Evropské daně
Evropské společenství se snaží dát jednotnou podobu dani z přidané hodnoty, která by vymazala hranice mezi členskými státy. Harmonizace ale pořád vázne a podnikatelé se v unii prodírají bludištěm národních norem a přechodných úprav.
Evropské hospodářské společenství vtělilo svou vizi jednotné daně z přidané hodnoty či obratu pro integrující se Evropu do několika direktiv již na počátku 70. let. Direktiva z května 1977, která byla přijata jako šestá v pořadí, je dodnes hlavním jádrem. Od té doby se na ni nabalilo několik novel a dodatků.
Onou šestou direktivou se společenství snažilo zavést společný systém daně z přidané hodnoty pomocí dvou politických klíčů. Šlo v ní o vzájemné přizpůsobení daňových sazeb a o převedení výnosů z daně podle principu země původu. Dnešní systém naopak stále zdaňuje zboží podle toho, kde je spotřebováno. Vzhledem k tomu, že šlo o direktivu, mohly si členské země zvolit, jakou legislativní úpravou k cíli dojdou.
O harmonizaci se konkrétněji začalo mluvit v souvislosti s tvorbou jednotného vnitřního trhu ve druhé polovině 80. let, který představoval první fázi Evropské měnové unie. Harmonizace, která by pro tento jednotný trh byla nutná k lednu 1993, se však nedala prakticky provést. Ke slovu tudíž přišla přechodná úprava, která dává členským státům vysokou míru svobody při formulaci vlastní legislativy. Výsledky harmonizace právních základů a sazeb DPH jsou proto dnes spíše skrovné. Stále existují rozdílné právní předpisy jednotlivých členských zemí.
Podnikatel v zemi nikoho
Tyto rozdíly pak podnikatelům přinášejí komplikace a právní nejistotu. Je to nová forma překážek pro hospodářskou činnost přesahující hranice. Podniky totiž mohou operovat v prostoru unie jedině tehdy, pokud jsou jim důvěrně známy právní předpisy všech členských států a jejich praktická aplikace až do detailu. A když proniknou do tajů daňového labyrintu, mohou své znalosti využít k daňovým úsporám. Tím je ale poškozována volná soutěž na vnitřním trhu unie. Nastíněné problémy jsou dnes přežitkem z dob, kdy existovaly navzájem ohraničené národní státy.
Nový společný systém DPH má zajistit, aby žádný ze členských států nekladl před podnikatele potíže větší než kterýkoliv další členský stát a aby se obchod se zbožím a službami uskutečňoval v celé unii za stejných daňových podmínek. Zároveň nesmí transakce, na které se účastní subjekty z několika členských zemí, vést k většímu daňovému zatížení než čistě tuzemský obchod. Jakákoliv jiná formulace by podniky, operující v rámci sjednocené Evropy, znevýhodnila.
Dvě cesty z bludiště
Po odstranění rozdílů zdanění mezi tuzemskými obraty a obraty v rámci unie mají zůstat ze současných firemních daňových úprav zachovány jen dvě: obraty s účastí třetí země a obraty v rámci unie. Tímto způsobem se dá v zájmu podniků, spotřebitelů a daňových správ dosáhnout cíleného zjednodušení.
Členské státy se na domácí půdě řídí velmi rozumným pravidlem registrovat plátce daně jen jednou, protože je to jednodušší:
- a účinnější pro správu daně, neboť správci mohou vykonávat rozsáhlou kontrolu nad všemi aktivitami a v souvislosti s tím i uplatněných nároků na odpočet,
- pro podnikatele, kteří mohou své povinnosti (daňové přiznání a placení daně) a práva (uplatňování odpočtu) uskutečňovat v jediném místě,
- pro spotřebitele, kteří mohou své nákupy uskutečňovat bez omezení u obchodníka podle své volby.
Stejný postup by měl být zachován i na úrovni unie. Podnikatel by měl veškeré obraty uskutečněné v EU zdaňovat v jediném místě. Pak je nutná účinná kontrola řádné aplikace daně a těsná spolupráce všech daňových správ.
Patnáct hromádek
Systém, který komise prosazuje, vytváří společný daňový prostor a vynucuje si vytvoření přerozdělovacího mechanismu, který však nesmí za žádných okolností spočívat na údajích z daňových přiznání subjektů. Tak by musel být znovu zaveden dohled na fyzické pohyby zboží. Kromě toho by bylo nutné rozlišovat mezi tuzemskými dodávkami a dodávkami v unii, což popírá zásadu stejného přístupu k oběma.
V praxi by se mohl tento systém přerozdělení příjmů z DPH v členských státech snadno použít na makroekonomickém základě s přihlédnutím k metodám bilancování. Když pak bude hospodářská činnost každého podniku v unii zdaněna v jednom jediném členském státě, je nutné co nejvíce sladit daňové mechanismy a sazby, což zajistí takzvanou konkurenční neutralitu daní. Velké množství daňových sazeb v jednotlivých zemích by tuto neutralitu ohrozilo, mělo by vliv na rozhodování o místě realizace zdanitelných plnění, a tím by vůbec odporovalo zásadám vnitřního trhu.
Na druhé straně se také nedá od členských států očekávat, že předem akceptují systém zdanění, který s sebou nese možná závažné nevýhody pro vlastní podnikatele.
Matoucí výjimky
Členské státy unie dnes používají standardní sazbu a jednu nebo dvě snížené sazby. Snížené daně jsou uplatňovány na zboží a služby uvedené v příloze H direktivy 77/388/EEC, právě té klíčové šesté direktivy z roku 1977, týkající se společného systému daně z přidané hodnoty. Nezávazný přístup států k příloze se ale odráží na porušování konkurence mezi daňovými poplatníky. Stačí třeba jen nedostatečně vymezená definice kategorií zboží a služeb, které jsou v ní uvedeny.
Během přechodného období dává direktiva navíc prostor pro odchylky typu „nulová sazba , „maximálně snížené sazby nebo „parkovací sazby .
Tupá zbraň
Daň z přidané hodnoty se podle dosavadních průzkumů pro komisi nedá příliš používat jako nástroj hospodářské politiky. Pokud by například byly sazby DHP použity ke stimulaci zaměstnanosti, pak by jejich snížení způsobilo ztrátu v rozpočtových příjmech. Ta by musela být vyrovnána zvýšením jiných daní, takže celkový vliv na trh práce je nejistý.
Chystaný systém sazeb DPH, založený na principu původu zboží, vytvoří důležitý cenový faktor a ovlivní konkurenční postavení podnikatelů. Udržování velkého množství odlišných sazeb má zatím velký vliv na umístění firem v rámci EU. Jednoduchost připravovaného systému DPH spočívá na co možná nejmenším množství sazeb. Proto by z čistě technického hlediska byla ideálním řešením jednotná snížená sazba. Její rozsah by byl definován důsledně se závazností pro všechny členské státy. Z hlediska současné úpravy se však zdá nejpraktičtější zavést dvě snížené sazby na dva odlišné seznamy zboží a služeb. Příprava na kompletní harmonizaci vyžaduje zejména stanovení společných definic kategorií zboží a služeb, na které se snížená sazba daně bude vztahovat.
Současné rozdíly mezi sazbami daně z přidané hodnoty členských států jsou tak velké, že je nemožné doufat, že k plné harmonizaci dojde brzy. Cesta k jednotnému uplatňování daně z přidané hodnoty v rámci jednotného trhu Evropské unie je tudíž zatím více snem a přáním.
