Třikrát o regulaci

30. 7. 2015

Tenhle týden přinesl tři perly, které - každá jinak - souvisejí s neutuchající aktivitou vlády na poli konání dobra.

Případ první: Čistá mobilita

Jako i v mnoha jiných případech, jde vstříc Směrnici Evropského parlamentu a Rady o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva (2014/94/EU). Rovnou si řekněme, že v Česku ani tolik nejde o elektromobily (ani v jejich případě bych v zemi, která vyrábí polovinu elektřiny z uhlí, příliš nemluvil), jako spíš o auta na stlačený zemní plyn (CNG). Ten zas většinově pochází z Putinova Ruska, ale nic není dokonalé.

Pokud bude při nákupu přiznávána dotace 1500 euro, změní to poptávku po autech na plyn docela pronikavě, zvlášť když se k tomu přibalí ještě další výhody. Jezdit pruhem pro autobusy, mít lepší možnosti při parkování v obchodních střediscích, slevy na dálniční známce, to už jsou jenom doplňkové pobídky. Podstatné je, že vzhledem k rozdílům ve zdanění CNG a benzínu či nafty se totiž „plyňáky“ zaplatí už dnes, a dříve než většina aut se vznětovými motory.

Cenový diferenciál je při současných pořizovacích cenách turbodieselů oproti zhruba stejně výkonným zážehovým motorům u většiny značek pořád citelný (u škodovek zvlášť), také servis je dražší a nižší náklady na pohonné hmoty se vrátí často až po ujetí sto tisíc kilometrů. Naopak CNG je levnější než nafta, neřkuli benzín

Případ druhý: Bankovní dluhopisy, aby bylo co krátit

Za tohle česká vláda nemůže, ale je to bizarní projev konání dobra, tentokrát na evropské úrovni. Banky by měli mít takovou strukturu pasiv, aby v případě, že dojde na lámání chleba, bylo množné krátit nejen nároky akcionářů, ale i držitelů dluhopisů dřív, než dojde na peníze daňových poplatníků. Depozita malých střadatelů jsou jak známo chráněna. Co čert nechtěl, české banky v rozvaze dost dluhopisů ke krácení nemají, a potřebovaly by jich vydat ta za 150 miliard.

Tedy ne že by se dluhopisy nedaly udat, za cenu slušného kupónu by je jistě rád za neúročená netermínovaná depozita vyměnil i kdejaký drobný český střádal (dokonce i při vědomí, že nejsou pojištěny), ale pochopitelně to vyjde dráž. Kdyby se musely financovat třeba za tři procenta, pak si pronásobte 150 krát 0,03, což není málo, a stojí za to proti tomu bojovat. Banky si taky bondy mohou „prohodit“ mezi sebou, ale tím se systémové riziko spíše zvýší. No, jako ilustrace vedlejších a nechtěných účinků regulace, která měla stabilitu bankovního systému zvýšit, je to sice názorné, ale trochu drahé.

Případ třetí: Viktor Lukarevskij a živé rezervy

Správa státní hmotných rezerv (SSHR) přišla s vlastním iniciativním řešením, jak národ zabezpečit před strádáním hlady v případě katastrof a konfliktů, a ještě mu zajistit dávku čerstvého, nikoli mraženého masa. Šéf SSHR Pavel Švagr přitom slibuje, že by se do hmotných rezerv pořídila nejen stáda hovězího dobytka, ale také prasete domácího. Inspirace je prý ze Slovinska, v praxi to funguje tak, že stát si u chovatelů rezervuje část kapacity, která by někdy neměla klesnout, ale může jí plynule obměňovat.

Takhle chytrý, ba ještě mnohem chytřejší byl Viktor Lukarevskij před víc než deseti lety. Kdo je Lukarevskij? Ruský zoolog, který pracoval v Turkmenistánu na záchraně tamní vymírající populace perských levhartů. Peníze na projekt dostával od holandské odnože Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Bylo mu jasné, že přísun peněz za pár let skončí a s nimi i levharti. Vymyslel něco o dost chytřejšího než živé konzervy- za peníze koupil stáda ovcí a koz, z nichž vyplácel náhrady za zvířata, která domorodcům levharti sežrali.

Domorodci najednou neměli důvod šelmy pronásledovat, a populace levhartů začala prosperovat. Nejen ona - i ty Lukarevského ovce a kozy se množily, takže on měl nejen živé náhrady, ale ještě i živý úrok v kůzlatech a jehňatech. Tak 30 procent ročně. Když bude potřebovat SSHR konzultanta, který by věděl, co s živýma konzervami, ví, kam se má obrátit - Viktor Lukarevskij teď zachraňuje na ruském Dálném východě tygry.