaly síly, aby vytvořily důstojnou oponenturu.
Klid, který provází vydání této zprávy, je nebezpečný. Bezbřehý optimismus devadesátých let, kdy velké státní investice vyvolávaly viditelná zlepšení čistoty ovzduší či vod, už nemá v Česku místo. Protože právě české ovzduší dnes prochází vážnou krizí, ovšem způsobenou jinými látkami, než kterých jsme se zbavili v devadesátých letech. Tehdy byly nejvážnějším znečištěním oxidy siřičitý a uhelnatý z tepelných elektráren a olovo z dopravy. Dnešní elektrárenské a teplárenské technologie oba oxidy potlačují a olovo zmizelo z pohonných hmot úplně. Zato velmi nebezpečně přibylo miniaturních prachových částic zejména ze spalování v naftových motorech. Také jsme čím dál tím víc zamořováni polycyklickými aromatickými uhlovodíky, především benzenem a jeho deriváty, o jejichž přítomnost v ovzduší se přičiňují pro změnu benzinové motory. Všechny tyto škodliviny se výrazným způsobem podílejí na poruchách krvetvorby a jsou karcinogenní. Tento druh znečištění, který se v minulosti omezoval jen na dopravně či průmyslově exponované plochy, dnes zamořuje už celou třetinu území republiky. Ovšem i zátěž oxidem siřičitým a uhelnatým, ale také prachem a polycyklickými aromatickými uhlovodíky, se přesunula z kouřových vleček elektráren přímo nad města a vesnice, protože občané se navzdory úřady organizovaným trendům zavádění ušlechtilých, ale čím dál dražších energií pro vytápění houfně vracejí k neodsířeným uhelným kotlíkům. Ba co víc, pružně reagují na současné konzumentské trendy nadměrného zvyšování množství plastových obalů a jejich spalováním vysílají do svého okolí neuvěřitelný mix jedovatých látek.
Krom zhoršování stavu ovzduší upozorňuje zpráva na zvyšující se zvukovou zátěž obyvatel, na znečištění vodních nádrží, provázené vodním květem, na menšící se schopnost krajiny zadržovat vodu a na nebezpečí povodní. Také na další rizika spojená s dopravou, včetně nebezpečných otěrů brzdových destiček, pneumatik a silničních povrchů a rovněž na havárie všemožných nákladů a na mnoho dalších rizikových trendů.
Ještě víc toho však zpráva ukrývá. Je ještě příliš zatížena minulou praxí mnoha odborných autorů ulamovat ostny nepříznivým závěrům a zdůrazňovat ty úspěšné. Šéfové se odjakživa raději chlubí úspěchy než analytikem-potížistou, který stále někde objevuje vady. Jenže smyslem této zprávy není těšit šéfy. Jejím účelem je zprostředkovávat komplexní informaci o stavu životního prostředí občanovi a pro toto zadání nestačí shrnout závažná zlepšení a zhoršení na dvou úvodních stránkách a ostatní texty ponechat bez závěrů, co kdo si v nich vyčte. Přitom mnohé pasáže jsou psány v jazyce ptydepe, takže člověk-nespecialista v úzkém oboru si v nich může číst jen se seznamem zkratek v ruce.
Díky však za zprávu i v této podobě. Odborník i laik z ní musí vyčíst základní charakteristiku českého životního prostředí v roce 2005: stagnace. Toto zjištění by tak jako tak mělo motivovat lidi i úřady ke snaze po zlepšení stavu. Jenom absencí materiálů, které by analyzovaly skutečné problémy životního prostředí, si lze vysvětlit, že čeští občané hodnotí stav svého životního prostředí výše než ostatní obyvatelé EU.
Příliš optimistický přístup k vývoji životního prostředí, opírající se o úspěchy razantních kroků z devadesátých let, vedl rovněž k tomu, že lidé tuto oblast přestali vnímat jako problém. Zatímco těsně po roce 1989 bylo životní prostředí na prvním místě občanského zájmu, nyní je s pouhými dvěma procenty na samém konci žebříčku hodnotových preferencí. Nikomu přitom nepřipadá divné, že jsme v celé Evropské unii zemí s nejvyšší energetickou spotřebou na hlavu. Většinu zmíněných negativních trendů lze ovšem zvrátit. Prvním úkolem je však prolomit spokojený klid. Autorů i veřejnosti.
Škody způsobené na přírodě a krajině jsou ovšem většinou nevratné. Přesto se zpráva ohrožením krajiny a biodiverzity necitlivými zábory půdy a dalšími antropogenními jevy zabývá spíš okrajově a stejnou chybu bohužel dělá i tato reflexe.