Peněz bude i letos dost a oslnivý příběh růstu světových trhů bude pokračovat. Zabránit tomu může jen několik „maličkostí"
Letos oslavíme jedno smutné výročí. Deset let od finanční krize, která odstartovala pádem Lehman Brothers v září 2008. Jejím dědictvím jsou současné rekordní ceny akcií i dluhopisů na vyspělých trzích v čele se Spojenými státy a Evropou.
A nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo měnit. Centrální banky sice začaly mírně omezovat pumpování peněz do finančního systému, ale příliv se nezastavuje. Rok 2018 tak může být stejně oslnivý jako ten loňský, kdy americký Dow Jonesův index, který měří výkonnost tamní burzy NYSE, hned několikrát prolomil rekord. A proč by jízda nepokračovala dál, když celou mašinerii prakticky nikdo nechce zastavit?
Centrální bankéři, kteří mohou bubliny na akciích či dluhopisech přiškrtit, chápou, že kdyby začali přísun levných peněz omezovat příliš drasticky, ekonomiku přidusí a snese se na ně kritika politiků i celého finančního světa. A akademičtí ekonomové, kteří vidí reálná rizika, nemají vliv.
Pro investory tedy může být letošek zase optimistický a úspěšný. Vždyť je to snadné, stačí nasypat peníze do fondu, který kopíruje index, nezabývat se pracně tím, která firma má zdravou strategii a která je řízena šílenci. Čtenář týdeníku Euro ale jistě tuší, že v našem „krásném novém světě“ se už objevují trhliny.
Pro tuzemskou ekonomiku je jedním z největších rizik náhlý odliv kapitálu, k němuž by lehce mohlo dojít. Stačí, aby získaly navrch euroskeptické nálady, jež přiživují hlavně okamurovci a komunisté, a vláda nedopatřením vyhlásila obecné referendum o vystoupení Česka z Evropské unie, tedy czexit.
Na samotný odchod z EU by přitom ani nemuselo dojít. Stačí, že by nad Českem visela možnost, že k němu může dojít.
Čeští rezidenti i nerezidenti by na to zareagovali racionálně a své peníze by hromadně posílali na zahraniční účty. Stejně by postupovaly firmy, které by navíc přestaly v tuzemsku investovat. Hospodářský růst by byl rázem pryč.
S czexitem souvisí jiné, reálnější riziko s výrazným dopadem na Česko: nepříznivý vývoj v eurozóně a opakování scénáře dluhové krize z let 2010 až 2012. „Spouštěčem může být například odhalení dalších hlubokých problémů v italském bankovním sektoru, který problémy akceleruje,“ říká hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek. Banky jsou pořád v „opileckém objetí“ se státem, jsou největšími vlastníky státních dluhopisů. Kdyby se dostaly do problémů, zachraňuje je zase stát, tj. převezme jejich dluhy na sebe. A zvýší tím své zadlužení. Opakoval by se scénář dluhové krize jako v Řecku, kdy stát musí šetřit, protože má nižší příjmy, nikdo mu už nepůjčí a nemůže ani devalvovat euro, na které nemají jednotlivé země vliv.
A jelikož Evropská komise dosud nedokončila bankovní unii a zejména celoevropské pojištění vkladů, natož fiskální unii, krize v Itálii by byla stejně bolestivá a hluboká jako v Řecku. Respektive mnohem bolestivější a hlubší, protože se jedná o mnohem větší ekonomiku. Na Itálii by nestačil ani současný záchranný fond (Evropský stabilizační mechanismus), v němž je 500 miliard eur.
Krize v eurozóně by neminula české firmy. Exportéři by ztratili zakázky. „Dopad by byl ještě umocněný tím, že v současnosti rostou vysokým tempem mzdové náklady,“ říká Miroslav Frayer z investičního bankovnictví Komerční banky. Problémy může zesílit i příliš rychle posilující česká koruna, která by razantně snížila ziskovost nezajištěných exportérů.
Posledním rizikem je agresivnější zvyšování úrokových sazeb ze strany České národní banky. Řada předlužených podniků a nevýnosných investic by se rychle přehoupla do ztráty. Riziko prudkého vzestupu úrokových sazeb je však aktuální pro celý svět. „Kdyby se globální reálné úrokové sazby v příštích třech letech zvedly na úroveň roku 2006, a to i kdyby rostly velmi pomalu, zažila by například Itálie finanční kolaps, Evropa by zase měla zpátky všechny problémy,“ řekl na podzim týdeníku Euro harvardský profesor Kenneth Rogoff. A neskončilo by to jen u Itálie. Vezměme jen hypotetickou situaci Japonska, které má dluh 250 procent HDP.
Nastal by chaos, který je pro investory tím nejhorším, co je může potkat. Do té doby však můžeme dál snít o blahobytném světě počátku 21. století, v němž žádné pohromy, katastrofy ani války nemají místo.
Pro tuzemskou ekonomiku je jedním z největších rizik náhlý odliv kapitálu, k němuž by lehce mohlo dojít.
O autorovi| zatloukal@mf.cz