Spor o výši a časovou posloupnost sjednocování sazeb DPH v Česku či konkrétní velikost našeho schodku na příští rok, který vyvřel ve vládní koalici, nikoho v Evropě minulý týden nezajímaly.
Foto: Profimedia.cz
Zatímco v tuzemsku firmy počítaly, kolik zaměstnanců budou muset – kvůli zvýšené dolní sazbě DPH z 10 procent na 14 – propustit, veškerá pozornost Evropanů se soustředila na středeční večeři Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho v Berlíně.
Mezi jednotlivými chody si tam reprezentanti stěžejních obratlů evropské páteře – Berlína a Paříže – rovnali noty na následující den mimořádného bruselského summitu. Ten se pak sešel v rozpáleném ovzduší, kdy už „řecká dluhová otázka“ dva týdny kontaminovala Itálii a valila se dál. Hledání východiska z existenciálních problémů eurozóny je důležitější než rozpočtové válečné tance českých koaličních stran…
Socialista, klerikál a baronka
Ale záchvaty „rozpočtové odpovědnosti“ jsou vynuceny tím, co se formovalo už bezmála před 30 lety na evropské úrovni právě na ose Paříž-Řím. V oblasti deregulace finančních trhů, jichž se teď tolik bojíme, přiložili v 80. letech ruku k dílu francouzský socialista François Mitterrand a německý křesťanský demokrat Helmut Kohl. Tento tandem zahájil kontinentální liberalizaci financí a připravil půdu pro známá maastrichtská kritéria (limit státního deficitu tři procenta, veškerých veřejných rozpočtů 60 procent HDP). To Mitterrand s Kohlem kypřili terén pro jednotnou evropskou měnu a pro nynější evropskou krizi s řadou obětí. Například tou řeckou, která pod kuratelou cizích mocí věřitelů vězí v recesi už druhý rok, anebo českou, která řeckému problému hodlá zabránit reformami – preventivním úderem proti hrozbě dluhové služby, ve skutečnosti však proti křehkému oživení ekonomiky.
Vzor pro vnitřní ekonomickou politiku každého státu v době Mitterrandově a Kohlově – počátkem 80. let – nastavila ve Velké Británii baronka Margaret Thatcherová. Mimochodem, londýnská čtvrť City byla dost významným místem světového finančního zprostředkování, a libra tudíž dost pevnou měnou nejméně do roku 1992. A tak se Thatcherová klidně odtáhla od spění kontinentu k budoucímu euru a dala zaznít „klausovským“ tónům nacionalismu a kritiky nadnárodní byrokracie. Společná tendence k neoliberálním politikám na Britských ostrovech i v kontinentální Evropě byla však přesto zřejmá.
Thatcherovská ekonomická politika i kultura (ideologie) se odrážejí v dnešku, jakoby však v zakřiveném zrcadle. Baronka vstoupila na Downing Street 10 těsně před vypuknutím globální hospodářské recese (v roce 1979). A také ona spatřovala základ „normálního provozu“ ekonomiky a správný lék na předchozí éru přeregulovaných labouristů i divokých stávek v ulehčování firmám od všech zátěží, v posilování měny, v odstraňování finanční regulace a v privatizaci veřejného sektoru. Už před 30 lety se pozorovatelé ptali, jak může premiérka Thatcherová trvat na úsporných opatřeních v době ekonomického poklesu. Klidně zvýšit DPH, ořezat veřejné výdaje, snížit inflaci, vyrovnat rozpočet. Posílení libry přece podlomilo konkurenceschopnost britských vývozů a prohloubilo recesi.
Záchrana i záhuba zvenčí
Vlastenectví, které se v Británii vzedmulo v době války o Falklandy (tedy v roce 1982) s argentinskou juntou generála Galtieriho, dalo lidem na sociální strázně zapomenout jen chvíli, a tak Konzervativní strana prohrála už v roce 1983 v komunálních volbách. Týž rok se však světový hospodářský cyklus dostal na vzestupnou trajektorii, a de facto tedy „zvenčí“ zachránil thatcheristický experiment – nikoli Margaret Thatcherovou samotnou – před politickým vynulováním. Pád sovětského bloku a otevírání Číny otevřely trhům další – zejména kvalitní lidské – zdroje, globalizace přispěla k nepřetržitému růstu „nové ekonomiky“ 90. let, udržela Konzervativní stranu u moci až do roku 1997 a politiku New Labour Tonyho Blaira postavila s mírnými korekcemi na thatcheristickém konsenzu.
V žádné evropské zemi – ani v Británii konzervativce Davida Camerona, který se nedávno v Praze označil za přítele Petra Nečase – nejsme dnes v podobné situaci. Evropská dluhová krize je bezprecedentní, trhy oprávněně nedůvěřivé, Amerika rozpolcená mezi demokraty a republikány ve sporu o strop astronomického deficitu. Vysoká cena zlata, tohoto lakmusového papírku nevíry v budoucnost dohodnutých „expertních systémů“ (například peněz), sahá k historickým rekordům. Naopak významně klesá index podnikatelské důvěry také v Německu. Tam ale sídlí hlavní odběratelé našich exportů, které táhnou český HDP zhruba z 60 procent.
Guru neoliberální ekonomiky a nositel Nobelovy ceny z roku 1995 Robert Lucas nedávno šokoval zjištěním, že americká ekonomika za „normálních okolností“ vykazuje v průměru tři procenta růstu HDP. Konstatoval, že z tohoto normálu existují jenom dvě výjimky: Velká deprese 30. let a současnost. Jinými slovy: Nenacházíme se v běžném ekonomickém cyklu a jeho vzestup nás pravděpodobně před „proškrtáváním k prosperitě“ – čili k prohlubování recese – nezachrání. Je prostřeno pro starou kaši, kterou si s třicetiletým zpožděním zřejmě budeme muset sníst.
