(EURO 43/2005)
Václav Klaus nám předkládá řadu podnětných tezí, se kterými lze jedině souhlasit. Tvrdí například: „Stejně tak je mylná představa, že neviditelná ruka trhu sama odstraní všechna člověkem vytvořená (to jest politicky zavedená) omezení svobodného fungování trhů.“ Ruku v ruce s tím pak jde tvrzení: „Internacionalizace lidských aktivit se však i dnes střetává s mnoha brzdami a omezeními vytvářenými člověkem, které účinnou globalizaci blokují.“
Logicky bychom očekávali, že nám nabídne nástroj, jak omezení odstranit, abychom mohli přijmout jeho závěr o potřebnosti politiky pro trhy. Místo toho však čteme: „Zvětšování prostoru ekonomických aktivit vyžaduje převládnutí liberálního řádu, nikoli posilování nekontrolované moci supranacionálních institucí.“ Jinými slovy, k řešení problémů globalizace by mělo docházet patrně na mezivládní úrovni, nikoli na supranacionální. To by za jistých okolností šlo pochopit. Bohužel na jiném místě Václav Klaus poznamenává: „Snad mohu akceptovat tezi, že současné globalizační tendence přispívají k oslabování státu a k supranacionalismu, a v tomto smyslu umožňují oslabování starého řádu.“
Čtenáře pak jistě napadne, jak tyto státy, o nichž autor tvrdí, že jejich role ustupuje, mají vzít sílu na to, aby to byly ony, kdo se chopí otěží a nastolí „liberální řád“. Denně vidíme, jak nadnárodní korporace, nadnárodní teroristické a zločinecké organizace, ekologické či další nevládní organizace zásadně ovlivňují rozhodování států. Ty již dnes nemají sílu jim odolávat. Proto se přirozeně sdružují do uskupení, aby mohly lépe čelit výzvám postmoderního světa. S tím jistě souhlasí i Václav Klaus. Podle něj by však bylo patrně efektivnější a demokratičtější, aby převládala mezivládní spolupráce spíše než vytváření nadnárodních uskupení. Klíčovou otázkou je, kterou z těchto cest zvolit.
Prosazuje-li někdo mezivládní postup, měl by sdělit, jak si představuje jeho fungování. Především by nás zajímalo, jak lze zabezpečit závaznost všech pravidel, která se dohodnou na mezinárodní úrovni, jak donutit země, které třeba budou porušovat ekologická nařízení k ukončení takových aktivit, kdo bude dohlížet na jejich dodržování, kdo bude rozhodovat o příslušných sankcích. Je totiž známým faktem, že pokud nad státy nestojí nějaký bič, mají tendenci všemi možnými způsoby se vyvlékat z daného obojku. Platí to především v obdobích voleb. Pak je ale obtížné, možná i nemožné, nastolit liberální řád.
Podíváme-li se do historie, tam možná nalezneme jistou paralelu s dnešní situací. Bylo to utváření právě národních států. Ty také vznikaly jako reakce na potřeby tehdejší doby, kdy rodící se kapitalismus potřeboval větší trhy, než byla do té doby fungující vévodství, knížectví či městské státy. I tehdy šlo jít cestou, řekněme, meziměstskou. Nakonec se ukázalo, že mnohem rozumnější bude vytvořit větší státní útvary. Ať se nám to líbí nebo ne, globalizace nakonec vyústí k podobnému výsledku. Dnešní globální trhy totiž potřebují globální politiku, stejně jak kdysi národní trhy potřebovaly národní politiku. V jedné věci ale lze s Václavem Klausem souhlasit: trhy skutečně potřebují politiku.
Michal Beneš,
Katedra ekonomie ESF MU
