Když se v Česku vytvářel cizinecký zákon, bylo nutné upozornit zákonodárce, že naše pracovní povolení se sice budou týkat hlavně armády manuálních pracovníků z Východu, ale také zahraničních studentů přijíždějících na odbornou reciproční praxi. Necitlivě sepsaný zákon by podobnou vítanou výměnu mladých prakticky znemožnil. Tím, kdo upozorňoval, byl lobbista.
Uvedený příklad ilustruje, jak v demokratickém prostředí funguje lobbing hodný toho jména. Pro ty z nás, kteří po různých zkušenostech nemají pojem lobbing rádi, je nutno předem poznamenat: lobbing je v demokratickém státě obvyklou, regulérní a potřebnou činností. Lobbista přináší politikovi, nebo přesněji zákonodárci rozšíření pohledu na problém, a tedy i vyšší stupeň objektivnosti při tvorbě zákonů. Výsledkem takového vlivu je pak zákon, ve kterém je problém řešen optimálněji pro většinu zainteresovaných. Lobbing také může zákonodárce upozornit na skryté aspekty, o jejichž existenci nebo dopadech nemusel mít ponětí. Tak lze zabránit zbytečným nepříznivým dopadům, viz příklad cizineckého zákona.
V takto definovaném procesu ovlivňování se nesmí objevit nabídka jakýchkoliv přímých nebo nepřímých výhod pro politika nebo jeho okolí jako protislužba za přijetí řešení, které by jednu zainteresovanou skupinu zvýhodnilo. Musí být vyloučena možnost korupce a za tím účelem musejí být vytvořena transparentní etická pravidla. Tolik o pojmu lobbing. A teď k české skutečnosti.
I.
Věnujme se otázce dostupnosti politika pro veřejnost a pro lobbisty v porovnání s tím, jak naslouchá svým osobním přátelům a známým. Politik, jehož ideálem je služba veřejnosti (a tak by tomu v demokratické zemi mělo být), by si měl ve svém časovém rozvrhu vyhradit prostor pro přijímání širšího okruhu osob, zástupců veřejnosti, a tedy i jemu osobně neznámých osob a specializovaných lobbistů. Předpokládá se přitom, že existuje pověřená osoba, která tento přístup filtruje z hlediska důležitosti problému a serióznosti návštěvníka. Pro některé případy může být příhodnější, nechá-li se politik zastoupit svým blízkým spolupracovníkem. Pokud je tento člen jeho týmu v daném oboru specialistou, může to být pro řešení problému i vítané.
Nelze jistě zabránit tomu, že politik raději naslouchá svému navyklému okruhu přátel a poradců, je to ostatně jeho soukromá věc. Neměl by však omezovat svůj okruh pouze na tyto neformální rádce a různé přátele z volební kampaně. Pokud jsou na něj zájmy jednotlivých skupin veřejnosti přenášeny pouze prostřednictvím vybraného okruhu osobních přátel, může to navozovat nezdravě ustálené nebo neobjektivní postupy v jeho rozhodování, zavánějící korupcí.
II.
Na koho se vlastně má lobbing zaměřit? Lobbing má být aktivní při ovlivňování tvorby zákonů. Nikoli náhodou je proto kolébkou lobbingu chodba v americkém Kongresu (nebo chodba hotelu Willard, kde většina kongresmanů bydlela). Pokud se český lobbing soustřeďuje spíše na exekutivu v osobách ministrů a vůdčích politiků, jedná se o anomálii. I v Česku by tato činnost měla být přípustná při formulaci znění zákona, tedy měla by být cílena spíše na poslance. Vůbec by se neměla týkat výkonné role ministrů a jejich zákonodárné iniciativy ve vládě jen omezeně. Sama zákonodárná iniciativa by se měla odehrát v jí určených institucích, ovšem se zapojením širšího demokratického rámce, ve kterém by své připomínky uplatňovali nejen lobbisté, ale stejně jako v Evropské unii i jednotliví občané. Obohacující variantou by mohlo být i vytváření účelových občanských výborů, jak se to děje i v nejmenších městečkách za oceánem.
Český lobbing si však velmi všímá ministrů, protože jsou to hlavně oni, kdo ve vládě rozhoduje o nákupu vojenských letadel nebo o privatizaci velkých firem. V případě takových exekutivních rozhodnutí je však jakékoliv ovlivňování nepřípustné. Namístě jsou pouze věcná a transparentní jednání mezi vládou a přihlášenými partnery z řad dodavatelů. Lobbing již jistě udělal své při tvorbě odpovídajícího zákona, jakákoliv vedlejší spojení jednacích stran na jiné kategorie osob se jeví jako zbytečná a mohou opět navozovat neobjektivnost a korupci.
III.
Je známo, že česká lobbistická praxe je stále jiná než v zemích s vyspělejší demokracií. Někteří čeští lobbisté jasně vnímají jemnou linii etické hranice své profese a mají o problému hlubokou odbornou znalost. Jiní však považují za účelnější vyvíjet různé neetické tlaky. Nabízejí obchod s informacemi a vytvářejí vzájemné účelové koalice. Zprostředkovávají tiskové kampaně a společenské akce, jejichž skrytý cíl má na kohosi rozhodujícího nepřímo zapůsobit. Mnohdy přitom není tento skutečný cíl znám ani organizátorům akce.
V Americe je hlavní vlastností lobbisty jeho schopnost komunikace spolu s hlubokou znalostí problému. Lobbista přitom jasně sebe i své klienty a jejich cíle identifikuje, nenabízí výhody, nevydírá.
Někdy zmiňovaná nedostupnost premiéra Špidly je v tomto kontextu zřejmou reakcí na neurovnané poměry lobbingu v Česku. Své politiky bychom se již ostatně měli naučit dělit nikoli na levicové a pravicové, ale na poctivé a nepoctivé. Současný premiér je evidentně jedním z menšího počtu našich představitelů, kteří se snaží o objektivitu.
Po více než deseti letech demokratické existence by již měla komunikace v české politice nabýt kultivovanějších forem. Lobbing by se měl takto nazývat, pouze pokud je prováděn v rámci etických pravidel vytvořených ve prospěch transparentnosti a objektivity. Občané by měli být na fungování svého státu náročnější.
Autor je ekonom. V roce 1969 pracoval jako lobbista v USA a v letech 1990-1993 byl prvním nezávislým českým lobbistou u Evropské unie v Bruselu. V dalším období se již lobbingem nezabýval.