Případ druhý: Bankovní dluhopisy, aby bylo co krátit
Za tohle česká vláda nemůže, ale je to bizarní projev konání dobra, tentokrát na evropské úrovni. Banky by měli mít takovou strukturu pasiv, aby v případě, že dojde na lámání chleba, bylo množné krátit nejen nároky akcionářů, ale i držitelů dluhopisů dřív, než dojde na peníze daňových poplatníků. Depozita malých střadatelů jsou jak známo chráněna. Co čert nechtěl, české banky v rozvaze dost dluhopisů ke krácení nemají, a potřebovaly by jich vydat ta za 150 miliard.
Tedy ne že by se dluhopisy nedaly udat, za cenu slušného kupónu by je jistě rád za neúročená netermínovaná depozita vyměnil i kdejaký drobný český střádal (dokonce i při vědomí, že nejsou pojištěny), ale pochopitelně to vyjde dráž. Kdyby se musely financovat třeba za tři procenta, pak si pronásobte 150 krát 0,03, což není málo, a stojí za to proti tomu bojovat. Banky si taky bondy mohou „prohodit“ mezi sebou, ale tím se systémové riziko spíše zvýší. No, jako ilustrace vedlejších a nechtěných účinků regulace, která měla stabilitu bankovního systému zvýšit, je to sice názorné, ale trochu drahé.
Případ třetí: Viktor Lukarevskij a živé rezervy
Správa státní hmotných rezerv (SSHR) přišla s vlastním iniciativním řešením, jak národ zabezpečit před strádáním hlady v případě katastrof a konfliktů, a ještě mu zajistit dávku čerstvého, nikoli mraženého masa. Šéf SSHR Pavel Švagr přitom slibuje, že by se do hmotných rezerv pořídila nejen stáda hovězího dobytka, ale také prasete domácího. Inspirace je prý ze Slovinska, v praxi to funguje tak, že stát si u chovatelů rezervuje část kapacity, která by někdy neměla klesnout, ale může jí plynule obměňovat.
Takhle chytrý, ba ještě mnohem chytřejší byl Viktor Lukarevskij před víc než deseti lety. Kdo je Lukarevskij? Ruský zoolog, který pracoval v Turkmenistánu na záchraně tamní vymírající populace perských levhartů. Peníze na projekt dostával od holandské odnože Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Bylo mu jasné, že přísun peněz za pár let skončí a s nimi i levharti. Vymyslel něco o dost chytřejšího než živé konzervy- za peníze koupil stáda ovcí a koz, z nichž vyplácel náhrady za zvířata, která domorodcům levharti sežrali.
Domorodci najednou neměli důvod šelmy pronásledovat, a populace levhartů začala prosperovat. Nejen ona - i ty Lukarevského ovce a kozy se množily, takže on měl nejen živé náhrady, ale ještě i živý úrok v kůzlatech a jehňatech. Tak 30 procent ročně. Když bude potřebovat SSHR konzultanta, který by věděl, co s živýma konzervami, ví, kam se má obrátit - Viktor Lukarevskij teď zachraňuje na ruském Dálném východě tygry.
Čtěte další komentáře autora: