Specialistka sekce Art Banking z UniCredit Bank Marina Votrubová v rozhovoru s redakcí Euro.cz vysvětluje, jak se vyhnout padělkům i proč by měl mít majitel ke své sbírce citový vztah.
V současné době se na každém rohu skloňuje inflace a potřeba investovat. Zároveň se asi všichni shodneme, že doba je náročná, a tak spousta lidí říká, že jim s odreagováním pomáhají právě hezké věci. Zní mi to jako ideální situace pro byznys s uměním…
V každém období, které je nestálé a specifické, lidé přemýšlí, co koupit a kam uložit peníze, aby o ně nepřišli. Myslím si ale, že obrovský zájem o umění začal už dříve a inflace tomu jen trochu pomáhá. U našich klientů ale nepociťuju, že by začali nakupovat umění konkrétně kvůli inflaci.
Umění se prodává ve velkých objemech už od covidu, kdy lidé seděli doma a neutráceli za jinak běžné věci, jako je cestování nebo restaurace. Zároveň většina aukčních síní přešla do online prostředí a umění bylo najednou dostupné z domova. Prodeje šly nahoru díky technologiím, které to umožnily.
O jaké umělecké směry a formy je zájem největší?
Vždycky to byly a stále jsou obrazy. Myslím si, že stále platí, že Češi mají nejradši české umění. Trh nejvíc drží a táhne česká moderna. To znamená především díla z meziválečného období.
Když se podíváme na rekordní dražby, tak v loňské TOP 10 byla asi pětkrát Toyen, jeden raritní Kubišta, potom Fila, Kupka a Preisler… Všechna tato díla vznikla v první polovině 20. století. K nim se v oblibě přidávají pozdější práce, třeba ze 60. let, a teď mám i klienty, kteří začínají sbírat současné umění.
Kolik klientů vůbec máte?
Naši službu každý rok využívají vyšší desítky lidí. Mohou se na cokoli zeptat, a my je provedeme nákupem uměleckého díla třeba i v aukci, najdeme jim experta na konkrétní dílo… Pak pořádáme prohlídky výstav nebo předaukčních výstav, na každou z nich přijde v průměru 30 až 40 lidí. To znamená, že za rok se k nám dostane třeba 500 klientů a z nich se pak rekrutují ti, kdo potřebují s uměním poradit.
Jaký typ lidí se stává vašimi klienty? Existuje mezi nimi nějaký spojovací prvek?
Naším typickým klientem je muž ve věku kolem 50 až 60 let. Umění samozřejmě kupují i ženy, ale je jich méně.
Zajímají se sami o umění? Jsou odborníky, případně dokonce sami tvoří, nebo chtějí prostě uložit finance?
Větší procento jsou určitě lidé, kteří mají k umění vztah, nechtějí ale střelit vedle, a tak se zajímají i o to, které dílo má potenciál udržet si hodnotu v čase. Pak samozřejmě existují lidé, kterým jde o finanční hodnotu v první řadě, ale naštěstí jich potkávám minimum.
Citová hodnota
Má smysl investovat do umění, i když člověk nemá na kontě miliony, ale třeba jen pár desítek tisíc, které chce uchovat, a zároveň ho baví kultura?
Myslím si, že určitě ano. Vždycky je dobré si říct, kolik si mohu dovolit utratit, a pak věnovat pozornost osobním preferencím, jestli se mi dané dílo líbí, zda mě k němu něco táhne... Nepamatuji se, že bych klientovi poradila, ať si něco koupí jen proto, že je to dobrá investice.
Jednou se vám může změnit vkus, protože to se děje velké většině sběratelů. To, že se vám dílo už tolik nelíbí, vás podle mne nebude mrzet tolik, jako když si něco koupíte pouze a jen jako investici a za 20 let zjistíte, že to nikdo nechce, a že jste tím pádem přišli o peníze. Naštvete se, a to je mnohem horší pocit. Zatímco pokud vybíráte intuitivně, srdcem, vážou vás k dílu i procesu nákupu emoce a hezké vzpomínky.
Jak naceňujete obrazy mimo aukce a jak určujete vyvolávací ceny?
Já tohle konkrétně nedělám, protože stojím na druhé straně. Ceny nastavují galerie a aukční síně, obchodníci s uměním nebo umělci. Pomocí veřejně dostupných zdrojů klientovi zjistím, kolik onen umělec běžně stojí, ale musím vždycky pamatovat na to, že každé dílo je unikátní.
Jedno dílo od daného umělce stojí statisíce a jiné od téhož autora, ale z žádanějšího období může stát miliony. Příkladem může být Antonín Procházka a koneckonců i Toyen, jejíž díla z 50. a 60. let začali sběratelé oceňovat až v nedávných letech.
Každé dílo má svoji historii, ta hraje při tvorbě jeho ceny velkou roli… Pro sběratele jsou důležité informace, jako je to, kdo ho v minulosti vlastnil, v jaké sbírce bylo dílo uloženo, kdy a kde ho vystavili, jestli bylo publikované, prostě celý jeho příběh…
Bez znalce ani ránu
Jak posuzujete pravost děl? Podle interních informací od lidí, kteří umění přímo studovali, nebo ho tvoří, to vypadá, že trh s ním je plný padělků a sběratel si nikdy nemůže být jist, zda kupuje pravé dílo. Jakým způsobem můžete zajistit, aby měl alespoň co největší šanci?
V první řadě je důležité, od koho kupujete. Vždy doporučuji nakupovat v renomovaných galeriích, popřípadě z ateliéru umělce. Když hledáte jenom na internetu a prodejce vám nechce z nejrůznějších důvodů umožnit obraz vidět, je to podezřelé. Vy si ho musíte prohlédnout, v nejlepším případě konzultovat s někým, kdo vám poví, jestli je v pořádku.
Důležité jsou certifikáty pravosti, expertízy od znalců, kteří dílo posoudili. Nejlepší je obrátit se na ty, kteří se konkrétním umělcem či obdobím zabývají. Když budu potřebovat posoudit Kupku, vím, za kterým expertem půjdu, protože se Kupkovi věnuje dlouhodobě a je pro svoji odbornost uznávaný.
Kdysi se mi stalo, že si můj klient v jedné galerii vyhlédl pastel Zrzavého, ale neměli k němu vyjádření od konkrétní znalkyně, tak jsme jí zavolali. Přesně věděla, o jaké dílo jde, a protože si dílem nebyla jistá, odmítla vydat posudek. Tak jsme věděli, že něco není v pořádku. Klient si tehdy obraz bez expertízy této uznávané znalkyně nekoupil. K nákupu umění je třeba se stavět s rozumem a brát ho seriózně.
S kolika znalci spolupracujete?
Když někoho potřebuju, tak si ho najdu. Hledám konkrétní znalce pro konkrétní obrazy.
Sbírat v utajení
Vrátily se po konci pandemie aukce do fyzické podoby, nebo zůstaly v online prostoru?
Většinou se to řeší hybridně. Odehrávají se fyzicky, takže tam můžete osobně jít, ale zároveň se přihazuje i přes online servery. Tohle covid výrazně změnil. Aukce předtím probíhaly jen za osobní účasti nebo po telefonu, popřípadě se dražilo zanecháním limitu, ale teď to jde mnoha způsoby.
Co z toho více vyhovuje vám?
Pro mě je vždycky důležité si dílo předem osobně prohlédnout. Na fotce může obraz vypadat nádherně, a pak vás třeba zklame, nebo naopak. Díla mají zkrátka naživo jiný výraz, může vás překvapit barva či velikost.
Co se samotné aukce týká, pro mnoho lidí je komfortnější se dražby neúčastnit kvůli anonymitě. Za žádných okolností nechtějí být vidět, takže se nechávají zastupovat poradci a obchodníky s uměním nebo právníky, kteří tam za ně číslo zvedají. Jiní zase rádi sami draží, užívají se ten pověstný adrenalin, ale stačí jim být na telefonu či u počítače. Také nechtějí, aby okolí vědělo, že sbírají, že mají peníze nebo že koupili konkrétní obraz z bezpečnostních či jiných důvodů.
Je ale i hodně těch sběratelů či kupců, kteří nejraději nakupují v sále a nevadí jim, že jsou u toho viděni. Mají prostě tu atmosféru rádi.
Žijí v Česku světově známí a uznávaní znalci a sběratelé?
Pár lidí tu určitě sbírá i světové umění. Napadá mě třeba Richard Kučík, který má v Čeladné hotel Miura. Postavil ho na zelené louce, vypadá jako vesmírný koráb a visí mu tam Damien Hirst, Jean-Michel Basquiat, Andy Warhol a další skvělé věci. Dokážu si představit, že má kontakt na světové galerie.
Jsou tu i jiní významní sběratelé, kteří systematicky umění sbírají. Třeba manželé Pudilovi otevřeli v Praze novou Kunsthalle, jistě nakupují i v zahraničí. O mnohých sběratelích ale ani netušíme, jak velké mají sbírky. Nejsem si ale jistá, jestli můžeme někoho odsud označit za světového sběratele ve stejném slova smyslu, jako byl Solomon R. Guggenheim nebo v dnešní době třeba bratři Lauderové, Mera a Don Rubellovi a mnozí další.
Ani Medu Mládkovou?
Ta by se tak jistě brát dala. Objevila Kupku v době, kdy o něj nikdo zájem nejevil, a je pro nás významnou a zajímavou osobností, kterou ctíme. Ve světě však existuje strašně moc sběratelů, napadá mne nespočet těch amerických, kteří věnují celou sbírku nějakému muzeu, kde po nich pojmenují pokoj či celé křídlo, založí vlastní muzeum či nadaci. Najednou se pohybujeme v úplně jiných dimenzích.
Když má člověk doma opravdu stovky obrazů a dalších děl, jak se o ně má starat, aby se neznehodnotily? Vyžadují obrazy speciální klima?
To je u každého díla individuální. Jinou péči musíte věnovat soše pro venkovní prostředí a jinak se budete starat o kresbu starého mistra na papíře. Existují profesionální depozitáře umění, kde si za nijak závratné částky můžeme díla uložit. Dneska už ale umění neznamená jen obrazy a sochy, některá díla jsou třeba performativního charakteru, jsou nehmotná, podléhají zkáze a podobně.
Je možné si koupit happening?
U performance jde hlavně o koncept, ideu. Jednou se udála a někdy byla i zaznamenána. Takže spíš jde o její záznam, který se uchovává, vystavuje. To, co bylo zaznamenáno před 30 či více lety třeba na VHS, se dnes běžně nedá pustit, takže musíme přemýšlet i o tom, jak takové dílo uchovat pro další generace.
Kryštof Kintera třeba udělal sochu poskládanou z brambor, které se do konce výstavy zkazily. Kdyby si takové dílo někdo koupil, autor by musel říci, čím se scvrklé kusy v případě dalšího vystavení nahradí. Vzpomínám, že Stanislav Kolíbal pokreslil stěny Galerie Zdeňka Sklenáře a po skončení výstavy byla díla zabílena. To, že kresby nakonec zmizely, bylo také součástí díla, autorova konceptu.
Rekord za 120 milionů
Vaše kolegyně Barbora Půlpánová říká, že „umělec by neměl obcházet galeristy, ale galerista by měl umělce hýčkat a chránit před útoky neférových překupníků umění a správný sběratel by neměl umělce nutit prodávat pod cenou“. Souhlasíte?
To je ideální stav, ale myslím si, že tak to funguje jen tam, kde je trh rozvinutější, ale rozhodně ne u nás. Tady, když něco chcete, jako prvního voláte umělce.
Kdyby to fungovalo ideálně, pomohlo by to nastavit správná pravidla a pro nečestné překupníky by nezbýval prostor. I u nás jsou ale galerie ,západního‘ střihu jako Hunt Kastner, které se o své umělce starají, propagují je, dělají jim výstavy a vozí je na světové veletrhy. Je to pro ně zároveň velká práce a námaha, která něco stojí, a je proto fér, že pak za umělce zcela řídí prodej.
Byl někdy nedávno ve vaší přítomnosti prolomen velký rekord?
Nedávno slavný Kubištův Staropražský motiv zlomil rekord všech českých aukcí. Prodal se s aukční přirážkou za víc než 120 milionů. Na této aukci jsem ale bohužel nebyla, ačkoli to prý byla skvělá podívaná.
Minulý rok byl celkově rekordní ve všech směrech. Měl největší obrat a spoustu autorských rekordů, které se týkaly moderních i současných umělců. Online aukce jely na plné obrátky.
Zažila jste někdy aukci, která byla opravdu o nervy?
Při jedné ze svých prvních aukcí jsem hned dražila Medka a Sýkoru, dvě milionová díla. Byla jsem tak nervózní, že mě to úplně pohltilo. Vedle mě stál ten, pro kterého jsem číslo zvedala. Měla jsem daný limit, ale on v určité chvíli převzal iniciativu, protože ho přemohly emoce a ke konci dražil sám. Hnal to vysoko a pak měl trochu výčitky, že to neměl dělat a že se nechal unést. Myslím si ale, že dneska, po 15 letech, je rád, protože ty věci se dostaly do úplně jiné cenové kategorie.
Vy sama do umění také investujete?
Sběratelem bych se nenazvala, ale pár prací současných autorů mám. Naposledy jsem se rozhodla si koupit krásnou fotku od Aleny Kotzmannové. Pořád na ni někde narážím, provází mě už snad 15 let, tak jsem si říkala, že pořídit si ji bude to pravé. Neřeším, jestli to bude dobrá investice, ta fotka je důležitá pro mě osobně. I když to, že Alena Kotzmannová patří mezi ceněné autory, mě těší taky.
