O to víc, když se podaří obnovit tradici na místě, kde se v historii dlouhou dobu vařilo. Něco takového se povedlo Monice Linkové a Petru Buriánkovi, kteří svou společnou značku Trilobit předloni v prosinci usídlili v pražské Libni. Celou technologii vměstnali do historického ležáckého sklepa, jenž byl součástí zdejšího původního pivovaru. Pivo se v něm dělalo až do začátku minulého století.
„Než jsme začali loni v prosinci vyrábět ve vlastním, fungovali jsme jako létající pivovar a naše pivo jsme vařili třeba i v Poděbradech,“ vysvětluje Petr Buriánek.
S Monikou Linkovou se u malé varny s objemem 200 litrů střídají, oba jsou to sládci s potřebným vzděláním.
Což se hodí, někdy totiž vyrábějí i 24 hodin nepřetržitě. „Pivovar znamená hodně práce okolo, radši bych víc vařil,“ upozorňuje Buriánek na fakt, že provoz vlastního podniku obnáší i mnoho formalit a papírování.
Čtyři pětiny zdejší produkce končí v sudech, zbytek se stáčí do skleněných lahví. „Petka pivo degraduje,“ objasňuje Linková, proč Trilobit odmítá používat PET lahve. A přestože původně chtěli mít poblíž pivovaru i vlastní hospodu, žádné vhodné místo v Libni nenašli.
Proto svůj vlajkový podnik otevřeli na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova.
Z Libně jsem si odnesl několik lahváčů včetně svrchně kvašeného ležáku PEPA (Prague English Pale Ale), který byl prvním pivem udělaným v nové varně. Jedenáctka se 4,7 procenta alkoholu voní po chmelu, proniká jí i odér sladu, který upozorňuje, že dávka zrna byla poměrně štědrá. V chuti rezonuje jasná hořkost, jež doznívá dlouho. PEPA je velmi svěží a nabízí vynikající pitelnost.
Ochutnal jsem i tmavý speciál Čer -ná 14° vonící ve sklenici po kávě. Přestože
má v sobě poměrně výrazných šest procent alkoholu, pivo působí lehce, jeho mírně nasládlá chuť je ideální pro deštivé večery. Jde o poměrně „suchý“ speciál, jehož stopy mizí z úst velmi rychle po každém doušku.
