Několik scénářů, jak se vymanit ze současné politické situace
Prezident republiky zahájil sérii jednání, při nichž bude podle svého tajemníka Ladislava Jakla „chtít od všech stran slyšet, zda se dokážou dohodnout buď na nějaké formě většinové vlády, nebo zda se najde většinová podpora pro předčasné volby“. Zatím to nevypadá ani na jedno, ani na druhé. „V tuto chvíli“, řečeno newspeakem českých politiků, nepřipadá v úvahu velká koalice ODS a ČSSD. Topolánek s Paroubkem nejsou schopni dojednat cokoli, a tím méně zásadní a velkorysý kompromis, pro „pakt s nepřítelem“ ovšem nezbytný. Bez alespoň rámcové domluvy obou velkých stran nepadá v úvahu ani jejich „duhová“ koalice s KDU-ČSL a Stranou zelených, jež by už kvůli antipatiím vůči Paroubkovi asi nechtěly dělat „křoví“ klanu mocných.
Jiné varianty většinové vlády by se neobešly bez KSČM. I když s Filipovými lidmi, tak jak už to ve sněmovních kuloárech chodívá, vyjednává i ODS, koaliční modro-rudé spojení je nepředstavitelné. Zatím to s výjimkou KSČM platí i o „vládě národní shody“. Tento model koalice všech parlamentních stran opakovaně, leč zatím neúspěšně nabízí předseda komunistů Vojtěch Filip. Po červnových volbách se sice točíme v kruhu, ale naštěstí republice nehrozí ani napadení, ani válečný stav, a ani jinak ji - řečeno s Josefem Švejkem - „nevovinula mračna“. Není tudíž třeba „zachraňovat“ vlast návratem k poválečné „vládě Národní fronty“, kterýžto bastard zredukoval parlamentní demokracii a přivodil její pád v únoru 1948. „Vládu národní shody“ striktně odmítá i Filipovi jinak docela nakloněný Jiří Paroubek a totéž by jistě učinila většina poslanců ČSSD, jestliže by o takové variantě museli hlasovat.
Přesto není k většinové vládě cesta definitivně zarubaná. ODS naznačuje, že při druhém pokusu o sestavení vlády by jejím jménem nemusel vyjednávat Topolánek a že akceptovatelná je i vláda odborníků bez stranicky vyprofilovaného premiéra. Předčasnými volbami a možnou ztrátou mandátu vystrašení poslanci by takové „úřednické“ vládě mohli poskytnout většinovou podporu. Kdyby to ale byla jen těsná většina, vláda by celé čtyřleté funkční období buď nepřežila, anebo by ho jen pro stát neužitečně „překlepala“. Není ale všem dnům konec! Jistě nikoli z plezíru čeká prezident se jmenováním příštího premiéra na dobu po senátních volbách, jež mohou v horní komoře nastolit výraznou většinu ODS a ČSSD. A není vyloučeno, že pozdrží jeho jmenování až za kongres ODS, který se sejde v polovině listopadu a může Topolánka podpořit, ale také nahradit někým, kdo bude ochoten a schopen se s ČSSD dohodnout. Paroubek je pragmatik a téměř půl roku po volbách by asi vzal na vědomí, že nemůže donekonečna licitovat s domnělou většinou poslaneckých hlasů pro svoji eventuální levicovou vládu. Idea velké koalice by pak mohla být vykopána z hrobu a přeměněna ve vládu trvanlivé většiny.
To jsou ale zatím, jak říkává náš prezident, „úvahy ze říše snů“. Daleko pravděpodobnější než většinová vláda se stále jeví varianta předčasných voleb, pokud se strany na nich dohodnou a zároveň se sjednotí na způsobu, jak k nim dospět. Jedno bez druhého nepovede k cíli. Přitom existuje jen jedno ústavně dokonale čisté a nezpochybnitelné řešení, a tím je jmenování tří po sobě následujících vlád, jimž sněmovna nevysloví důvěru. ČSSD ani KSČM se do předčasných voleb nehrnou a po prosincovém mimořádném sjezdu to může platit i o KDU-ČSL. Nebylo by proto snadné zaonačit pro skolení dalších dvou vlád disciplinovanou sněmovní většinu. Ani v optimálním případě by na to stovka poslanců pravice a středu nestačila a „handl“ s ČSSD nebo KSČM by byl nutný. Inkriminovaným dvěma pokusům by navíc asistoval prezident, a jak tak známe jeho letoru, těžko by v tak nedůstojné roli našel zalíbení.
Problém je v tom, že ostatní cesty k předčasným volbám jsou krkolomné. Článek 35 (b) Ústavy ČR, podle něhož prezident může (ale nemusí!) Poslaneckou sněmovnu rozpustit, pokud „se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“, má podle většiny ústavních právníků pomáhat vládě prosadit nezbytný, avšak sněmovnou blokovaný zákon, a nikoli ji „položit“ a tlačit vývoj k předčasným volbám. Podobně by bylo ukázkou mrzké účelovosti a neúcty k ústavě opakování postupu z roku 1998, kdy Parlament přes velkou nechuť Senátu přijal ústavní zákon o zkrácení funkčního období sněmovny na polovinu a tím umožnil předčasné volby. Naopak korektním zásahem do ústavy by bylo schválení senátního návrhu, podle něhož by prostá (či kvalifikovaná) většina poslanců mohla odhlasovat, že se sněmovna rozpouští, a prezident směl vyhlásit nové volby.
Každá změna ústavy vyžaduje souhlas třípětinové většiny (120) poslanců a téže většiny (49) senátorů. Dosáhnout změny ústavy je proto mnohem obtížnější než zajistit vládě důvěru Poslanecké sněmovny. Při plné účasti dvou set poslanců na to stačí 101 hlasů, ale v praxi to může být daleko méně. Podle ústavy je sněmovna usnášeníschopná za přítomnosti alespoň jedné třetiny čili 67 poslanců. K přijetí usnesení o vyslovení důvěry vládě je zapotřebí prosté většiny čili v tomto minimalistickém případě 34 hlasů. Vyjednat napříč stranami protichůdných zájmů, aby 133 poslankyň a poslanců zůstalo v den D a hodinu H doma, je naštěstí nemožné. V nejisté době potěší snad alespoň někoho jistota, že náhodně zvolenou vládu přece jen mít nemůžeme a nebudeme.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
